Pod názvem Re:konstrukce probíhá v Galerii Villa Pellé rozsáhlá výstava malíře Patrika Hábla, představující výběr z umělcovy tvorby několika posledních let. Expozice, připravená ve spolupráci s kurátorem Radkem Wohlmuthem, současně vstupuje do architektury vily, proměňuje její interiér a inscenuje v něm prostorové buňky ovládané malbou. Výstavu, která by zájemcům o současnou malbu určitě neměla uniknout, je možné navštívit do 5. dubna.
Tvorba Patrika Hábla je charakteristická soustavným zkoumáním vlastností barevného materiálu a možností jeho netradičního zpracování s cílem využít obojí pro osobitou realizaci výtvarného záměru. Je škoda, že více než ve svých definitivních projevech je širší veřejnosti známa v podobě akčních vystoupení umělce nebo krátkodobých intervencí do veřejného prostoru. Změnit by to mohla současná výstava v Pelléově vile, která – jakkoli také interaguje s architekturou místa – nabízí divákovi především exkurz do umělcova ateliéru. Přináší sice dílčí, avšak reprezentativní výběr z Háblových prací několika posledních let.
Návštěvníka přicházejícího k Pelléově vile zaujme na první pohled série bannerů, napnutých na kovovém mřížoví plotu. Nejedná se o žádné reklamní poutače, ale o autentické velkoformátové malby, provedené venkovní akrylovou barvou na mnohametrových pruzích pogumovaného bannerového plátna. Abstraktní motivy jsou pojednány nejčastěji černou barvou, někdy s příměsí zlaté, na rozsáhlých čistě bílých plochách. Byly vytvořeny pro autora typickými experimentálními postupy – různými způsoby nanášení, otiskování a roztírání barvy bez použití štětce.
Obr.1. Detail venkovní malby na bannerovém plátně
Umělec a kurátor se rozhodli vyhnout se v expozici popiskům a interpretaci abstraktních maleb přenechat ničím neomezené divákově imaginaci. Sedm velkoformátových závěsných obrazů v hlavním sále v přízemí vily je koncentrovanou ukázkou Háblových netradičních metod malby, v níž dominuje technika nanášení barvy válcem a „vykapávání“, tedy volného stékání barvy z palety. Malby provedené těmito dvěma postupy, případně jejich kombinací, připomínají nejčastěji kontury pobřežních či horských krajin. Svou bohatou členitostí i vertikálním formátem odkazují k tradiční japonské a čínské krajinomalbě.
Kromě pěti abstraktních „krajinomaleb“ je představen v prvním sále také obraz vytvořený technikou „vytrhávané malby“. Tato metoda dominuje výstavě v prvním patře vily, proto se u ní zastavím později. Zvláštní pozornost přitahuje obraz pojednaný technikou „vymývané malby“, který je jediný svého druhu v celé expozici. Výsledkem vymývání akrylové barvy vodou ze stříkací pistole a následného intenzivního sušení plátna jsou překvapivě jemné a bohaté neurčité struktury, evokující vodní řasy, bující vegetaci či geologické útvary se stopami erozních procesů. Bylo by navýsost zajímavé shlédnout na některé z příštích výstav Patrika Hábla konfrontaci většího počtu maleb, provedených touto metodou.
Obr.2. Patrik Hábl před "vymývanou malbou"
Druhý sál v přízemí ovládají dvě monumentální díla, malovaná specificky pro tuto výstavu na velkoformátových papírových rolích a okupující obě průčelí sálu. Obří rozměry a černá monochromie jsou jedinými společnými znaky jinak zcela odlišných maleb. První z nich představuje neurčitou a jakoby „zevnitř“ prosvětlenou homogenní strukturu gigantické tkáně, vytvořené nanášením barvy suchým štětcem. Druhá je ukázkou pro autora příznačné monumentální malby válcem. Znalcům Háblovy tvorby připomene jeho „postní plátna“ v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora z roku 2013 nebo dočasnou realizaci ve věži Centra současného umění DOX z téhož roku.
V prvním poschodí Pelléovy vily spojil Patrik Hábl prezentaci závěsných obrazů s malířskými intervencemi do architektury. Rozlehlá „vykapávaná malba“ na podlaze prvního sálu, provedená na linoleu, vyzývá diváka, aby na ni vstoupil, prohlédl si ji z ptačí perspektivy a stal se tak na chvíli její živou součástí. Tři závěsné „vytrhávané malby“ pak představují vynikající ukázku výtvarných možností této autorské techniky. Jejím principem je nanesení olejové barvy na nenapnuté lněné nebo bavlněné pláno, následné poskládání plátna a vysychání malby v tomto stavu. Po uplynutí několika měsíců je za odtrhávání jednotlivých dílů, vzájemně slepených barvou, plátno rozloženo.
