Vysídlení, holocaust, vraždy, ekologické katastrofy. I to je součást historie severních Čech. Jemně a pravdivě se s ní vyrovnává ústecká rodačka na výstavě Podivná botanika a jiné příběhy. V Colloredo-Mandsfeldském paláci ji pořádá Galerie hlavního města Prahy. Potrvá do 17. června. Diskuze na téma Sudety od Beneše k Zemanovi proběhne 24. května.
Vysídlení, holocaust, vraždy, ekologické katastrofy. I to je součást historie severních Čech. Jemně a pravdivě se s ní vyrovnává ústecká rodačka na výstavě Podivná botanika a jiné příběhy. V Colloredo-Mandsfeldském paláci ji pořádá Galerie hlavního města Prahy. Potrvá do 17. června. Diskuze na téma Sudety od Beneše k Zemanovi proběhne 24. května.
“Je to taková industriální víla, která tiše propátrává svůj region. Zabývá se ekologickou angažovaností, často na hraně vědeckého projektu. Reflektuje temnou stránku východní Evropy a otvírá zajímavé sociální problémy,” uvedl kurátor Jiří Černický.
Továrna Spolchemie v Ústí nad Labem si vysloužila instalaci v prvním sále výstavy. Rozměrný model závodu navazuje projekt, kdy Kolečková vyráběla čaje a kompoty ze surovin sebraných v okolí chemičky. Odbornou analýzou zjišťovala například obsah rtuti a dalších nebezpečných látek. Aktuálně sebrala vzorky vody z řeky Bíliny, kterou zalévá sazenice a v průběhu výstavy hodlá provést další chemické rozbory těchto rostlin pěstovaných přímo v galerii.
Proti poškozování životního prostředí rakovinotvornými látkami z kontaminovaného závodu Spolchemie dlouhodobě protestuje například hnutí Greenpeace nebo spolek Arnika. “Hned za zdí chemičky jsou ubytovny pro sociálně slabé, tedy typický obchod s chudobou. Jen o dvě stě metrů dál už si lidé pěstují a jedí zeleninu,” říká Zdena Kolečková. Situaci komplikuje rovněž blízkost tepelné elektrárny a hnědouhelného dolu, čímž dochází ke koncentraci znečištění.
“Jsem z paneláku, kde když ráno vylezete na balkon a zrovna z plynáren pustí plyn, tak začnete skoro blejt. Pamatuji si také, jak jsme jako děti lezli po chemické skládce, kde vám kyselinová jezírka rozežraly sněhule,” popisuje Jiří Černický.
Do historie se vrací další části výstavy. Cyklus Trojí identita připomíná autorčinu rodinnou událost z roku 1946. Tehdy se narodila její maminka do česko-německého manželství. Německý mluvící matku odmítli v nemocnici po porodu ošetřit. Německá komunita čekající na odsun si tak musela poradit sama. Za potravinové lístky z přídělového systému koupili rýži a udělali odvar z rýže a bylinek jako dětskou výživu. Současně vytvořili improvizovaný inkubátor, kdy zabalili dítě do vaty a strčili ho do trouby. Zdena Kolečková reaguje na záchranu své matky představením bylin typických pro sudetskou oblast. Nacismus připomínají fotografie dítěte, které jí cukroví se svastikou. “I malé dítě můžete pošpinit takovýmto způsobem, byť ho máte rádi,” říká autorka.
“Ústí nad Labem před rokem 1940 bylo městem tří národů - Němců, Židů a Čechů. V průběhu dalších let ztratilo osmdesát procent své identity,” upozorňuje Zdena Kolečková. Ta v letech 2014 a 2015 opakovaně navštěvovala kancelář Simona Wiensenthala ve Vídni a dokumentovala zde prostory původního archivu. Toto období zachycují dvě velkoformátové fotografie. Na jedné jsou obálky s dokumenty, které mají zaznamenávat zvlášť odpudivé způsoby mučení v koncentračních táborech. Autorka ponechala prostor temnému tajemství a pouze doplnila Wiesenthalovým citátem: “Nosím obálku plnou starých fotografií na prsou. Nemohu na výjevy, které na nich vidím, zapomenout. I když bych si to přál. I když bych to moc potřeboval.” Druhý snímek zachycuje mastnou skvrnu od opírání hlavy a vyškrábanou zeď okrajem židle, na které sedával člen ochranky Simona Wiesenthala.
K posledním exponátům patří roztřesený podpis Edvarda Beneše pod prohlášením, které se stalo impulsem k veřejnému lynči a divokému odsunu Němců po světové válce. “...vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést.” Za tento přístup krvavě zaplatilo životem mnoho lidí, jejichž osud ani počet dodnes není spolehlivě zdokumentován.
Ve zcela zadní místnosti pak můžeme nalézt připomínku konce komunistického režimu, jakož i konce jednotného národního státu. “Každý den jsem jezdila autobusem do centra města přes bývalý důl kolem páchnoucí plynárny. Špatně se mi dělalo z celé situace. Jedete mlhou, ráno, za komunismu, někam, kde do vás budou ve škole něco hustit. Pocit bezčasí každodenní trýzně je přetaven do textové podoby a doplněný videem,” popisuje Zdena Kolečková. Na protější stejně je dokument z listopadu 1989, kdy krajské vedení KSČ nabádalo miliocionáře, aby byli připraveni zmasakrovat demonstraci Občanského fóra na ústeckém náměstí.
