Zatímco o grafiku se zajímá jen hrstka milovníků umění, monotyp je úplnou popelkou mezi výtvarnými technikami. Bývá považován za pouhou pomocnou techniku na pomezí malby a grafiky. V českém uměleckém prostředí se jím vážně zabývá jen několik osobností. Čím je monotyp ve skutečnosti a nakolik je jeho přehlížení oprávněné?
K vytvoření monotypu není třeba zpracovávat tiskovou desku jako u klasických grafických technik. Stačí hladká tisková plocha, na kterou se buď maluje nanášením tiskové barvy nebo se barva naopak odnímá. Může se také pracovat s různými předměty, které se pojednané barvou na tiskovou desku pokládají, nebo s jejich otisky. Výrazová šíře této techniky sahá od mimetických zobrazení po abstraktní tvorbu. Někdo si v souvislosti s monotypií vybaví školní výuku, při níž otiskování různých kousků papírů, tkanin a provázků slouží jako úvod do tiskových technik. Monotyp však v žádném případě není jen zábavou pro děti. Pokud jej bereme vážně, vyžaduje značnou uměleckou zručnost a disciplínu.
Obr. 1. Rembrandt van Rijn: Kristus uzdravuje nemocné, 1646-1650, suchá jehla, monotyp, 280x394 mm
V čem spočívá jeho náročnost? Musíme se zbavit představy, že jednoduše něco nabarvíme, zkomponujeme a přetiskneme. Stejně jako ostatní výtvarné techniky slouží i monotyp k jedinečnému a nezaměnitelnému vyjádření autora. Umělec se vyrovnává s panenskou plochou, kterou je potřeba pojednat rychle. Nemá tolik času jako malíř, nemůže nechat barvy zaschnout, vracet se k dílu a upravovat ho. Podobně jako grafik musí mít předběžnou představu o výsledné formě, pracuje zrcadlově obráceně, ale na rozdíl od grafika může využívat přípravné skici a korektury jen velmi omezeně. Pracuje takzvaně „z voleje na čisto“. A hlavně, tisk může být proveden jen jednou. Někdy se sice tisková deska otiskuje vícekrát, ale barevný kolorit těchto tisků, tzv. „ghost impressions” není již tak výrazný.
U monotypu nutně odpadají korektury tiskové desky, což na jednu stranu zní lákavě, leč skrývá i největší nebezpečí pro méně jistou ruku. Poctivě dělaný monotyp vždy odhalí toho, kdo umí bravurně přeměnit svou vnitřní představu na umělecký artefakt a toho, kdo si často vypomáhá různými vedlejšími cestami. Zda se tisk povede, zjistí autor až po projití tiskové desky ručním lisem nebo po vytištění pomocí kostice. Důležitou roli zde hraje i množství nanesené barvy, které se na hladké tiskové desce hůře odhaduje a v ručním lisu se může i nepěkně „roztéct“. Tisknout se může z desky kovové, ale i dřevěné, umělohmotné, kamenné anebo třeba i papírové. Od úskalí tvorby monotypu ale přejděme nyní k jeho historii, která se ukazuje jako nečekaně slavná.
Obr. 2. Giovanni Benedetto Castiglione: Stvoření Adama, kolem 1642, monotyp, 303x203 mm
Obr. 3. Paul Gauguin: Oviri, 1894, kolorovaný monotyp, 293x229 mm
Prvním doloženým umělcem, který využíval monotypické postupy, nebyl nikdo menší než Rembrandt (1606-1669), jenž monotypickým pojednáním matric vytvářel variace svých leptů pozdějšího období. Jeho inovace přivedla italského umělce Giovanni Benedetta Castiglioneho (1616-1670) k malbě na čistou tiskovou desku, čímž vlastně vyvinul techniku monotypu. Castiglione zobrazoval jejím prostřednictvím nejčastěji náboženská a alegorická témata, podobně jako ve svých leptech. Využíval různé štětce a škrabky a pracoval na světlém, ale i barvou pojednaném pozadí. Jeho monotypy se vyznačují na svoji dobu neobvyklým, dnešním slovníkem bychom mohli říct až impresionistickým, pojetím.
Možná, že právě proto se monotyp dočkal u impresionistů vřelého přijetí. Známé jsou totiž monotypy Degasovy (1834-1917), který studoval všechny možnosti a nuance techniky a dokázal je mistrně ovládnout. Vytvořil na čtyři sta monotypů. Pracoval převážně do tmavého pokladu, ze kterého vypracovával světla a stíny. Monotypy představují jeho oblíbená témata – tanečnice, divadla, kavárny, ale například i portréty a krajiny. Také Camille Pissaro (1830 - 1903), Edvard Munch (1863-1944) a Paul Gauguin (1848-1903) se zabývali monotypií. Gauguin využíval vlastní techniku tisku, při níž položil na monotypickou desku list papíru, do kterého kreslil, aby tak zdůraznil některé detaily. Také Matisse (1869-1954) a Picassa (1881-1973) můžeme přičíst k experimentátorům s touto technikou. Marc Chagall (1887-1985) vytvořil sérii barevných monotypů z kovových desek a z plexiskla. Lze říci, že monotyp stál u počátků evropské moderny.
