Brněnský malíř Jan Spěváček (1973) na sebe v nedávné době přitáhl pozornost uměleckou suverenitou, s níž provedl výmalbu nově dostavěné části ambitu poutního areálu v Mariánské Týnici ve stylu pozdně barokní iluzivní fresky. Intenzivní kontakt s odkazem barokních mistrů se odrazil i v jeho současné volné tvorbě, zabývající se především tématem vody v krajině. V souvislosti s jeho sólovou výstavou Barokní reflexe, realizovanou v létě 2023 v Art Gallery Brno, s ním vedla rozhovor Soňa Novotná.
Jedním ze zajímavých momentů poslední výstavy je váš přístup k „barokním“ principům malby, který se projevil již ve vaší dřívější tvorbě. Co z barokního malířství vás oslovilo předtím, než jste začal pracovat na freskové výzdobě v Mariánské Týnici?
Jsem žák Načeradského, který ke starým mistrům měl velmi osobní vztah a ten na škole až pedantsky prosazoval. Dlouhou dobu pro mne byly výzvou portréty barokních mistrů. Velázquez, Hals, bravurní Rubensovy malířské zkratky. Jejich živé energické portréty jsou pro mne vrcholem řemeslné malby. Zkouším to taky tak. Prostě na jistotu, na jeden zátah. Jít po kresbě a užít si tu práci, sílu a radost z ovládání olejomalby.
Jakou roli v tom sehrála výmalba kleneb nově postaveného ambitu, realizovaná na základě zakázky v duchu barokní malby?
Po zkušenosti v Týnici chápu baroknost v širším měřítku a mnohem více v kontextech vlastního naturelu a své volné tvorby. Pokud mluvím o baroknosti ve své předchozí tvorbě, tak bych se v první řadě odkázal na mou snahu o emotivní a až trochu vypjatou práci s barvou. Baroko je smyslové a duchovní zároveň. Prožitek hmoty, světelnosti a ducha v klasickém pojetí obrazu. Baví mne vyjadřovat se přirozeností malířského výrazu, lehkostí užitého mistrovství a velkorysostí hraničící s drzostí. Když se podíváme třeba na Michelangelovy otroky. Mistrovská skica a tolik života, smyslnosti a spontaneity v kuse mramoru. K zachycení života ale může stačit i jen štětec a tuš. Ono „barokní“ chápu i v té romantické smyslnosti a důrazu na monumentální sílu živlů. Malbu si užívám právě v té smyslovosti a živelné práci. Využít barvu v celé její šíři a přiznat práci se štětcem v expresivních, dynamických i lyrických polohách. Z malby může čišet jak řemeslo, tak vášeň.
Vaše tvorba ovšem vyznívala v minulosti po formální stránce spíše minimalisticky a byla mnohem méně narativní než nynější lesní potoky a balvany mezi stromy. Na druhou stranu vzdušnost a fascinace vodním prvkem zůstává. Kde tedy hledat návaznosti, které zmiňujete?
Krajinomalba má mnohem blíže k abstrakci. Takže ano, mám tendenci v ní odlehčovat a překračovat sémantická schémata. Stále se ale pohybujeme u jisté malířské zkratky. Lehce abstrahovaný detail mne vzrušuje. V tom krajinném a obrazovém výseku se skutečně jedná o abstrakci, jen s naprosto konkrétním světelným charakterem. Dobře rozehraná skvrna může být totiž tak trochu prvkem, kterým barokní dynamiku zkouším propojit s orientální kaligrafií.
|
Obr. 2. Jan Spěváček: Horský potok, 2023, olej, plátno |
Obr. 3. Jan Spěváček: Kamenitý, 2023, olej, plátno |
Jakou roli v tomto směru sehrála malba v plenéru?
