Po objevu léčivého pramene se ctižádostivý František Antonín hrabě Sporck rozhodl vybudovat na svém panství velkorysý lázeňský areál Kuks s rodovým zámkem, kostelem a špitálem. Sochy na promenádě kukského špitálu a v přírodním prostředí blízkého Nového lesa zůstaly unikátním svědectvím o tři sta let starém příběhu podivínského hraběte a jeho geniálního sochaře – Matyáše Bernarda Brauna.
Dnešní obec Kuks se nachází na místě areálu bývalých lázní a zámku na levém břehu horního toku Labe nedaleko Dvora králové nad Labem. Na protějším břehu řeky stojí vrcholně barokní špitál s kostelem Nejsvětější Trojice. Oba areály jsou součástí důmyslné krajině-architektonické kompozice, budované hrabětem Františkem Antonínem Sporckem od devadesátých let 17. století. Hlavní osa kompozice vychází z průčelí zaniklého zámku, sestupuje kaskádovým schodištěm k řece, kterou překlenuje mostem, a pokračuje alejí v mírném svahu protějšího břehu až k prvním stupňům dvouramenného schodiště, nad nímž se zvedá průčelí špitálního kostela. Mezi oběma rameny schodiště je situován vchod do krypty kostela Nejsvětější Trojice s rodovou hrobkou Sporcků. Podle tradovaného tvrzení, nikoli nepravděpodobného, mohl hrabě z okna své komnaty na zámku pozorovat plamen věčného světla nad oltářem v kostelní kryptě.
|
Obr. 2. Kaskádové schodiště s tritony, vedoucí od zaniklého zámku v Kuksu k Labi |
Obr. 3. Špitál v Kuksu, západní část promenády se sochami Neřestí |
Nejintenzivnější stavební ruch vládl na Kuksu v prvních dvou desetiletích 18. století, kdy byl vystavěn zámek a většina budov lázeňského areálu, zahrnujícího lázeňské domy, domy pro hosty, hostinec a divadlo, později vznikl ještě Dům filozofů s knihovnou. V roce 1707 byla na pravém břehu Labe zahájena výstavba kostela s rozsáhlým špitálem pro vojenské vysloužilce, jehož budování se protáhlo až do čtyřicátých let. Po smrti hraběte svěřila jeho dcera Anna Kateřina správu špitálu řádu milosrdných bratří, který zde zřídil svůj klášter a otevřel proslulou barokní lékárnu U granátového jablka. Špitál s kostelem přestál německý zábor v roce 1938 i poválečnou éru komunismu bez podstatné újmy a v letech 2010-15 prošel důkladnou obnovou. Lázně zanikly kvůli nezájmu dědiců již po smrti hraběte. Dodnes se zachovala pouze část lázeňských budov a kaskádové schodiště se sochami tritonů, zatímco zámek následkem požáru zchátral a roku 1901 byl stržen.
Projekt kostela se špitálem objednal hrabě Sporck u italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, jednoho z nejvýznamnějších stavitelům vrcholného baroka v našich zemích. Na rozdíl od Santiniho a obou Dientzenhoferů byla těžištěm Alliprandiho tvorby architektura rezidenční, zejména šlechtické městské paláce a zámky. Chrám Nejsvětější Trojice v Kuksu, budovaný v letech 1707-17, lze nepochybně označit za jeho umělecky nejhodnotnější realizaci v oboru sakrální architektury. Kostel je situován ve svahu na mohutné terase s dvouramenným schodištěm, která tvoří pohledový sokl stavby. Jeho půdorysné schéma tvoří protáhlý oktogon proniknutý řeckým křížem. Fasáda z kvádrového zdiva je dynamizována konkávními úseky i oválnými a kruhovými okny. Hlavní průčelí oživují pískovcové sochy v nadživotní velikosti od Jana Bedřicha Kohla-Severy: alegorie Lásky, Naděje a Víry ve štítu a skupina Zvěstování Panně Marii v supraportě. Chrám tvoří architektonickou dominantu v ose monumentální severní fronty špitálu, uzavřené na okrajích dvěma rizality. Se strohostí východního kontrastuje rokoková zdobnost západního rizalitu, pozměněného přístavbou v druhé polovině 18. století.
|
Obr. 4. Giovanni Battista Alliprandi: kostel N. Trojice v Kuksu, severní průčelí, 1707-17 |
Obr. 5. Matyáš Bernard Braun: Alegorie Náboženství |
Evropský věhlas Kuksu spočívá především na jedinečném souboru pískovcových soch na severní terase a promenádě špitálu, vytvořeném Matyášem Bernardem Braunem a jeho dílnou. Alegorické sochy Ctností a Neřestí před špitálem v Kuksu společně s nedalekým Betlémem, souborem biblických postav ve volné přírodě, patří k nejvýznamnějším pracím mistra tyrolského původu, jehož dílo představuje vrchol barokního sochařství v českých zemích. Hrabě Sporck zaměstnával Brauna od roku 1712 až do své smrti v roce 1738 a jeho dílnu doslova zaplavil nepřerušeným proudem zakázek, určených zejména pro Kuks, Betlém a Lysou nad Labem, ale i pro četné jiné lokality na svých panstvích. V souvislosti s Kuksem je nezbytné připomenout alespoň Braunovu virtuózní řezbu Krucifixu, vytvořenou pro oltář v kostelní kryptě, a pískovcové sousoší Nejsvětější Trojice v sousední obci Stanovice.
