Mariánská Týnice – západočeské poutní místo s historií sahající hluboko do středověku zažilo strmý duchovní vzestup a umělecký rozkvět v době baroka, poté dlouhé období postupné devastace, která je přivedla až na práh úplného zániku, a nakonec velkolepé zmrtvýchvstání a probuzení k novému životu. Dramatický příběh právě nyní vrcholí před našima očima nepravděpodobným a nečekaným rozuzlením – doslova zázrakem.
Obr. 1. Martin Prusík: Veduta Mariánské Týnice z počátku 19. století (akvarel, výřez)
Historie poutního místa – budování a devastace
Historie Mariánské Týnice je těsně spojena s dějinami cisterciáckého kláštera v Plasích, založeného již roku 1145 knížetem Vladislavem II. V polovině 13. století je místo doloženo jako grangie (hospodářský dvůr) plaského kláštera s kostelem. Do počátku 16. století se datuje vznik pozdně gotického oltářního sousoší Zvěstování Panně Marii. Sílící proud poutníků si v polovině 17. století vyžádal rozšíření kostela. Později nechal opat Ondřej Troyer vystavět při kostele věž, ambit a obydlí pro řeholníky a roku 1699 povýšil Mariánskou Týnici na probošství plaského kláštera. Jeho nástupce opat Eugen Tyttl pak roku 1711 vysvětil základní kámen k velkorysé novostavbě kostela i probošství podle plánů Jana Blažeje Santiniho Aichela.
Obr. 2. Zdevastovaná kupole kostela Zvěstování Panně Marii na počátku 20. století (dobová fotografie)
Obr. 3. Pohled na Mariánskou Týnici po zřícení kupole v roce 1920 (dobová fotografie)
Opat Tyttl ani jeho architekt se nedožili konce stavby, která se protáhla na dlouhá desetiletí. Kostel byl dokončen v roce 1751 a stavba probošství až v roce 1764. Nadále pokračovaly práce na výmalbě a výzdobě poutního areálu a stavbě východního křídla ambitu. Zrušení plaského kláštera roku 1785 znamenalo počátek úpadku Mariánské Týnice. Po vystřídání několika světských držitelů přešel majetek roku 1826 na knížecí rod Metternichů, který areál využíval pouze hospodářsky a v kostele zřídil sýpku. Na sklonku 19. století začal být kostel i ambit rozebírán na stavební materiál. Iniciativa architekta Hanuše Zápala na záchranu poutního areálu již nezabránila tomu, aby se roku 1920 nezřítila kupole těžce zdevastovaného kostela. Přesto byly alespoň v následujících letech provedeny nejnutnější opravy, kostel byl provizorně zastřešen a zpomalen další postup zkázy.
Obr. 4. Mariánská Týnice na počátku 80. let s provizorním zastřešením kostela
Obr. 5. Mariánská Týnice na sklonku 90. let po obnově fasád a věží a v průběhu dostavby kupole s lucernou
Barokní umělecká výzdoba a její osud
Ambiciózní projekt probošství v Mariánské Týnici, jehož realizace trvala přes půl století a zasáhla do vlády čtyř plaských opatů, spojoval v sobě vynikající architekturu s prvotřídní uměleckou výzdobou. Po sekularizaci bylo veškeré liturgické vybavení kostela (mramorový hlavní oltář, dva boční oltáře, kazatelna, varhany a lavice) rozprodáno do různých farních kostelů. Tento zásah sice zbavil kostel bohoslužebné funkce a degradoval jeho umělecko-historickou hodnotu, na druhé straně však zachránil mobiliář před jistou zkázou při pozdějším zřícení klenby. Jeho nejcennější součást – pozdně gotické oltářní sousoší Zvěstování Panně Marii – dnes nalezneme na hlavním oltáři farního kostela sv. Petra a Pavla v sousedních Kralovicích.