Návrat do plenéru a právě zkušenosti z Týnice mne vrací k více studijnímu přístupu. V současném motivu horských potoků je mnohem výraznější stavebnost a až barokní vyznění jednotlivých plánů. Ty vytvářejí určité kontrasty a hranice, kde se potkávají různé druhy světla, většinou měkkého večerního v nějakém exponovaném místě až po „barokní“ šero. Důmyslné odrazy světla a hra stínů nebo skoro nepostřehnutelné mlhoviny peřejí, které jako by světlo pohlcovaly. Tu výzvu vědomě přijímám a zkouším svou malbu prohloubit právě o poznatky barokních předchůdců. Krok zpět je jen zdánlivý. Právě pro tu vzdušnost v typicky rozptýleném světle a charakteristický vodní prvek jsou ty potoky dobrým motivem.
Nejde ale jen o krajinu jako takovou, vnímat lze řadu dalších významů, které skrze krajinu promlouvají. Mnohdy směřuje čistota vyjádření a dokonalé zjednodušení až k abstrahovanému výrazu. Po dosud harmonické impresi vidíme nyní stopy jakéhosi zápolení, otevírajícího prostor k trochu jiné poloze výtvarného vyjádření. Co pro vás znamená tento moment?
Ano, na začátku něčeho nového je zpravidla zápolení. A zde je to patrné o to víc, že se hlásím k tradiční řemeslné malbě, ovšem zase trochu jinak a s novými záměry. Baroko je především duchovní a duchovnost je hledání a prožívání božského. Stejně jako malbu, tak božství můžete prožívat různými způsoby. Baroko je zároveň výrazově velmi smyslové. Takže tady jsou kontexty rozprostřeny od hmoty samotné po bohaté doteky s božími inspiracemi. Malba je mi cestou hledání kontextů božské rozmanitosti.
Vaše nejnovější tvorba odráží nedávnou zkušenost spojenou se studiem barokní malby, sám ovšem zmiňujete, že jde o neustálý posun a vývoj. Jak jste uvažoval nad oním barokním odkazem – a do jaké míry jde o přirozený vývoj nezávislý na jakékoliv podobné inspiraci?
O nějakém konkrétním směřování uvažuji i mnoho let dopředu. Vím, co chci, jen necítím ten správný čas, připravenost či zralost. Trpělivě vyčkávám a sleduji, co se ve mně a v mé práci děje. Sám jsem tak trochu pozorovatelem svého příběhu. Odstup je v mnoha směrech dobrý a ta psychoanalýza je často mnohem zajímavější než malba sama. Žádný chaos, vše se vším souvisí. Při určité míře zklidnění dokážeme souvislosti nacházet. Malba to samozřejmě zrcadlí a navíc je obrazovým deníkem. Některé prvky barokního uvažování můžu vysledovat mnoho let zpět, kdy jsem o zakázce na barokní fresky sotva mohl tušit. Takže potoky jsem začínal řešit před Týnicí a zkušenost s barokem mi pomohla. Co se jednou naučíte a pochopíte, to už si nesete s sebou i do další tvorby.
O jaký způsob zrcadlení reality vám tedy v současné tvorbě především jde?
Rozhodně je to reflexe dynamiky neustálého pohybu a proměn. V té osobní rovině bych řekl, že to je touha po životní vitalitě. Mladosti, hravosti a potřebě udržet se při malbě v proudu toho, co chci zobrazovat. Zároveň to znamená, že koncentrací vitality se dostáváte k jistým inspiračním zdrojům.
|
Obr. 4. Jan Spěváček: Večer u potoka, 2023, olej, plátno |
Obr. 5. Jan Spěváček: Večerní, 2023, olej, plátno |
Jakou polohu jste zatoužil si zde vyzkoušet v návaznosti na setkání se starými mistry?
Nabízela se figurální i krajinářská. Mariánská Týnice je v krajině s výraznými barokními prvky a historií. Při svých plenérových vycházkách jsem se ji snažil objevovat. Začalo mne to zajímat i proto, že to korespondovalo s mým momentálním zájmem o ty horské potoky nebo kameny. Ale samotné praktické studium barokní krajinomalby jsem rozvíjel až v ateliéru. Také to tak trochu otvíralo můj vztah a pochopení západočeského kraje. To místo kolem Kralovic mám od dětství plné náhod.
