Malíř Lubomír Typlt (1975) je svébytným umělcem, který svými tématy diváka zneklidňuje a současně provokuje k zaujetí vlastního postoje. Obrazy mrtvých koček, plačící mimina, dívky levitující nad propastí a tajemné chlapecké seance. V rozhovoru se Soňou Novotnou se Lubomír Typlt zamýšlí nad osobními malířskými tématy, nad zkušenostmi, které mu přineslo studium u významných pedagogů v Praze a v Düsseldorfu, a nad nezbytností vydat se individuální uměleckou cestou.
Od mrtvých koček se zlomyslnými sadistickými chlapci, přes prázdné židle obklopené konvemi kdesi v nevlídném prostoru, po řvoucí mimina. Některé náměty vašich obrazů zůstávají pod kůží, i když nevyvolávají právě příjemné pocity. Působí to tak, že estetickým prvkům se v malbě vlastně programově vyhýbáte a místo toho volíte záměrně momenty obtížně vysvětlitelné, figury ve znepokojivých či přímo destruktivních situacích. Jak k vám vaše obrazy vlastně přicházejí?
Já myslím, že estetické kvality obraz mít musí, i když jeho námět je nelíbivý. Obraz je vizuální informace. Pokud je námět silný, ale forma špatná, tak zbyde z obrazu jen karikatura. Obraz může být krásný i tím, že vás trýzní svým obsahem. Já sám takové obrazy vyhledávám. Jsou vizuálně krásné a nedají se zapomenout. Nikdy jsem nechtěl jen lacině šokovat. Náměty mrtvých koček, které jsou dnes po téměř 25 letech od svého vzniku již ikonické, byly reakcí na bezzubost postmoderny, hlavně té naší české. Když mi bylo dvacet a ze všech stran se do všech hustilo, že obraz je mrtvý, že pozbyl významu, tak jsem našel sám motivy, které najednou veřejnosti jedno nebyly. Obraz najednou nebyl zbytečný, protože vzbuzoval otázky. Moje obrazy si nesou tuto vlastnost doposud, musíte se vůči nim vyhranit. Buď je nenávidíte, nebo je máte rádi, ale jedno vám nejsou. A otázka inspirace, to je velice komplikované sdělit ve zkratce. Určitě je to spojené se zaměřením mého vzdělání a preferencí inspiračních zdrojů.
Současný umělecký svět přináší otázky, zda se nakonec nemůže z touhy jít odlišnou cestou a odmítnout mainstreamový proud stát něco umělého, co nás sice irituje či šokuje, ale vlastně i obtěžuje svými ambicemi a nestravitelností. Co je z vašeho pohledu důležité v tvorbě, aby si uchovala svou přitažlivost a autentičnost, a přitom nepřicházela o možnost komunikovat mnohdy zásadní a ne právě pozitivní sdělení?
Pro mě je tvorba hlavně o naplnění mých vnitřních požadavků na to, co má vypovídat. Je nespočet možností, co říkat a k jakému publiku svůj produkt směřovat. Záměrně používám slovo „produkt“ z jiného světa, než by měl být svět umění. Pokud chceme, aby umělec splňoval tužby mainstreamového publika, tak je otázka, zda se vůbec bavíme o umění a o umělcích. Upřímně řečeno, já jsem si tyto otázky nikdy nekladl. Nikdy jsem nenadbíhal vkusu většiny. Umění se dle mého v poslední době a možná enormně právě v Čechách zaměňuje za dobře zvládnutý marketing. To, co se dobře prodává, to musí pak být pro mnohé lidi i tím pravým uměním. Já vždy oponuji, že v 19. století bylo též salónní umění, které bylo drahé, oslavované a dnes po něm neštěkne pes. Vždy tu bude skupina zručných malířů, sochařů, hudebníků, kteří budou chtít mít úspěch měřitelný i penězi. Na druhou stranu i já jsem návštěvníkem galerií a někdy ani já nechápu, koho má daná věc vůbec zajímat. Uniká mi smysl mnoha uměleckých děl. Každý si nakonec najde sám to, co ho oslovuje. Něco mu konvenuje, něco jde úplně mimo něj a může to mít nálepku toho všeobecně přijímaného, nezpochybnitelného a nenapadnutelného. Jak vést komunikaci s divákem, zůstat sám věrný svojí vizi a ještě být úspěšný, na to není recept.
|
Obr. 2. Lubomír Typlt: K. s kočkou, 2003, olej, plátno |
Obr. 3. Lubomír Typlt: Madona s dítětem, 2023, olej, plátno |
Když se vrátím k jedné z vašich posledních výstav v Galerii Villa Pellé s názvem Levitace - skupiny chlapců a dívek ve zvláštních situacích, mladé ženy nad propastmi či Velké matky s tvářemi přikrytými vlasy, to vše ve fantaskní a až psychedelické barevnosti. Cítíme napětí toho, co se odehrává, ale jisti významy si nejsme. Do jaké míry je součástí vaší tvorby ponechávat diváka v nejistotě?
