Malíř Oldřich Smutný (1923-2013) miloval krajinu jižních Čech a její charakter a kolorit mu byly trvalým zdrojem tvůrčí inspirace. Byl členem výtvarné skupiny UB 12. Vedle malby se věnoval také scénografii a fotografii. Osobnost a život umělce přibližuje nedávno premiérovaný filmový dokument Oldřich Smutný vypráví.

01smutny

Obr. 1.  Zasněžené střechy, 1973, olej, plátno
Obr. 2.  Barokní statek, 1970, olej, plátno

Když Bedřich Smetana napsal nejčeštější operu Prodanou nevěstu vsazenou do maličkého kousku Čech, když stvořil nejosobnější symfonickou báseň Mou vlast, tehdy sáhl po nesmrtelnosti a stal se světovým. Kdo dnes sází na jakési globální umění, nepocházející odnikud, kdo nemá mateřštinu, túruje světovost, plete se. Jakoby právě cesta k univerzálnímu porozumění vůbec nevedla přes abstrakci uměleckého jazyka - jako nějakého basic art, po vzoru basic English, ale právě opačně, věrností nejlokálnějšímu lokálu a dialektu místa. Podobně při studiu scénografických možností Prodané nevěsty přišel malíř Oldřich Smutný na to jak harmonizovat celek a jeho sdělení. Odtud svým jedinečným způsobem vytvářel krásné dílo, které se stalo srozumitelným pro většinu světa. Zakořenil v tom kousku Jižních Čech, kde se odehrávala Prodaná nevěsta. Zvolil si barokní průčelí statků, malé rybníky, labutě, nic prvoplánově velkolepého, nic ohromujícího, nic světoborného. Lokální dlouho pozorovaná krása zjevů zachycená v tom kterém detailu a místě. Malíř Smutný vidí a uchovává tyhle zásvity harmonie podobně jako Bohuslav Reynek nebo Jan Zrzavý nechává všechno promlouvat ve zcela tom světle a na tom místě, kde žije. Výjevy z jejich návsi od jejich rybníka tím jsou pak, asi překvapivě, nejsrozumitelnější všem, kdo jsou odněkud, ačkoli tam nikdy nebyli.

Už na začátku výtvarných studií si Oldřich Smutný kladl otázku, co by chtěl vidět doma kolem sebe. Odpověděl si, že obrazy, ale jen ty nejlepší. Usoudil, že ty nejlepší mu nedovede namalovat nikdo jiný, než on sám. Nikdy to nevyslovil úplně, ale z náznaku mělo každému dojít, že právě on je ten nejlepší malíř mezi současníky. Když se ředitele Národní Galerie Jiřího Kotalíka rodina ptala, co by chtěl k sedmdesátinám, tak prohlásil, že jedině obraz od Smutného. A tak Kotalíkovi koupili obraz, který byl použit na obálce prvního vydání Smutného knihy Labutě, labutě… z roku 1982. 02smutny

Obr. 3.  Krajina, 1969, olej, dřevo
Obr. 4.  Stromy u vody, 1992, monotyp

V čerstvě dokončeném filmovém dokumentu Lumíra Moučky charakterizoval Smutný po svém a bez okolků uměleckou skupinu UB 12, k níž se počítal nebo tvůrce jako Jan Bauch, František Tröster a František Tichý. Smutný vzpomínal na studia malby na UMPRUM. Jeho profesor Jan Bauch se studenty nejen popíjel a přibližoval jim české baroko, ale i „podnikal“. Smutný vypráví, jak pro něj maloval na kšeft za rajskou omáčku bez masa a francouzský rám s uraženým rohem. Tedy ne všechny obrazy podepsané Jan Bauch skutečně Bauch namaloval. Mnohdy to nepoznají ani uměnovědci. Doloženo historkou o výměně Bauchova aktu za zátiší. V rodině nejmenovaného kunsthistorika totiž dospíval synek a rodiče naznali, že by ho pohled na akt mohl kazit, a tak ho vyměnili za mísu ovoce od Smutného, domnívajíce se, že je Bauchovo.

Zásadní bylo pro Smutného studium scénografie u Františka Tröstera na divadelní fakultě AMU v Praze. Díky panu profesorovi si dokonce našel nevěstu, korepetitorku hudební fakulty a nový domov. Dostal za úkol podniknout cestu do Jižních Čech a pochopit Smetanovu Prodanou nevěstu (mimochodem letos uplyne 150 let od její poslední verze, která se hraje dodnes). Severočeský rodák od Jizery Oldřich Smutný, hledal malebnost prostředí opery v píseckém kraji a ten kraj si i zamiloval. V Putimi u Podkostelního rybníka postavil dům a střídavě tam a v Praze žil a pracoval.

03smutnyObr. 5.  Strom, 1971, monotyp
Obr. 6.  Zelená krajina u vody, 1961, monotyp 

Na plátno, papír, keramické talíře nebo dřevěné špalíčky maloval ve zkratce náznaku venkovská stavení, zrcadlení stromů v rybníce, mraky, ledové květy a labutě. Bílá barva měla pro Smutného zvláštní půvab. Byla také památkou na rodiče, o které žalostně brzy přišel. Tatínek byl zedník a se zalíbením bílil vápnem, maminka vyšívala bílé hedvábné záclony bílou nití. Rodiče měli cit pro krásu a radost ze svojí práce, kterou předali svému jedinému dítěti. „Jeho malba je i jedním z umění nejhumánnějších, zjevujícím nám svět jako jednotu, kde lidé, zvířata a krajina žijí v dokonalém souladum,“ pronesl Jaromíra Zemina o Oldřichu Smutném na pohřbu roku 2013 v Písku.

Hodinové vyprávění Oldřicha Smutného moderuje jeho přítel, malíř a kurátor David Bartoň. Natáčeli v pražském atelieru na Národní třídě a v Putimi během roku 2006. Dokumentarista Lumír Moučka nesnímal výtvarníka předstírajícího, že tvoří, ani nepoužil v podkresu hudbu, nechal prostě Smutného vyprávět a divákům filmu vzkazuje „Přál bych si, aby svět umění naplnila Oldřichova často opakovaná myšlenka dělat svět krásnější“. Může to znít pateticky, ale není žádoucí, obzvlášť za časů covidu, svět spíš zkrášlovat než dokumentovat, že je hroznej?

Autorka: Pavlína Bartoňová


Filmový dokument Oldřich Smutný vypráví

Průřez tvorbou Oldřicha Smutného