Olomoucký malíř Miroslav Šnajdr st. patří k nejosobitějším představitelům lyrické materiálové abstrakce v českém umění. Komorní výstavu obrazů tohoto výtvarného umělce a hudebníka, který působil 40 let jako hornista v Moravské filharmonii, můžete navštívit do 7. ledna 2024 v Galerii Makráč na Praze 6.
Miroslav Šnajdr st. je typem dvojdomého umělce, jehož obě – tvůrčí i interpretační – poloha si nijak nekonkurují, naopak se navzájem doplňují. Hudbu studoval na Státní konzervatoři v Brně, zatímco malířské techniky a kompoziční principy se vyučil u svého otce, krajináře Františka Šnajdra. Zdálo by se, že je předurčen stát se nedělním malířem. To, co by však bylo pro většinu tvůrců omezením a přítěží, zúročil Miroslav Šnajdr ve svém malířském díle díky své kreativitě a osobité senzibilitě, s níž všechny své lásky zapojil do tvůrčí hry. Právě tato bezprostřednost a opravdovost, s níž začleňuje do svých obrazů to, co lidsky upřímně miluje, činí je obecně sdělným a pravdivým. Sám svoji výtvarnou práci charakterizuje slovy: „Filozofií své tvorby jsem víc milovník než tvůrce. Možná, že to takto limituje moje profese hudebního interpreta i atomizace umění a umělců v době vrcholící normalizace…“
 |
 |
V malířském díle Miroslava Šnajdra se opakuje několik tematických okruhů, které zpracovává ve větších celcích. Jedním z nejdůležitějších, který se navíc táhne jako červená nit celým jeho dílem, je zaměření na skripturální kvality dětských kreseb. Obrazy, na jejichž vzniku zpočátku spolupracoval Šnajdrův pětiletý syn (1966), kterého nechal kreslit hřebíkem nebo uhlem do vlastních pláten, se staly východiskem pro kompozice, v nichž spojuje malbu s kresebným gestem. Ale není to jen dětská bezprostřednost, u níž obdivuje „krátké spojení počitku a interpretace“, ale i grafické kvality hudebních partitur, jak je známe z autorského gesta Johna Cage, Kryštofa Pendereckého, Leoše Janáčka i Johanna Sebastiana Bacha. Komplementární spojení malby a kresby je jejich vzájemným komentářem. Lyrický náboj těchto obrazů má často existenciální aspekt. Šnajdr v nich seismograficky reaguje na smrt svých blízkých (matky, otce, přítele), nebo na kataklyzmata celospolečenských konfliktů. Dotýká se ho utrpení v jakékoliv podobě. Přesto rukopis těchto kompozic není nervní ani mnohomluvný, má jasnou strukturu, v níž je důležité místo ponecháno prázdné ploše. Tato poloha Šnajdrova díla je jeho osobitou reakcí na dílo Dubuffetovo, Wolsovo, nebo Cy Twomblyho.
Druhým významným přínosem Šnajdrova tvůrčího světa jsou malířské reflexe, jimiž se vyrovnává s odkazem klasiků světové malby. V tomto případě nejde ani o kopie, či citace, ale o volné parafráze. Autor je nazývá Reminiscencemi. Pracuje na nich od počátků své tvůrčí dráhy. Nejširší skupinou děl, jejichž odkazem se takto zabývá je renesanční a manýristická malba. Osobnosti jako Piero della Francesca, Andrea Mantegna, Sanchez Cotán, Arcimboldo až po doznívání jejich díla v zátiších Ensorových, se objevují ve Šnajdrových kresbách tužkou, v malbách olejem a v enkaustikách. V osmdesátých letech pak přibyly osobité konfrontace esteticky vypjaté secese (Klimt, Hudeček aj.) se střízlivým světem Miroslava Šnajdra. Tato lekce jej přivedla až k haptickým malbám, v nichž princip kresebného gesta je převeden ve stopy dotýkaných malířských záznamů.
Text: Ivo Binder
Foto: Miloš Haase