Ta nejistota je důležitá. Pokud jste přesvědčeni, že víte již po prvním zhlédnutí obrazu, co představuje, a máte pocit, že jste se dozvěděli vše, tak už nemáte nikdy nutnost se k tomu obrazu vracet. A všichni se vracíme k obrazům, které si zachovají velkou míru tajemství. I filmy sledujete opakovaně, pokud v nich nalézáte stále něco nového. Hledáme nový detail, který snad vede k pochopení celku. Obraz není jen ilustrace. Není jen návodem na složení nějaké myšlenkové poličky. Já sám musím být vlastními obrazy fascinován, jinak bych je ani nepředkládal veřejnosti.
Zůstaneme-li u výstavy Levitace - jednotlivé série obrazů jako by byly bizarními částmi celých příběhů. Například téměř děsivě působící Velké matky v Počítání a Odečítání nejdříve dívkám předávají koule o velikosti balónu se vzhledem lidských očí, na kterých pak na obraze Stůj! nakonec jedna z dívek tančí a ujíždí v rychlém pohybu. Kde hledat zdroje imaginace pro takové náměty?
Ty náměty se řetězí. Příběh vlastně každým dalším obrazem čím dál víc ohledávám. Je to ale jen část cesty, kterou já i s divákem spolu s obrazem a jednotlivými náměty jdu. Velké matky, které se tak trochu již staly pojmem, se rodily asi tři roky. Dominantní figura, která má roli matky pro své další souputnice, to je příklad toho, jakou si každý sám v sobě neseme interpretaci a nazírání na pojem matky. Někdy je milující, někdy svou láskou až drtí. Ten obraz se vlastně v každém tvoří individuálně. V tom je jeho platnost. Stejně tak oběšené kočky, další můj námět. Okamžitě se vyhraníte k té situaci zpodobené krutosti. Jste svědkem něčeho, co jste určitě vidět nechtěli. Je autor obrazu sadista, je to adorace násilí? Je to kritika násilí? Je zpodobený chlapec s oběšenou kočkou sadista? Má se takový obraz vůbec vystavit? Najednou je napadena vaše komfortní zóna. Musíte se k tomu obrazu nějak postavit. O to mi jde.
|
Obr. 4. Lubomír Typlt: Má tvář má tisíc očí, 2020, olej, plátno |
Obr. 5. Lubomír Typlt: Radioaktivní konspirace, 2020, olej, plátno |
I názvy obrazů ze série figurálních výjevů s chlapci shromážděnými v podivných skupinách připomínajících zasvěcující rituály přinášejí spolu s kontrastní barevností rozporuplné pocity: Proces, Exploze, Malá inkvizice, Poslouchej, Klanění či Operace. Figurám chlapců se věnujete dlouhodobě, v novější tvorbě přibyly na obrazech další prvky vzbuzující dojem magických seancí či mnohdy nebezpečného a nedovoleného objevování provázejícího věk dospívání. Jaká témata vás nyní v rámci figurativních námětů s chlapci ještě oslovují a lákají?
Pro mě je to vážně zobrazení rituálu, kterému často sám nerozumím. Je to trochu podobné, jako když sledujete třeba gotický obraz. Ve své době všichni věděli, který svatý byl na tom obraze zobrazen ve svém mučení, který svatý mu přispěchal na pomoc. Dnes bez patřičného návodu nemáme možnost tu zobrazovanou situaci zcela pochopit, ale když je situace dobře malířsky zpracovaná a má své drama, tak už je podružné, co přesně znázorňuje. Je to často jen nonverbální řeč těl, jejich gest. A přesto se cítíme být vtaženi do děje. Přesně o to mi v těch obrazech mladíků taky jde. Jsme vtaženi do nějakého děje. Rádi bychom věděli více, ale nemáme k té situaci jasný klíč vysvětlení.
