Legendární Tvůrčí skupina UB 12 se zformovala koncem padesátých let kolem malíře a kritika Václava Bartovského. K jejím členům patřili Václav Boštík, Jiří John, Adriena Šimotová či Vladimír a Věra Janouškovi. Cenným svědectvím o počátcích skupiny je nedávno objevený soubor unikátních fotografií, pořízený jejím členem – malířem Oldřichem Smutným – v roce 1962.
Konec padesátých let u nás. Po procesech, hrdelních trestech intelektuálům jako byl Kalandra, po krachu měny, po dokonaném vazalství státu k režimu kruté despocie z východu, všude čouhala nouze, šeď a nepřátelství. Tehdy se shlukovali i rození solitéři do skupin, aby se třeba jen měli s kým bavit. Dnes jsou výtvarníci Adriena Šimotová, Václav Boštík nebo Stanislav Kolíbal známí spíš samostatně, ale právě oni začátkem 60. let spolu s dalšími umělci [1] založili skupinu UB 12 a opatrně formulovali společné prohlášení. Sdružili se kolem noblesního vzdělance a talentovaného malíře Václava Bartovského, který byl sice generačně starší, ale přátelil se s nimi a veřejně hájil jejich tvůrčí svobodu.
Obr. 1. Adriena Šimotová Obr. 2. Jiří John
Bylo to v době, kdy soudruzi odmítli vydat monografii Henryho Moora nebo se pohoršovali nad dílem Lucia Fontany, zatímco svět obdivoval jeho originální pojetí prostoru. Stanislav Kolíbal vzpomíná na to, jak se tehdejší starosta Umělecké Besedy Vlastimil Rada vrátil z výstavy v Paříži a s pohrdáním zabedněného reakcionáře ostatním sděloval, že Fontanova plátna jsou prořízlá, soudruhu zhnus se o to víc, že skrz na skrz, prostě „durch“. Podobné výlevy mladé umělce iritovaly, až nakonec vystoupili ze Svazu II. krajského střediska, původně Umělecké Besedy, a založili vlastní skupinu, která by nezapřela moderní tradice. Pojítkem rozličných osobností se stala síla lidské prostoty Václava Bartovského, nutnost osobité poesie a vzájemné přátelství.
Jeden ze zakládajících členů skupiny obešel zkraje roku 1962 ateliery svých kolegů s fotoaparátem v ruce. Zrovna ten, který se mezi nimi cítil jako enfant terrible a na rozdíl od tichošlápků, kteří se báli udělat hovadinu a zůstávali v šedých, šedohnědých nebo nazelenalých tónech byl moc barevnej. O většině členů UB 12 (studentech Josefa Kaplického) podle něj platilo to, co o Kaplickém řekl Vítězslav Nezval: Oděv anglický, malba francouzská, český Josef Kaplický. O všech dohromady prý platilo akorát to, že neměli společného nic. Byl to malíř zářivých barev, světla a jihočeských námětů Oldřich Smutný.
Obr. 3. Stanislav Kolíbal Obr. 4. Alois Vitík
Smutný svými výroky provokoval, jeho snímky jsou ale jiné, vyvolané citem pro půvab jedinečné osoby. Na černobílé fotografii se mu líbila široká škála bílé, přes šedou až k černé, podněcující hloubku a fantasii. Fotil rád a hodně. Tváře přátel z UB 12 zachytil jakoby „zevnitř“, ztišené a zahloubané. Je vidět, že jsou spříznění, ale ne stejní. Každý má na režim a poměry jinou strategii, podporují se a zároveň si zůstávají vzdáleni. Chtějí vyjádřit to, čím žijí. Pro všechny je umění věcí vážnou, takže se liší výrazně. Jejich ateliery vypadají na Smutného fotografiích jako domovy obrazů a soch, které se v dennodenním kontaktu sžívají se členy domácnosti. Jedině tam jsou vidět v pravém světle svého zrodu.
Pro Smutného byl nejvíc umělcem UB 12 Jiří Mrázek, který ovšem stejně jako Václav Boštík a Václav Bartovský na představovaných fotografiích z roku 1962 chybí. Tvůrčí skupina UB 12 na jaře téhož roku poprvé vystavovala samostatně. Bylo to v suterénu domu U Topičů v Praze, původně soukromé galerii Františka Topiče, která byla roku 1949 znárodněna a v letech 1950 – 1991 vedená jako Galerie Československý spisovatel. Václav Boštík a Jiří Mrázek se ale účasti zřekli, zřejmě z ohleduplnosti k ostatním – předjímali, že by jejich díla byla pro cenzory najisto nepřijatelná. Přesto výstavu provázely komplikace a byla několik dní zavřená. Některá díla přišla svazákům stejně moc „abstraktní“, nebo jinak nevhodná a musela zmizet. Týkalo se to např. plastik Věry Janouškové, nebo obrazu Krajina Jiřího Johna, která, jak vzpomíná Stanislav Kolíbal, byla pro soudruhy příliš temná, jako hrob. Václav Bartovský na Smutného fotografiích chybí, protože půl roku před výstavou zemřel.
Obr. 5. Ateliér Vladimíra a Věry Janouškových Obr. 6. Ateliér Františka Buranta
UB 12 už půl století neexistuje. Odpor jejich členů k bezobsažné popisnosti a jejich svobodomyslnost se bolševickému režimu pochopitelně příčily a v normalizaci všechna podobná uskupení zakázali. Jejich jednotliví aktéři ovšem zůstanou osobnostmi, které marxistickým teoriím a jejich stávajícím (sic!) zastáncům navzdory [2] duchovně působili na poválečnou generaci. Václav Bartovský krátce před formulováním Společného prohlášení skupiny UB 12 zemřel. Stal se vzorem pro lidi, kterým bylo umění svaté, pro které bylo vyznáním, za které člověk dá život. Na fotografiích je snad možné zahlédnout jakou „sílu má lidská prostota“, když není patetickou frází, ale vtělí se do jedinečných lidí.
Poznámky:
[1] Zakládajících členů 14 UB r. 1961 bylo 14 – Bartovský, Boštík, Burant, Janoušek, Janoušková, John, Kolíbal, Mrázek, Mrázková, Prachatická, Smutný, Šetlík, Šimotová, Vitík. Zanedlouho poté se ke skupině připojila Kučerová a roku 1964 Zemina.
[2] Například kunsthistorička Milena Bartlová ještě dnes tvrdí, že ji nezajímá morální selhání jednotlivců, ani individuální hrdinství, protože v produkci poznání o minulosti „nehrají velkou roli“. In: VODRÁŽKA Mirek. Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace. Demytologizační a detektivní příběh, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů 2019, s. 26.
Autorka: Pavlína Bartoňová
Celý soubor fotografií je přístupný na webu: Art for Good
