Během posledních padesáti let vznikly v pražském veřejném prostoru tři sochy, reflektující osobnost a dílo Franze Kafky očima tří českých sochařů.  Pamětní deska se spisovatelovou bustou od Karla Hladíka vznikla v době, která nebyla Kafkovu odkazu vůbec nakloněna. Pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny a kontroverzní kinetická plastika Davida Černého pak představují různé sochařské trendy na počátku 21. století.

Pamětní deska s bustou Franze Kafky od Karla Hladíka

Franz Kafka se narodil 3. 7. 1883 a první dva roky života bydlel v domě U Věže (Zum Turm) v sousedství kostela sv. Mikuláše na Starém Městě. Dům byl  v roce 1897 poničen požárem a stržen, zachoval se pouze kamenný portál, začleněný do nové stavby z roku 1902. Pamětní deska byla na tomto domě odhalena teprve v šedesátých letech 20. století, v době obrovského rozmachu zájmu o Kafkovo dílo. Prostranství před domem bylo na spisovatelovu počest roku 2000 přejmenováno na náměstí Franze Kafky.

Autorem pamětní desky je sochař Karel Hladík (1912–1967), žák Jana Laudy a Karla Pokorného.  Na počátku své umělecké dráhy tvořil Hladík v realistickém stylu, ale od poloviny padesátých let směřoval pod vlivem setkání s moderní italskou plastikou (Giacomo Manzù, Emilio Greco) k formálnímu uvolnění. V portrétní tvorbě se pokoušel propojit formu s charakterem portrétovaných a vystihnout vnitřní pravdu. Pamětní deska s bustou Franze Kafky z roku 1966 patří k jeho posledním dílům.

Během přípravy vytvořil Hladík  množství portrétních studií a průběžně je konzultoval s Kafkovou neteří, paní Saudkovou. Písemně kontaktoval i Kafkova nejbližšího přítele Maxe Broda, žijícího v Tel Avivu, kterého požádal o pomoc při výběru definitivní podoby díla ze tří variant. Brod odpověděl: „Z Vašich tří podobizen líbí se mně nejvíce ta, jejíž pozadí tvoří skříň s knihami. Můj přítel jest na ni představován ‚en face‘. Ta druhá podobizna s knihami, s obličejem z profilu se mně nelíbí, poněvadž Kafka neměl nosu židovského, a ta plastika bez pozadí zdá se mi příliš idealizovaná.“ Hladík se řídil jeho doporučením a posléze mu poslal fotografie hotové busty z jejího slavnostního odhalení. Brod mu poděkoval a výsledek pochválil.

Dvě busty Franze Kafky od Karla Hladíka

Obr. 1: Karel Hladík: Hlava Franze Kafky (nedatováno), foto: sothebys.com
Obr. 2, 3: Karel Hladík: Pamětní deska s bustou Franze Kafky na náměstí Franze Kafky v Praze (1966)

Oproti tomu ve Svobodném slovu vyšel článek Strašidlo v Kaprově ulici, který pamětní desku nazval „kusem deformované plasmy, připomínající rozpracovaný štrúdl, od něhož si hospodyně musela na chvilku odskočit. Z této hmoty trčí tyč, na níž je nabodnuta hlava neznámého individua. (...) Vyhotovil Kafkovu podobiznu, a aby nebyla fádní a akademická, zmáčkl ji trochu po stranách, zvýšil lebku, prodloužil nos a zbrázdil tváře sérií neuspořádaných rýh. Měl snad být ještě objevnější a zasadit do očí malé žárovky, které by v noci svítily zeleným světlem – ale ani toto není zapotřebí. Okolojdoucí se tak jako tak zachvěje děsem.“

Vládnoucí ideologie zjevně nebyla schopna Kafku přijmout ani v relativně tolerantní době šedesátých let. Jaké bylo skutečné přijetí Kafkovy busty veřejností, se vzhledem k cenzuře již nedozvíme. V době hodnotového materialismu nebylo totiž dovoleno objektivně reflektovat dílo, zobrazující spíše lidskou duši než tělesnou schránku. Naštěstí dnes je možno na taková díla reagovat bez předsudků a debatovat o nich otevřeně.

Pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny

Společnosti Franze Kafky si při svém založení v devadesátých letech stanovila tři cíle: přeložit a vydat celé autorovo dílo, zřídit literární cenu a vybudovat Kafkův pomník. V roce 2000 uspořádala výtvarnou soutěž, které se účastnilo sedm umělců: Nikos Armutidis, Jan Hendrych, Jan Koblasa, Stefan Milkov, Karel Nepraš, Jaroslav Róna a Olbram Zoubek. Zvítězil návrh Jaroslava Róny s postavou Kafky, která sedí na kráčejícím prázdném obleku, podle něhož vznikl nejen pomník, ale i soška, každoročně udílená laureátu mezinárodní literární Ceny Franze Kafky.

Pro sochu se uvažovalo o několika lokalitách: o místě vedle hotelu Intercontinental, kde dříve stával dům, ve kterém Kafkovi bydleli, o náměstíčku před začátkem Dlouhé ulice a o místě, kde se stýkají ulice Dušní, Vězeňská a V Kolkovně. Nakonec bylo vybráno třetí místo, které má symbolický význam, protože v Dušní ulici č. 27 Kafkovi bydleli, přesně pod sochou probíhá hranice mezi obvody Staré město a Josefov (dříve židovská čtvrť) a navíc se socha ocitá v symbolickém prostoru tří náboženských směrů – mezi Španělskou synagogou, katolickým kostelem Svatého Ducha a protestanským kostelem u Salvátora. Pomník tu stojí od roku 2003.

Pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny

Obr. 4, 5: Jaroslav Róna: Pomník Franze Kafky (2003) u Španělské synagogy v Praze

Sochař nejdříve považoval zadání za neřešitelné, protože podle něj je každá interpretace Kafkova díla vlastně zavádějící. Prostudoval velké množství literatury, od Kafkových románů, povídek a novel po korespondenci a deníky, které mu přineslo zásadní inspiraci: „V Kafkově tvorbě i názorech i v názorech jeho známých a přátel na něho jsem začal tušit cosi podstatného. Jedná se o jakési zástupné JÁ, které si K. přál, aby tu a tam (možná stále) žilo za něho. Aby tíhu skutečného života nesl na bedrech zástupný K. a on, K. skutečný, bude pouze pozorovatelem, komentátorem. Zároveň je zde obdiv smíšený s odporem k silnému a necitlivému otci.“

Hledal tedy způsob, jak Kafkovo rozdvojení zpodobnit. Posloužil mu k tomu „prázdný oblek - jenž je však naplněn neskutečnou a silnou imaginární postavou.“ V první verzi se subtilní K. vedl s oblekem za ruku, to ale nebyla verze definitivní. „A když jsem dospěl k tomu, že to musí být dvě figury, tak jsem hledal jejich vztah. A k tomu mi poskytla klíče novela Popis jednoho zápasu. Je to taková cesta dvou lidí, kteří se náhodně seznámí na večírku a putují přes most po nábřeží do Karlovy ulice a tam dojde k tomu, že ta postava ústřední se vyhoupne na ramena svého společníka a přinutí ho, aby ji jako kůň nesl na ramenou," vypráví sochař. A připojuje citát z Kafkovy novely: "A již jsem vyskočil jedním švihem - jako by to nebylo poprvé - svému známému na ramena a údery pěstí jsem ho přiměl k lehkému klusu."

„Najednou tu bylo něco do té doby nečekaného - vzpoura - moment, kdy K. najednou není opodál, neznámý, nenápadný,“ komentuje Róna text, který ho inspiroval.. „Obří prázdný oblek může být zároveň onen neuchopitelný svět, s nímž K. (a my všichni) zápolí a pomocí psaní je i jemu umožněno podílet se na jeho spádu. K. může být zároveň unášen, zatímco si myslí, že ho řídí a ukazuje mu pohybem cestu. Nebo ho naopak skutečně řídí - onen slabý človíček svou obrovskou schopností vcítění,“ nastiňuje sochař možné výklady jeho díla. Interpretaci však záměrně nechává na divákovi: „Vždy musím mít v díle určitou nadsázku. Pokouším se zpodobňovat obecnou absurditu světa, než abych cílil na nějakou konkrétní odpověď.“

Hlava Franze Kafky od Davida Černého

Obří lesklá pohyblivá Hlava Franze Kafky se rychle stala známou a vyhledávanou pražskou zajímavostí, jejím autorem je David Černý, kontroverzní umělec, který svými díly často sklidí ohlas veřejnosti. Kinetická socha stojí od roku 2014 v sousedství nákupního centra Quadrio, které za ni zaplatilo 30 milionů korun, a láká k sobě turisty, aby sledovali její plynulé a přesto překvapivé pohyby, nekonečný tanec kovových desek s váhou v řádech tun.