Zdá se, že se nebojíte otevřít prostor pro určitou míru kontroverze. Ta pochopitelně dráždí, ale nakonec vlastně může i unavovat, když je jí příliš. Je pro vás výběr námětů a jejich zpracování také intuitivní záležitost? Anebo intuice přichází ke slovu v jiné fázi vaší práce?
Intuice je stále ve střehu. S tou únavou z viděného: obrazu se dá tak snadno vyhnout. On na diváka čeká jen v galeriích. Pár sběratelů bez těch obrazů nemůže žít a proto si obrazy koupí k sobě domů. Já jsem malířem těchto výjevů. Jiný malíř předkládá veřejnosti jinou informaci. Moje obrazy určitě nejsou pro každého. Ale i já sám vyhledávám jinou hudbu, než tu, která se hraje ve většině rádií. Obrazy jsou menšinová záležitost.
Ve vašem díle je vidět úsilí a houževnatost. Byť je tvorba vždy spontánním projevem a zahrnuje i nepředvídatelné momenty, ať už jde o figurální malbu či s ní související objekty, jednotlivé série působí jako promyšlený celek. Jakým způsobem uvažujete nad vznikající malbou či celou sérií, ještě než vznikne?
Já maluji vše obraz po obraze. Nemám představu žádného většího celku. Kdybych byl kuřák, tak bych řekl, že zapaluji jednu cigaretu o druhou, novou již od té hořící. Mně se ty obrazy řetězí. Zdání celku a promyšlené logiky, to je pak viděno jen při zpětném pohledu. Ten proces hledání je samozřejmě vzrušující ale i bolestný. Že námět funguje, se projeví někdy i určitou nejistotou. Často se mi potvrdilo, že ty nejlepší náměty působily ve své obnaženosti až trapně. Kola s konvemi, kola s deštníky, židle s konvemi. Sám jsem měl obrovské pochybnosti, ale nemohl jsem se zároveň toho obrazu zbavit. Když jsem například maloval obraz K. s kočkou, tak dva roky trvalo, než jsem si zodpověděl vnitřní otázku, zda mohu namalovat tak krutý a zlý obraz chlapce s oběšenou kočkou, který se vyzývavě směje na diváka.
|
Obr. 6. Lubomír Typlt: Poslouchej, 2023, olej, plátno |
Obr. 7. Lubomír Typlt: Klanění, 2023, olej, plátno |
Jako textaři skupiny WWW Neurobeat je vám vlastní pracovat také s jiným než vizuálním sdělením. I vaše obrazy promlouvají sděleními, která odrážejí dění a puls doby v širším kontextu. Vnímáte tuto do určité míry intelektuální a více sofistikovanou část své práce také jako součást své výtvarné tvorby?
V poslední době se návštěvníky mých výstav stali právě i posluchači WWW Neurobeat. Často za mnou lidi chodí a sdělují mi, co jim ta naše hudba dala. Někdy je vyvedla i z hodně krizových situací. Dala jim sílu je překonat. To mě samozřejmě nesmírně těší a nadále motivuje k tvorbě. Jako textař WWW nemám přímý kontakt s fanoušky. Nejsem zpěvák, jako je Ondřej a Milesa. To, že hodně těch posluchačů WWW nyní ví, že ty texty píše malíř Lubomír Typlt, to je skvělé. Před deseti lety o tom neměl nikdo ani tucha.
V této souvislosti se ještě krátce zastavme právě u druhého z vašich velkých životních zájmů, kterým vždy byla hudba. I ve vašich obrazech jako by byl podstatným prvkem rytmus a projevovala se určitá muzikalita. Jakým způsobem se vám z vašeho pohledu daří také při tvorbě výtvarné uplatnit něco ze svého hudebního nadání a smyslu pro muzikalitu?
Já jsem se k hudbě dostal náhodou. Kdybych neměl na Hollarce spolužáka Ondřeje Anděru, tak bych nikdy žádný text nenapsal. Neměl bych proč. WWW Neurobeat si našli specifickou cestu, já píšu a podílím se na dramaturgii skladeb WWW, ale nevystupuji na pódiu. Kdysi dávno jsem hrál v kapele na trumpetu, ale to už nikdy neopráším. Když děláme nové skladby, tak tam nepřímo mohu implantovat moji zkušenost z výstavby obrazu. Je to tvůrčí proces. V tom se ty dva světy, malířský a hudební, u mne potkávají.