Obr.3. Monumentální malba válcem
Tento proces vytváří jednak síť vertikálních, horizontálních a diagonálních linií ve směru původních přeložení plátna, jednak nepravidelné lokální útvary, vznikající vzájemným odtržením barevných ploch. Umělec zde vědomě zapojuje do své tvorby deterministicky náhodný výsledek fyzikálního procesu. „Vytrhávané malby“ jsou charakteristické nápadnou osovou symetrií. Je-li dominantní horizontální osa, evokují převážně krajiny s výrazným horizontem, převládá-li naopak osa vertikální, vybaví se nejčastěji podoba abstrahované figury či tváře. Současným uplatněním osové symetrie i principu řízené náhody představují „vytrhávané malby“ pozoruhodnou malířskou paralelu k symetrickým strukturálním grafikám Vladimíra Boudníka.
Vyvrcholením výstavy je „pokladnice“, další sál v prvním patře, proměněný malířskou intervencí ve zcela svébytnou prostorovou buňku. Východiskem k této instalaci specifické místu se Patriku Háblovi stala série nedávno vzniklých zlatých obrazů s bílou podmalbou. Obvodové stěny sálu umělec souvisle obestavěl výstavními panely, které potáhl papírem a pokryl zlatou barvou. Obrazy nevelkých formátů, pojednané ve zlaté a bílé, tvoří nenápadné dominanty vystupující z monochromně zlaté prostorové malby, která obklopuje s výjimkou vstupních dveří celý obvod sálu. Divák je vyzýván, aby na prahu odložil své obavy a všední starosti a vstoupil přímo do nitra malby.
Prostor sálu může být vnímán jako kaple, pokladnice či relikviář. Může být však pochopen i jako barevná inverze architektury rokokových interiérů, kde základem je bílá barva omítky, na které září zlacené štukové linky a ornamenty. V Háblově instalaci je uplatněn opačný princip: bílé detaily vystupují na monochromním zlatém poli a v přemíře zlaté barvy se naopak bílá stává minoritní, a proto vzácnější entitou. Skutečným klenotem „pokladnice“ je však monochromní oranžový obraz, vytvořený technikou „vytrhávané malby“. Jako jediný je umístěn bez kontaktu se zlatými obvodovými panely, zezadu prozařován denním světlem z balkonových dveří. Stává se tak přirozenou prostorovou, barevnou i světelnou dominantou sálu.
Obr.4. "Pokladnice" v expozici Galerie Villa Pellé, foto Jan Slavík
Závěrečná část expozice v podkroví Pelléovy vily seznamuje diváka formou dokumentárního videa a velkoformátových reprodukcí s portfoliem Háblových instalací a realizací. Vedle zmíněné „kaple“ v Doxu a „postních pláten“ v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora je tu představen projekt „roztržená opona“, variace na téma postního plátna obřích rozměrů, tentokrát zakrývající celý prostor presbytáře premonstrátského klášterního kostela v bavorském Speinshartu. Dočasná instalace v kostele sv. Antonína Paduánského v Sokolově odkazuje svým názvem „Kakejiku“ k tradici japonské svitkové malby. Pozornost si zaslouží rovněž tři variantní realizace projektu „vodopád“ a nedávné realizace v architektuře pražského paláce Špork a polyfunkčního domu Drn.
Patrik Hábl je malířem, který z vnitřní nutnosti překračuje ustálené formy, vyzkoušené metody i veškerá vnější omezení malířského projevu. Občasné pokušení přílišné snadnosti překonává návratem ke zkoumání prapůvodní esence malby a hledáním nových způsobů malířského projevu, inspirovaných nově objevovanými vlastnostmi materiálu a inovativními přístupy k jeho zpracování. Pro jeho současné tvůrčí období je příznačná rovněž odvaha a energie, s níž překračuje hranice tradičního závěsného obrazu a expanduje s malbou do prostoru. V konfrontaci s výraznou individualitou umělcova projevu mi však název Re:konstrukce připadá poněkud tezovitý.
Absence popisků v expozici svědčí o záměru ponechat abstraktní malby, aby promlouvaly samy za sebe, a poskytnout divákovi svobodu k vlastnímu pochopení jejich řeči. Podobnou velkorysost bych doporučil i v přístupu k celku výstavy, která by stejně dobře obstála bez názvu, evokujícího konceptuální projekt. Proč nedopřát návštěvníku potěšení z bezprostředního působení malby, aniž by byl zatěžován interpretací jejího významu v postmoderních kategoriích dekonstrukce a rekonstrukce? Setkání s dobrým uměním je vnímavému divákovi – všem teoretickým konstruktům navzdory – bezpodmínečně a především intenzivním estetickým zážitkem. A v tomto smyslu lze také návštěvu výstavy Patrika Hábla ve Ville Pellé jednoznačně doporučit.
Obr.5. "Vytrhávaná malba"
Autor: Jiří Bernard Krtička
Fotogalerie výstavy: Eva Malúšová
Komentovaná prohlídka výstavy