O několik let dříve vytvořil Černý podobnou sochu s názvem Metalmorphosis, která stojí v městě Charlotte v Severní Karolíně a slouží zároveň jako fontána. Obří kovová hlava nezobrazuje žádného konkrétního člověka a je o něco menší než pražská socha. Metalmorphosis je slovní hříčka ze spojení slov kov a proměna a může tak odkazovat na Kafkovu nejslavnější povídku, i když to v době vzniku americké sochy pravděpodobně nebylo záměrem.

David Černý: Metalmorphosis (Charlottte, USA), Hlava Franze Kafky (Praha)

Obr. 6: David Černý: Metalmorphosis (2007) v Charlotte, USA, foto: metalmorphosis.tv
Obr. 7: David Černý: Hlava Franze Kafky (2014), Charvátova, Praha

Hlava Franze Kafky je zajímavá z technologického hlediska: váží 39 tun, je složená ze 42 pohybujících se vrstev a uvnitř se skrývá důmyslný mechanismus s 42 motory. Zaměstnanci firmy Deimos, která sochu vyrobila, na ní pracovali 1800 hodin. Její ředitel Jan Kislinger o ní řekl: „Celkově dílo chápeme jako jakýsi novodobý Staroměstský orloj, který v sobě také nese spoustu krásné mechaniky.“ Naprogramování pohybů sochy se dá měnit a umělec tak může vytvářet stále nové choreografie. Odvrácenou stránkou je náročná údržba, servis se musí provádět  každých čtrnáct dní. To může být problém z hlediska budoucnosti – u pomníků se většinou počítá s tím, že budou utvářet historickou podobu města a symbolizovat trvalé hodnoty.

Přijetí sochy není jednoznačné. Logicky se nabízí otázka, zda, spíše než o umělecké dílo, nejde o drahý reklamní poutač. Kritici soše vyčítají, že jí chybí spojení s Kafkovým dílem, že tato lesklá, třpytivá a fascinující atrakce má v sobě málo pokory a citlivosti. Již byla zmíněna interpretace, že proměny sochy připomínají povídku Proměna. Vrstvy, ze kterých se socha skládá, mohou odkazovat na mnohovrstevnost Kafkova díla. Neustálé pohyby sochy možná souvisejí s nestálostí a neuchopitelností Kafkova světa. Pohled na lesklé vlny jednotlivých vrstev může evokovat Tekutou modernitu, knihu, která analyzuje nejistotu, ambivalenci a proměnlivost naší doby.

Je otázkou, zda tyto významy byly součástí umělcova záměru, nebo je nalézá pouze divák snažící se mermomocí přisoudit dílu význam, protože předpokládá, že nějaký význam mít musí. Všechny odkazy na Kafkovu osobnost nebo dílo jsou zpochybněny faktem, že Černý o několik let dříve vytvořil sochu, která vypadá skoro stejně, ale s Kafkou nemá nic společného. Kritikům při pohledu na vizuálně atraktivní a technologicky dokonalou skulpturu chybí ztrápená a hloubavá duše Franze Kafky. Marketingový účel však pravděpodobně splnila, dokáže k nákupnímu centru přitáhnout davy turistů a sluní se v záři jejich cvakajících fotoaparátů.

Kafka jako německy píšící spisovatel židovského původu je představitelem dvou etnických skupin, které měly být z paměti města vymazány; jeho význam byl systematicky potírán a dosud je v naší zemi spíše nedoceněn. Je třeba přiznat, že Černému se podařilo Franze Kafku v prostředí Prahy nepřehlédnutelně zpřítomnit. Sochy dvou ostatních zmíněných autorů vyjadřují charakter jeho osobnosti a díla věrněji a s větším respektem.

Text a foto: Josefína Absolonová