Z vaší tvorby je také od počátku patrná vůle jít si tvrdohlavě vlastní cestu, to nakonec ostatně ocenily i autority, s nimiž jste měl možnost se setkat při svých studiích. Být odlišný a vymykat se většinovým proudům ale samo o sobě ke kvalitnímu hodnocení ve světě umění nestačí. Jak byste dnes popsal vize, které se propisují do vašich děl?
Jestli někdo je, nebo není odlišný, to je vlastnost, kterou si nevybíráme. Když jako autor nesdílím skupinové snažení, tak to není třeba jen z trucu. Prostě mám vlastní zájmy a problémy, které mě v tvorbě zajímají. A to, zda to obstojí v čase, to se málokterý umělec na sto procent dozví již za svého života. Já se jen nikdy nechtěl vézt na trakaři lipských, či klužských škol, směrech, které vládly umění před deseti patnácti lety. Není mi vlastní jít s davem stejným směrem. Není to přednost, není to snad ani handicap. Prostě si to úplně nevybíráte. I WWW Neurobeat jdou v hudbě tou nejtěžší cestou. Není to masová záležitost. Není a nikdy nebyla. A patrně ani nikdy nebude. Když jsem ale na našich koncertech a vidím tam to publikum lidí, ze kterých je cítit, že to nejsou mainstreamově založení posluchači, tak z toho mám obrovskou radost. Stejně tak i na moje výstavy chodí lidi, kteří si moji tvorbu sami našli.
|
Obr. 8. Lubomír Typlt: Patafyzici, 2020, olej, plátno |
Obr. 9. Lubomír Typlt: Revoluce, 2022, olej, plátno |
Kdo nezná kontexty vaší vlastní vývojové linie a zdroje, které vás cyklicky oslovují, mohl by se dokonce ztratit. Kde vlastně ve vaší osobní historii začít při rozkrývání těch malých rébusů, na kterých stále neúnavně pracujete?
Já sám nevím, kde začít… Asi od konce, pokud ale tedy víte, kde je konec. Nebo někde uprostřed.
Dobře – sám například často vzpomínáte na své první učitele, Jiřího Šalamouna a Jiřího Načeradského. Vnímáte v rámci vlastní tvorby dnes jejich odkaz jako nadále aktuální, nebo jde o něco, co vás formovalo především v minulosti, a v současnosti je to pro vás už historie?
Já si na všech svých profesorech nesmírně vážím toho, že mi ze svého nějaký ten svůj vlastní čas věnovali. Učit je nesmírně nepopulární. Často se dočítáme v knihách o kunsthistorii, jak se studenti umění vymezovali vůči svým zastaralým profesorům. Tak to bylo třeba u Kubišty a u celé skupiny Osma. Ale já nikdy necítil potřebu se vůči svým profesorům vymezovat. Měl jsem vždy jen ty nejlepší profesory a cíleně jsem si je vybral. Každý z nich mi něco dal. Šalamoun i Načeradský jsou stále aktuální. Načeradský jako malíř rezonuje i u malířů, kterým je dnes třicet let. Koukněte třeba jen na Andreje Dúbravského, slovenského malíře velice známého v zahraničí, jak ho ovlivnili Načeradského běžci. To je doklad, že malíř žije. Někdo má chuť na jeho umění navazovat. U těch malířů, kteří nemají žádné následovníky, tak je to známka toho, že jsou definitivně mrtví.
A co konkrétně vás nyní napadá, když už je řeč o Jiřím Načeradském?
Já si na Načeradského často vzpomenu jako na člověka. Není dnes již tak podstatné, jaké výtvarné problémy jsme tenkrát spolu probírali. Ale dnes na něj vzpomínám jako na člověka, kterého místní prostředí uštvalo. Po komunistech a jejich perzekuci nastoupila perzekuce Milana Knížáka, který Načeradského vyhodil z AVU. Načeradského kolegové hlasovali za jeho vyhození, protože se sami Knížáka báli. To musela být strašlivá hořkost, kterou Načeradský pocítil.
|
Obr. 10. Lubomír Typlt: Večerní fúze, 2021, olej, plátno |
Obr. 11. Lubomír Typlt: Průzkum antigravitace, 2023, olej, plátno |
Když vzpomínáme Načeradského jméno, vybavím si zmínku týkající se jeho odkazu ve vztahu k vaší tvorbě, když vám před smrtí dokonce symbolicky věnoval své barvy. Dnes jste přitom řazen mezi nejvýraznější koloristy českého současného umění. Které poznatky jste získal díky studiu u této respektované osobnosti právě ve vztahu k používání barev?
