Galerie Hollar v Praze připravila na závěr letošního léta mimořádnou výstavu Hledání neopakovatelnosti, představující monotypovou tvorbu našich současných umělců napříč generacemi. Výstavu, která je první reprezentativní přehlídkou současného českého monotypu, můžete navštívit do neděle 12. září.
Vytvořit na principu otisku originální a jedinečné výtvarné dílo, je společným cílem tvorby 22 českých umělců různého výtvarného zaměření, kteří v Galerii Hollar představují svá díla na výstavě nesoucí název Hledání neopakovatelnosti - Monotyp na cestě k novým podobám. Záměrem expozice je seznámit veřejnost nejen s reprezentativní ukázkou soudobé české monotypie, ale také se specifickými novými technikami přenosu obrazu otiskem a odkrýt tak obecnější trendy v aktuálním vývoji monotypu. Z úvodního slova autora a kurátora výstavy Jiřího Bernarda Krtičky vybíráme:
|
Obr. 2. Dana Puchnarová: Lemuria, 1963, monotyp |
Obr. 3. David Linek: Z cyklu Industriální příběhy,2004, monotyp |
„Podstatou monotypu je přenos primárního obrazu jediným a neopakovatelným otiskem na definitivní podložku. V minulosti byl výchozí obraz zpravidla nanášen na hladkou tiskovou desku a otisk pořizován v tiskařském lisu. Moderní doba přinesla rozmanité autorské postupy, z nichž některé pracují s reliéfní tiskovou matricí, jiné se obejdou bez použití lisu. Motivací umělců pro práci s otiskem obrazu jsou jemná strukturace barevných ploch, měkká obrysová linie, záměrné rozostření kontur a další specifické výtvarné efekty.
|
Obr.3. Miloslav Polcar: Z cyklu Odkryté místo (detail), 2020 |
Obr.4. Oldřich Hamera: Bez názvu, 1998, monotyp |
Monotyp se v evropském kontextu poprvé objevil v 17. století v díle italského umělce Giovanniho Benedetta Castiglioneho, na dlouhou dobu upadl téměř v zapomenutí, byl vzkříšen v druhé polovině 19. století a s nástupem moderních výtvarných směrů prošel obdobím nového rozmachu. Z velkých osobností moderního umění, které se zabývaly monotypií, lze namátkou zmínit Edgara Degase, Paula Gauguina, Henriho Matisse, Pabla Picassa či Marca Chagalla. V českém umění byl průkopníkem monotypie na počátku 20. století Tavík František Šimon, její největší rozkvět však spadá do období informelu čtyřicátých až šedesátých let a je těsně spojen s dílem Josefa Istlera a Vladimíra Boudníka.
|
Obr.5. Pavel Šlegl: Z cyklu Veroničina rouška, 2021, monotyp |
Obr.6. Martin Mulač: Z cyklu Portrét Ladislava Klímy, 2021 |
Výstavu jsem koncipoval především jako přehlídku tvorby žijících autorů, kteří se věnují monotypii v přítomnosti. Jednu z výjimek představují práce Čestmíra Janoška (1935–2019), objevitele proslulé monotypové techniky – mrazovky. Umělci jako Romana Rotterová, Vladimír Suchánek, Eduard Ovčáček či Dana Puchnarová se zabývali monotypem pouze v určitém období své tvorby. Díky tomu výstava nabízí též určitý retrospektivní pohled, naznačující vývoj českého monotypu v období od počátku šedesátých let k dnešku. Výjimečné postavení zaujímá Oldřich Hamera, autor dvou originálních monotypových technik, který tvoří monotypy s hlubokým zaujetím a nepřerušenou intenzitou od roku 1964 až dodnes.
|
Obr.7.: Robin Kaloč: Z cyklu Architektura lesa, 2006, monotyp |
Obr.8. Šárka Hrouzková: Z cyklu Rezavé papíry, 2017, monotyp |
Miloslav Polcar, Ondřej Michálek, Mikoláš Axmann, Lenka Vilhelmová či Jaromíra Němcová představují respektované umělecké osobnosti, které fenomén neopakovatelného otisku ve své tvorbě s větší či menší měrou využívají. Pozornost si zaslouží i méně známá monotypová tvorba Šárky Hrouzkové, Pavla Šlegla, Šimona Brejchy, Bereniky Ovčáčkové nebo Miloše Slámy. Rovněž v mladší střední a mladé generaci, kde si svou originální technikou, založenou na monotypovém tisku z válce, dosud největší renomé vydobyl Patrik Hábl, najdeme řadu dalších talentovaných tvůrců – Davida Linka, Evu Čapkovou, Robina Kaloče, Zuzanu Růžičkovou či Martina Mulače.
|
Obr.9. Patrik Hábl: Z cyklu Černozlaté hory, 2015, monotyp |
Obr.10. Lenka Vilhelmová: Z cyklu Sdělení, 2020, monotyp |
Monotypie byla v minulosti obvykle považována za mezní typ grafické techniky, protože monotypy vznikaly takřka výlučně v tiskařském lisu. Kritikové však poukazovali na skutečnost, že postrádá definiční vlastnost grafiky, neboť neumožňuje reprodukovat více otisků stejné kvality. Mezi teoretiky umění je tak odedávna veden nerozhodnutelný spor, zda je monotyp spíše mezním případem grafiky, nebo speciální metodou malby. Jak výstava dokládá, dnešní umělci vyvinuli řadu inovativních metod, které umožňují pořídit jedinečný otisk obrazu bez lisu i bez ručního tisku. To dává naději, že se přiblížil den, kdy monotyp bude konečně uznán jako plnohodnotná umělecká disciplína.“
Text: Eliška Cieslarová
Foto: katalog výstavy Hledání neopakovatelnosti (Galerie Hollar, 2021)
Snímky z vernisáže a z expozice (foto Daniel Kreissl):