Obr. 6. František Julius Lux: Nástropní freska Zasnoubení Panny Marie v nárožní kapli západního křídla ambitu
Z původní umělecké výzdoby se zachovala pouze část freskové výmalby, pocházející z dílny tří významných pozdně barokních mistrů – Siarda Noseckého, Josefa Kramolína a Františka Julia Luxe. Impozantní Noseckého freska na klenbě kostela s námětem Oslavy Panny Marie zanikla při zřícení kupole v roce 1920. V kostele přetrvaly pouze nástěnné malby – iluzivní oltář v závěru presbytáře a fresky se starozákonními náměty na jeho bočních stěnách. V plném rozsahu se zachovala nástropní malba Josefa Kramolína v refektáři probošství, znázorňující předání Týnice cisterciáckému řádu a řeholníky stolující ve společnosti Panny Marie, a částečně i fresky s mariánskými a světeckými motivy v západním křídle ambitu od Františka Julia Luxe.
Obr. 7. Pohled do klenby kostela Zvěstování Panně Marii po obnově centrální kupole
Obr. 8. Pohled do presbytáře kostela Zvěstování Panně Marii s iluzivní nástěnnou malbou oltáře
Zmrtvýchvstání Mariánské Týnice
Komunistický stát, který zřídil v Mariánské Týnici regionální muzeum, prováděl pouze nezbytnou stavebně technickou údržbu areálu. Přestože v osmdesátých letech PhDr. Mojmír Horyna (pozdější profesor Univerzity Karlovy a evropsky respektovaný znalec Santiniho díla) s kolegy z instituce SÚRPMO provedl stavební průzkum a vytvořil projekt na obnovu poutního areálu, zodpovědná místa neměla na restituci původního stavu objektu zájem. Situace se radikálně změnila teprve s pádem totalitního režimu a nástupem PhDr. Ireny Bukačové do vedení muzejní instituce roku 1990. Z iniciativy nové ředitelky započala cílevědomá a rozsáhlá rekonstrukce unikátní barokní památky.
Obr. 9. Stavba dvouplášťové centrální kupole kostela Zvěstování Panně Marii, 1998
Obr.10. Stavba centrální kupole kostela Zvěstování Panně Marii, letecký snímek 1998
První etapa obnovy v letech 1993-2005 byla zahájena opravou střech a fasád probošství a obnovou cibulových střech na věžích, vyvrcholila v roce milénia sklenutím a zastřešením mohutné dvouplášťové kupole s lucernou nad křížením kostela a uzavřela se opravou fasád kostela. Klenbu lucerny a kupoli po obvodu okulu vyzdobila freskou s motivy andělů restaurátorka Dagmar Hamsíková. V letech 2011-12 byla na počest 300. výročí položení základního kamene Mariánské Týnice postavena kaple Obětování Páně a sv. Albericha, součást nerealizovaného východního křídla ambitu. V závěrečné třetí etapě v letech 2018-20 byla s využitím evropských fondů dokončena stavba poutního areálu v intencích původního Santiniho projektu dobudováním symetrického křídla ambitu ve východní části objektu se zbývající trojicí nárožních kaplí.
Obr. 11. Mariánská Týnice po obnově kaple Obětování Páně v nerealizovaném východním křídle ambitu, 2011-12
Obr. 12. Ivan Klíma: Vizualizace ideální podoby Mariánské Týnice po dostavbě východního křídla ambitu, 2016
Dostavba a výmalba východního křídla ambitu
Stavba východního křídla ambitu byla ojedinělou stavební akcí 21. století, využívající zachované západní křídlo jako model 1:1 a dodržující v principu přes 300 let starou barokní technologii. Na přízední pilíře byly vyzděny klenební pasy z cihel kladených na dřevěné ramenáty. Na tyto nosné konstrukce pak byla položena klenba typu „české placky“ z cihel důmyslně kladených po barokním způsobu bez bednění. Jednotlivá ramena ambitu sestávají z pěti klenebních polí a navzájem jsou propojena nárožními kaplemi na půdorysu diagonálně vytočeného hexagonu, sklenutými rovněž „českou plackou“. Ramena ambitu jsou zastřešena sedlovou a nárožní kaple mansardovou střechou.