Načeradský nebyl v první řadě kolorista, to spíše Sopko. Načeradský mi otevřel oči právě v době, když jsem se formoval. Když jsem v roce 1990 viděl ve svých patnácti výstavu v Galerii hlavního města Prahy, tak mi spadla čelist. Bylo to přesně to rebelství, které jsem miloval v hudbě. Jeho obrazy mě fascinovaly právě tím, jak bořily hranice. Paní, které stříká z rozkroku krev. To malovat, to byla odvaha. To mě inspirovalo. Syrovost. Nezájem o to, co si o vašich obrazech myslí většina lidí.
Díky svému pobytu na düsseldorfské Akademii jste měl možnost studovat také u Markuse Lüpertze, Gerharda Merze či A. R. Pencka. Mnohdy mimořádné životní příležitosti dokážeme ocenit až s odstupem řady let, co cenného vám z vašeho nynějšího pohledu především takové školení přineslo?
Mně toto školení hlavně přineslo rozšíření si obzorů. Dnes o Penckovi a Lüpertzovi čteme knížky, já měl možnost poznat je osobně. Zažít to prostředí düsseldorfské Kunstakademie v době její velké slávy je něco, co mě stále i dnes motivuje. Nebyli to jen Lüpertz, Penck, ale i Cragg, Jetelová, Immendorf, Klapheck a další, kteří tam učili. To prostředí bylo nabíjející. A to srovnání… Já do Düsseldorfu přišel z Fakulty výtvarných umění v Brně. Nemohl být větší kontrast – a kontrast myšlení byl nepřeklenutelný. V Brně jsme jako malíři byli za zpátečníky, hlupáky, kteří ještě nepochopili, že jediná správná cesta je koncept! V Düsseldorfu chtěli být všichni tak skvělí malíři, jako byli naši profesoři. Vyberte si sami, kde byste se cítili jako malíři lépe…
|
Obr. 12. Lubomír Typlt: Oběšená kočka se dvěma barely II, 2003, olej, plátno |
Obr. 13. Lubomír Typlt: Proces, 2023, olej, plátno |
Mistrovství přichází často až díky téměř bolestným zkušenostem. Vybavíte si některá doporučení svých tehdejších učitelů, která vás ve vaší práci nakonec zásadním způsobem posunula, ačkoliv vaše bezprostřední reakce byla spíše odmítavá a negativní?
Já jsem byl v prváku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové celý první a druhý semestr na vyhazov. Pro Šalamouna jsem byl zablokovaný. Z klauzur jsem měl za 3. Když člověk dostal 4, tak letěl. Nechápal jsem, co mi Šalamoun chtěl jako učitel sdělit. Byl jsem v té době nasměrován jen na technické zvládnutí kresby. Jednou pak přišlo zadání, že ke kresbě můžeme použít jen pravítko a kružítko. Já pak konečně pochopil, jak široká může být výtvarná škála vyjádření. Najednou se ty okovy, které jsem si sám přikoval na své vlastní myšlení, uvolnily. Šalomoun mi otevřel obzory. Byl to jedinečný pedagog.
Uspět právě se svým uměleckým přístupem a prosadit své dílo ve světě současného umění není jednoduché a vyžaduje řadu úsilí, ale i šťastných momentů, které vás posouvají dál. Dozvěděl jste se od svých tehdejších učitelů něco, čeho si ceníte a na čem vlastně stavíte dodnes?
Největší moudrost pro mě samotného, která se ale dá praktikovat i na výtvarné umění, pochází od mého otce. Ten říkal, kdo poslouchá cizí hlavu, do vlastní ať si na…. Můžete sice vstřebat vše, co vám o umění řekl Penck, ale nemůžete malovat jako Penck. Nemůžete malovat jako Načeradský, Lüpertz. Jako malíř musíte namalovat sami svůj vlastní obraz.
Autorka rozhovoru: Soňa Novotná
Foto: archív umělce
Další čtení: Recenze výstavy L.Typlta, Villa Pellé 2023