Obr. 4. Edgar Degas: Tanečnice, 1878-80, monotyp
V Americe se na přelomu století monotypem zabývali bostonští umělci Albion Bicknell (1837-1915) a Charles A. Walker (1848 - 1920). Bicknell se v Paříži seznámil s francouzskou malbou barbizonské školy, která ovlivnila i jeho monotypy. Walker používal nože k dosažení křehkých čar. Následně škrábal i do tisku, aby tak odhalil bělobu papíru. Dílo obou umělců jsme mohli vidět v roce 2016 v Národní galerii na výstavě Americká grafika tří století. Na počátku dvacátého století se monotypu věnoval Maurice Prendergast (1858-1924) a umělci jako John French Sloan (1871-1951), George Overbury „Pop“ Hart (1868-1933) a Abraham Walkowitz (1978-1965). Ve dvacátých a třicátých letech množství monotypistů ještě vzrostlo, byl mezi nimi například Mark Tobey (1890-1976) nebo Willem de Kooning (1904-1997).
U nás jsou dobou renesance monotypu léta padesátá a šedesátá. Věnoval se mu zejména Vladimír Boudník (1924-1968), který pracoval klasickými monotypickými technikami, ale byl rovněž velkým experimentátorem. Jeho barevné monotypy se podobají olejovým obrazům. Boudník dokázal mistrně pracovat s barvou, techniku pozvedl na vysokou úroveň a ovlivnil řadu dalších umělců ve svém okruhu. Monotypem se dlouhodobě zabývá také jeho „žák“ Oldřich Hamera (*1944), který jej dokázal dále rozvinout a vymyslel vlastní inovaci – monotyp vrstvený. Množství jeho prací v této technice se odhaduje na desetitisíce.
Obr. 5. Josef Istler: Kompozice, 1946, monotyp, 644x494 mm (zdroj: Istler. Katalog výstavy v Museu Kampa, Praha 2016)
Obr. 6. Vladimír Boudník: Z rovnačky plechů, 1957, monotyp, 855x595 mm (zdroj: Z. Primus (ed.): Vladimír Boudník. Mezi avantgardou a undergroundem, Praha 2004)
Zdeněk Bouše (1928-1997) vytvářel černobílé i barevné monotypy s charakteristickou roztřepenou linií, jež upoutají svojí čistotou a spřízněností s východoasijskou kaligrafií. Rozdílně uchopil monotyp Jiří Šmejkal (1928-1997 ) a jeho syn Tomáš (*1967), který pomocí monotypu dokáže zachytit až s fotografickou přesností rostliny a houby. Také sochař Jan Koblasa (1932-2017) se věnoval monotypii. V období šedesátých let experimentovalo s monotypem i množství dalších umělců, což ovšem ne vždy znamenalo důkladné pochopení a ovládnutí této techniky. Ze starší generace připomeňme Václava Zykmunda (1914-1984), Františka Muziku (1900-1974) a hlavně Josefa Istlera (1919-2000).
Monotyp se může dobře kombinovat i s ostatními technikami, jako jsou například suchá jehla nebo lept. Mistrem v tomto oboru, který využíval monotypii k akcentaci kresby pomocí barevných přechodů byl Bohuslav Reynek (1892-1971). Monotypická podmalba jeho suchých jehel se stala nositelkou atmosféry obrazu. Mnoha umělcům vyhovovala spontánnost a svoboda této techniky. Monotyp nejlépe svědčil umělcům z rodu experimentátorů a vynálezců. Možností uměleckého vyjádření totiž nabízí bezpočet. Co však je pro jednoho radostnou a svobodnou hrou, hledáním a dotazováním se barevné hmoty i sebe sama, může být pro druhého utrpením pod tíhou neexistence výchozího bodu uměleckého tvoření.
Obr. 7. Oldřich Hamera: Paradoxides gracilis, 1985, monotyp, 440x340 mm
Obr. 8. Jiří Šmejkal: Les, 1948, monotyp
Kniha Die Kunst der Graphik Waltra Koschatzkého, která v Německu platí za standardní učebnici grafiky, věnuje monotypu celou kapitolu. Podobně v odborných grafických publikacích v anglickém jazyce monotyp většinou nechybí. Stejně tomu bylo alespoň u některých starších českých příruček. Je proto škoda, že jinak velice solidní publikace Ondřeje Michálka Magie otisku z roku 2016, věnuje monotypu jen lakonickou zmínku. Zdá se, že monotyp vyšel u současných teoretiků z módy a umělci – až na malé výjimky – nemají čas a hlavně trpělivost se jím s plnou vážností zabývat.
Autorka: Eva Čapková