Obr. 13. Půdorys kostela Zvěstování Panně Marii s dvojicí symetrických křídel ambitu (Z knihy Ladislava Moučky: Jan Blažej Santini Aichel. Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku, 2018)
Všech osm ambitových kaplí mělo být původně vyzdobeno freskovou malbou s mariánskými náměty na klenbách a náměty ze života cisterciáckých světců na stěnách. Náročný barokní ikonografický program byl na základě zachovaných maleb v západním křídle ambitu a historických pramenů zrekonstruován prof. Janem Roytem, předním odborníkem v oboru křesťanské ikonografie. V západním křídle ambitu se zachovaly fresky F. J. Luxe v kapli Navštívení Panny Marie a sv. Štěpána Hardinga a v kapli Zasnoubení Panny Marie a sv. Roberta z Molesme. Částečně se zachovala výmalba v kapli sv. Bernarda z Clairvaux, zatímco fresky v kapli sv. Benedikta zcela zanikly.
Obr. 14. Klenební pasy v nárožní kapli východního křídla ambitu, 2019
Obr. 15. Stavba východního křídla ambitu, pohled z ochozu nad korunní římsou kostela 2019
Mimořádné dílo dokáže přitáhnout virtuózní ruce a talentované mozky. Podobně jako si nalezlo zedníky schopné sklenout barokní „českou plackou“, našlo si také umělce, který dokáže pokrýt klenbu figurální nástropní malbou, provedenou technikou pravé fresky v barokním iluzivním stylu a perspektivě „di sotto in su“. Tímto umělcem je brněnský malíř Jan Spěváček, který provádí výmalbu ambitu uvolněným rukopisem v duchu pozdně barokních a rokokových freskařů, aniž by usiloval o doslovnou imitaci Luxova stylu. V letošním roce dokončil výmalbu tří kaplí východního ambitu: Obětování Páně a sv. Albericha, Nalezení Páně a sv. Humbelíny, Vzkříšení Páně a sv. Luitgardy. Po zimní přestávce se očekává provedení výzdoby poslední čtvrté kaple s náměty Nanebevzetí Panny Marie a sv. Amádea.
Obr. 16. Jan Spěváček: Nástropní freska v kapli Obětování Páně, 2020
Druhý život Mariánské Týnice
Rušení klášterů v rakouské monarchii v osmdesátých letech 18. století způsobilo nejen hluboký otřes ve vnitřní organizaci a životě církve, ale i nevyčíslitelné ztráty v kulturní sféře. Vedle uměleckých děl, klášterních knihoven a dalších movitých kulturních památek se sekularizace ničivě podepsala na osudech početných klášterních budov, mnohdy nenahraditelné umělecko-historické hodnoty. Tyto stavby byly velkou měrou devastovány nevhodným využitím, typicky jako kasárna či věznice ve správě státu či jako průmyslové a zemědělské podniky v soukromých rukou. Po dlouhodobém chátrání byly mnohé z nich rozebrány na stavební materiál, zbourány při asanaci nebo ponechány samovolnému rozpadu. V tomto kontextu se jeví příběh Mariánské Týnice jako zázrak, v němž klášterní objekt, jehož zánik se již před sto lety zdál nevyhnutelný, byl zachráněn úsilím hrstky osvícených jedinců, sjednocených nezlomným odhodláním a osobním nasazením Dr. Ireny Bukačové.
Obr. 17. Jan Spěváček: Nástropní freska v kapli Nalezení Páně, detail před dokončením, 2020
Bývalé převorství cisterciáckého kláštera v Plasích, dílo nesoucí otisk geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho, je nyní sídlem Muzea a galerie severního Plzeňska a regionálním kulturním centrem. Instituce prezentuje své muzejní sbírky, pořádá výstavy, koncerty a přednášky a vyvíjí odbornou publikační činnost. Kostel Zvěstování Panně Marii byl navrácen svému určení a konají se v něm příležitostné bohoslužby. Hlavní poutní mše byla přenesena z titulárního svátku Zvěstování (25. března) na dobu zářijových mariánských svátků. Obnovená kupole a věže Mariánské Týnice jsou nejen pohledovou dominantou zdejší mírně zvlněné krajiny, ale i duchovním středobodem širokého okolí.
Obr. 16. Jan Spěváček při práci na nástropní fresce v kapli Vzkříšení Páně, 2020
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Archiv Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici (1-5, 7-15) a autor (6, 16-18)
Fotogalerie dokumentující postup freskové výmalby ambitu v roce 2020:
