Památník obětem zla v Plzni-Doudlevcích představuje jedinečnou oázu ticha, přerušovaného pouze zurčením vody, šuměním listí a hlasy ptáků. Vedle anglického parku se vzrostlými stromy, rozmanitou nižší vegetací a jezírkem v sobě Meditační zahrada ukrývá také moderní kapli a originální křížovou cestu tesanou z pískovce, která je dílem sochaře Romana Podrázského.
Obr. 1. Tiché zákoutí Meditační zahrady s torzem historické sochy
Obr. 2. Křížová cesta: X. a. VII. zastavení („Dva zločinci“ a „Ježíšova smrt“)
Meditační zahradu založil plk. Luboš Hruška (1927-2007), jehož pohnutý život byl poznamenán dlouholetým vězněním za komunistického režimu. Těsně po válce absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a v hodnosti poručíka nastoupil službu jako velitel dělostřelecké baterie pěšího pluku. Když se v poúnorové době ocitl jako prodemokraticky smýšlející důstojník v ohrožení, rozhodl se pro emigraci na Západ. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic v roce 1949 byl odsouzen k 18-letému trestu. Zkušenost z kriminálů a setkání s vězněnými katolickými kněžími jej přivedly k víře. Během pobytu v leopoldovské věznici jej tajně pokřtil provinciál jezuitů P. František Šilhan. Luboš Hruška učinil slib, že přežije-li vězení a vrátí-li se domů, změní rodinný ovocný sad v Plzni-Doudlevcích na Památník obětem zla.
Záhy po propuštění z vězení na amnestii v roce 1960 začal Luboš Hruška naplňovat svůj slib. Postupně vykácel ovocné stromy a na jejich místě sázel okrasné dřeviny. Aby si doplnil vzdělání o zahradní architektuře, absolvoval dokonce kurs přednášek z tohoto oboru v Průhonicích. Po dobu více než třiceti let vytrvale utvářel podobu ojedinělého anglického parku s centrálním jezírkem. Ideovým završením vznikající Meditační zahrady se měla stát originální sochařsky pojatá křížová cesta. Pro realizaci tohoto záměru získal Luboš Hruška akademického sochaře Romana Podrázského, rodáka z Přibyslavi, který během let 1986–1991 vytesal bez nároku na honorář 14 zastavení křížové cesty z hořického pískovce.
Obr. 3. Křížová cesta: VIII. zastavení („Jeruzalémské ženy“)
Obr. 4. Křížová cesta: XIV. zastavení („Oslavení“)
Křížova cesta je koncipována jako organická součást anglického parku, kdy jednotlivá zastavení přebývají v tichém společenství s kameny, stromy a rostlinami a společně utvářejí přívětivá zákoutí Meditační zahrady. Pískovcové sochy jsou opracovány pouze nahrubo s výjimkou několika detailů, jaké jsou patrné zvláště u zastavení „Jeruzalémské ženy“. Autorovým záměrem bylo ponechat dokončení skulptur dlouhodobému působení povětrnostních vlivů. Podobně jako srážky, vítr a střídání teplot působí na sochy i živá příroda, která je obklopuje – keře a stromy se jich dotýkají svými listy, jehličnany je zkrápějí pryskyřicemi, trsy kapradin je obrůstají a plazí se po nich šlahouny břečťanu.
Obr. 5. Meditační zahrada, pohled přes jezírko směrem ke kapli
Obr. 6. Meditační zahrada, vodní zátiší
V přístupu k ikonografii křížové cesty si sochař Roman Podrázský počínal velmi svobodně a necítil se vázán tradičním ikonografickým programem. Náměty několika zastavení vypustil a nahradil je jinými pašijovými motivy. První tři zastavení se vztahují k událostem předcházejících Ježíšovu odsouzení, totiž k Poslední večeři, modlitbě v Getsemanské zahradě a předvedení Ježíše před Veleradu. Teprve čtvrté zastavení, nazvané „Před Pilátem“, odpovídá tradičnímu začátku křížové cesty – námětu Ježíš odsouzen. Vynechány jsou tři Ježíšovy pády pod křížem, setkání s Matkou, Veroničina rouška či Snímání s kříže, přibyla naopak scéna týrání Ježíše vojáky po jeho odsouzení nebo působivé sousoší s truchlící Pannou Marií a sv. Janem.
Ke zvláštnostem křížové cesty Romana Podrázského patří také spojení dvou zastavení do jedné skulptury, což je případ výjevů „Před Veleradou“ a „Před Pilátem“. V případě monumentálního sousoší Ukřižování, bychom mohli mluvit naopak o rozdělení tradičního námětu smrti Ježíše na Golgotě, umírajícího mezi dvěma odsouzenci, do dvou zastavení, nazvaných „Dva zločinci“ a „Ježíšova smrt“. Na rozdíl od mnoha uvedených změn však doplnění křížové cesty o scénu Zmrtvýchvstání již není v novodobém umění žádnou výjimkou. Takové křížové cesty, jinak se držící tradičního ikonografického programu, mívají 15 zastavení. Roman Podrázský, který mnohé obvyklé pašijové náměty vypustil a nahradil je jinými dle vlastní volby, naopak dodržel výsledný počet 14 zastavení a přiznal tak tradici úctu alespoň tímto symbolickým počtem.
Obr. 7. Kaple sv. Maxmiliána Kolbe, exteriér
Obr. 8. Kaple sv. Maxmiliána Kolbe, retábl s malbami Romana Podrázského
Po pádu komunistického režimu se Luboš Hruška rozhodl završit budování Památníku obětem zla stavbou kaple, zasvěcené sv. Maxmiliánu Kolbemu. Moderně pojatý projekt architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla byl realizován za peníze dárců v letech 1993–95. Bohoslužebný prostor se nachází v přízemí dvoupodlažní víceúčelové stavby a jeho retábl je osazen obrazy Romana Podrázského. Již roku 1995, kdy byla kaple vysvěcena biskupem Mons. Františkem Radkovským, daroval plk. Luboš Hruška celý areál Památníku obětem zla plzeňské diecézi s podmínkou, že Meditační zahrada bude vždy přístupna veřejnosti, aby zůstala trvalou připomínkou utrpení i víry a naděje těch, kdo se nebáli vzdorovat totalitě ani za cenu nejvyšších obětí.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
