Výstava Jen co zvětrá ten kus šutru, otevřená v brněnské Galerii G13, konfrontuje tvorbu Karolíny Šrámkové a Libora Hřivnáče. Zatímco malířka Karolína Šrámková je fascinována nekompromisní procesualitou přírody, kameny sochaře, básníka a galeristy Libora Hřivnáče vypovídají především o archeologii paměti. Společnou výstavu obou umělců, kterou kurátorsky připravil Jan Spěváček, můžete vidět v Galerii G13 na Dominikánském náměstí v Brně do 22. března 2024.
Čas i přes svou subjektivně prožívanou relativitu je nedílnou součástí našich uvědomovacích procesů a každý okamžik, ať je několikasekundový nebo několikatisíciletý, vztahujeme k věčnosti. Ale v tomtéž čase se neděje jen náš lidský příběh, ale je to i prostor pro odkrývání skryté kontinuity stvoření. Pozorností a zastavením se v čase můžeme zjistit, že nic náhodného se neděje. A ačkoli hmota koluje od vzniku k zániku, „duch se vznáší nad vodami.“
|
Obr. 2. Libor Hřivnáč: Krajina, již nikdo nespatřil dvakrát |
Obr. 3. Libor Hřivnáč: Vlna v krajině, zlatý onyx |
Z kamenů, kterým se ve své sochařské práci věnuje Libor Hřivnáč, mne tentokrát oslovily fragmentární objekty s jakousi architektonickou stopou, kameny mlčící samy k sobě, zahalené tajemstvím, nedořečené, a přesto vypovídající o jasné historické kontinuitě. Libor přistupuje k nalezeným kamenům s neobyčejnou citlivostí k jejich struktuře, barvě a autonomii. Jako by stále hledal ideální formu, živý potenciál kamene. Mlčí s nimi a poté do těchto panenských kamenů vytesá nejen jejich duši, ale vetkne do nich vzpomínku ze setkání s člověkem. Navštěvuje staré lomy, kde se těžilo pro konkrétní monumentální stavby. Ty jsou sice dávnou historií, která ovšem nemusí být až tak mrtvá pro starou duši a uctívače konzervativních forem a hodnot.
Přestože Libor pokorně respektuje svá měřítka, svou prací rezonuje s dávnými kameníky, staviteli a sochaři, snažícími se do kamene vtesat a postihnout svou touhu po nesmrtelnosti. I jeho dílka nás přesvědčují, že kámen je k tomuto mimořádně vhodný. Výstava nám však předkládá paradox, tedy možnost dotknout se „hedvábně pomíjivé“ jemnosti kamene i jeho zdánlivě nesmrtelné paměti. Stále však s bezradnou pomíjivostí vůči věčnosti. V zápasu s časem už se některých vzpomínek zaznamenaných v „šutru“ vůbec dotknout nemůžeme. Jak sám autor konstatoval: „Z horkých plynů nicoty vznikla hmota. Kámen. Z kamene sochy, aby se tyto opět přeměnily v nicotu plynů. V prach. To je cyklus světa. Krajiny. Také nás, lidských bytostí.“
|
Obr. 4. Libor Hřivnáč: Schody do nebe, carrarský mramor |
Obr. 5. Libor Hřivnáč: Ze starého kostela, 2016, slivenecký mramor |
Tímto se dostáváme k druhé autorce výstavy. Ač se na nás usmívá milá a sympatická dívčina, její malby nás mohou vrhat do nejistoty prozrazující hluboké myšlenkové procesy sebeuvědomování skrze pomíjivost forem. Přírodu podvědomě vnímáme jako jistotu a zdroj klidu, necháváme se unášet její krásou a harmonizujícími účinky. U krajinomalby pak obvykle očekáváme i vstřícnost k divákovi. Tady je však přednesena „nekompromisní krása dočasnosti“. Úmyslně ponechám toto slovní spojení, které zároveň naznačuje charakterizující ženský pasivní princip.
Karolína pracuje s myšlenkou proměny, destrukce a rozkladu vlivem přírodních procesů. Její toulání krajinou je zabarveno prožitkem koloběhu a dočasnosti forem. Sleduje procesy tlení, tání ledu, přeskupování kamení a zvětrávání skal vlivem přírodních sil. Je fascinována jejich škálou a odlišným působením jednotlivých živlů od plynulého toku jemných lesních potůčků k monumentální síle odlamování čela ledovce. Byť se ve vzpomínkách vztahuje k prožitkům z reálné krajiny, obrazy jsou silné právě v momentech zobrazování neosobních živlových univerzálií.
|
Obr. 6. Karolína Šrámková: Ledovec, 2020, akryl, plátno, 120x80 cm |
Obr. 7. Karolína Šrámková: Proud, 2020, akryl, plátno, 120x80 cm |
Svébytným je pak v některých dílech vstup do této procesuálnosti geometrizujícím prvkem, odkazujícím na přísnou strukturu racionální mysli. Tu staví vůči krajině do kontrastu. Karolínina analytická až terapeutická schopnost sledování myšlenkových procesů a činnosti mysli odkrývá vzorce, které se prolínají s procesualitou přírodních dějů. Je to též přísný řád ohraničený smrtí. Ovšem smrtí, která neznamená konec, ale proměnu sil duševních, podobně jako vidíme u transformace hmoty. Karolína tyto transformace přijímá jako přirozené a tudíž osvobozující.
V obrazech vědomě omezuje barevnou škálu, přesto její malby oplývají jemností a svobodou. Monochromnost může na diváky působit sklíčeností, stejně jako charakter štětcových tahů evokující schopnost přírody obrušovat, narušovat a rozpouštět. Je to záznam síly přírody zaoblující vše ostré, vyčnívající, nepřirozené, nejsoucí v souladu s řádem, s „oblou kružnicí celistvosti“. Zaoblující nejen věci hmotné, ale i onu paměť vázanou na prožitky, city a lidské předsudky. Procesuální práce s malbou zdá se být zároveň odkazem k orientálním filozofiím taoismu a zenbuddhismu. Malby jsou stejně neuchopitelné a paradoxní jako buddhistické koany, jindy poeticky vstřícné a skromné jako haiku.
|
Obr. 8. Karolína Šrámková: Břehy (Jaro), 2023, akryl, plátno, 100x70 cm |
Obr. 9. Karolína Šrámková: Teorie hory, 2023, akryl, plátno, 120x80 cm |
Nad touto poezií proměny se vznáší duch stále sílící v iluzorním boji s hmotou. Sílící v procesech a touze po uchopení. Za tímto procesem zůstávají pomíjivé lidské stopy. Vyhrabali jsme to ze země, kde už to začala příroda čistit od nánosu lidského účelu. A my už se nemůžeme rozpomenout. Proces čištění už je ve fázi, která naši paměť vyřadila. Tam už naše vzpomínky nesahají, vše zakrátko pomine. Za pár milionů let, jen co zvětrá ten kus šutru.
Text: Jan Spěváček
Foto: archív umělců (1-3,6-9), Jitka Zouharová (4,5)