Slavný sochařský soubor na severní promenádě špitálu v Kuksu sestává ze tří tematických skupin. Prostor před portálem kostela ovládá alegorie Náboženství, obklopená sochami osmi Blahoslavenství na balustrádě terasy. Na počátku východní části promenády stojí socha Anděla blažené smrti, doprovázená alegoriemi jedenácti Ctností. Západní část promenády uvádí socha Anděla žalostné smrti, následovaná alegoriemi jedenácti Neřestí. Zpodobení jednotlivých Ctností a Neřestí vychází z barokní ikonografie, kterou pro dnešního diváka není jednoduché správně dešifrovat. To mu však nezabrání obdivovat virtuózní zpracování kamene, dokonalé tělesné formy, dynamicky zvířené drapérie i neobvyklé inventivní kompozice. Alegorie Blahoslavenství jsou dílenské práce pouze běžné kvality, zato ústřední alegorie Náboženství představuje dechberoucí mistrovské dílo. Postava anděla s široce rozevlátým křídly i rouchem, stojí jednou nohou na zeměkouli a druhou na hrudi ležícího kostlivce, který symbolizuje poraženou smrt či herezi. Originály soch byly v minulých desetiletích přemístěny do lapidária v bývalém špitálu a nahrazeny kopiemi.
|
Obr. 6. Matyáš Bernard Braun: Anděl blažené smrti, originál sochy v depozitáři |
Obr. 7. Matyáš Bernard Braun: alegorie Cudnosti, originál sochy v depozitáři |
Záhy po roce 1720, kdy byly osazeny poslední sochy na promenádě kukského špitálu, přišel hrabě Sporck na nápad, že nechá vytesat sochy přímo do pískovcových skal v tzv. Novém lese mezi Kuksem a Žirčí. Tak vznikl ojedinělý sochařský areál v přírodě, proslulý Betlém, zahrnující skalní reliéfy Viděni sv. Huberta, Narození Páně, Příjezd tří králů, volné sochy sv. Jana Křtitele, sv. Maří Magdaleny, poustevníků Garina a Onufria a kašnu se sousoším Jákobovy studny. Za dobu tři sta let od svého vzniku všechny reliéfy i sochy Betléma utrpěly nepřízní klimatu i lidským vandalismem, přesto však zůstaly dosud unikátním svědectvím o genialitě svého tvůrce. Nejcennější a umělecky nejpůsobivější jsou sochy obou poustevníků a sv. Maří Magdaleny a torzo sv. Jana Křtitele. Někdejší kašna s fragmentem výjevu Krista rozmlouvajícího se samařskou ženou u Jákobovy studny dává jen tušit originální a sugestivní sochařské dílo.
|
Obr. 8. Matyáš Bernard Braun: Poustevník Garinus, Betlém u Kuksu |
Obr. 9. Matyáš Bernard Braun: Poustevník Onufrius, v pozadí torzo sv. Jana Křtitele, Betlém u Kuksu |
Vzdělaný, uměnímilovný a ambiciózní hrabě František Antonín Sporck se zapsal do historie jako osobnost značně kontroverzní, v některých ohledech až podivínská. Projevil se jako notorický sudič, když kvůli malichernému sousedskému sporu vedl řadu soudních procesů proti jezuitské rezidenci v Žirči. Mecenášství se v jeho duši svářelo s ješitností a touhou dodat své osobě pomocí umění co nejoslnivějšího lesku. Pravděpodobně se na tom podílel i společenský komplex z nedostatku urozenosti ve vztahu ke staré rodové aristokracii. Vrcholem narcismu byly dvě pompézní sochařské Apoteózy, které hrabě nechal za svého života vytvořit k vlastní poctě. Zachovala se pouze ta na zámku Kagerů z Globenu ve Valči, objednaná Sporckem na paměť jeho zdejší návštěvy v roce 1733. Sousoší představuje na triumfálním voze sedícího hraběte ve společnosti Pallas Athény, která jej pravicí bere za ruku a levicí mu ukazuje k nebesům. Apoteóza, která nepatří k sochařsky nejzdařilejším pracím z Braunovy dílny, působí v důsledku neuměřené pompéznosti až komicky exaltovaně.
|
Obr. 10. Matyáš Bernard Braun: Narození Páně, Betlém u Kuksu |
Obr. 11. Matyáš Bernard Braun: Jákobova studna, Betlém u Kuksu |
Na druhé straně je nutno spravedlivě ocenit Sporckovu mimořádně významnou fundátorskou, charitativní a kulturní činnost. Vedle impozantního špitálu s kostelem v Kuksu založil další dva špitály v Lysé nad Labem a v Konojedech. Vybudoval klášter bosých augustiniánů v Lysé nad Labem, klášter celestinek v Choustníkově Hradišti a finančně podpořil řadu dalších církevních a dobročinných institucí. Projevoval vynikající umělecký vkus a dokázal získat do svých služeb nejlepší umělce své doby, jakými byli Giovanni Battista Alliprandi, Petr Jan Brandl a Matyáš Bernard Braun. Na nádvoří svého pražského paláce vybudoval stálou divadelní scénu, v níž na jeho pozvání vystupoval i operní soubor Antonia Vivaldiho. Z odstupu tři sta let je zřejmé, že každým z těchto činů si hrabě vystavěl hodnotnější a trvalejší pomník, než přepjatě pompézním a groteskně narcistním sousoším ve Valči.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Daniel Kreissl