Oproti krajinomalbě z vašeho předchozího období se divákovi naskýtá pohled na krajinu neklidnou, dříve oblíbené stojaté vodní plochy se přes vodní víry a rozvlněnou hladinu proměnily v divoké horské potoky. Z čeho se zrodila vaše touha oživit výtvarný rukopis a učinit jej více dynamickým?
Tak kromě již zmíněné exprese v tom je i velká míra romantismu. V uměleckém pojetí romantismus popisuje určitou nehostinnost přírody vůči člověku. Jako tramp však nehostinnost nevnímám jako nepříjemnou, ale jako výzvu, které chci čelit s radostí. Vyrůstal jsem v podhůří Krušných hor s výhledem na České středohoří, studoval také v Lužických horách v Kamenickém Šenově. Je to ve mně. Dynamická krajina mne oslovuje mnohem více než rovinatý terén. Skrze malbu a znalosti historie vnímám krajinu v mnoha směrech intenzivněji. Rád říkám, že malíři se ve svých jednotlivých cyklech snaží postihnout určitou konkrétní část své duše. Třeba i tu lyricky dynamickou.
Které lokality jste si oblíbil a čím se nyní pro vás stala realita vnímaná v prostředí plenéru?
Když jdete malovat do plenéru, tak se v první řadě snažíte procítit charakter krajiny a zvolit způsob, jak zpracovat prvky v ní. Po několikaleté pauze jsem do plenéru přišel jako jiný člověk s jinými zkušenostmi. Přesto bylo pro mne těžké udržet si tam pocit svobody, jakou mi nabízí ateliér. V plenéru je mnohem více hledání a méně odstupu od sebe sama. Mnoho věcí tam rozptyluje. Součástí je i snaha vystihnout ducha krajiny. Šumavu jsem se třeba snažil charakterizovat hloubkou lesů a určitou vlhkostí. Z té krajiny vyvěrá všudypřítomná voda. A baroknost mám spojenou právě se severním Plzeňskem. V okolí obce Petrohrad také vznikl jeden z prvních obrazů s povědomím o barokní krajině. Dalo by se říci, že „barokní“ byla v případě toho dvoumetrového obrazu skal v lese i volba formátu.
|
Obr. 6. Jan Spěváček: Zdobnice, 2022, olej, plátno |
Obr. 7. Jan Spěváček: Potok I, 2023, olej, plátno |
Jakou zkušenost vám plenér přinesl – a hodláte se do něj vracet?
Zajímavé jsou pokusy vyrovnat se přímo v plenéru s velkým formátem. Připodobnil bych to k ovládnutí velkého divadelního hlediště. Ne každý herec na to má dispozice a chce to zkušenosti. Své oblíbené místo dál a dál ohledáváte a snažíte se postihnout jeho hloubku a šíři. I proto se v malbě snažím vracet na místa, která už znám. Vždy tam přicházíte trochu jinak, vnímáte místo skrze předchozí zkušenost a v tom je ta výzva pokračovat. A bez odvahy není velkorysosti.
Jak se vám nakonec dařilo vyrovnat s odlišným vyzněním plenérové a ateliérové malby? Doznaly v ateliéru malby řadu změn, nebo jde o autentický výsledek malby v přírodě?
Ta autenticita je jak v ateliéru, tak v plenéru. Ale díky rozdílným podmínkám a právě pro tu potřebu autenticity a pravdivosti jsem v plenéru musel udělat krok zpět. Prostě nezbývá, než to pokorně přijmout, malovat a sledovat, co se bude dít. Smysl to ovšem má, protože o plenérovou zkušenost se stále opírám i při volné ateliérové tvorbě. Pouze z fotek tam autenticitu dostanete sotva. Krajinu je potřeba prožít, prosytit se jí. Potom je možno ji vygradovat v ještě větších formátech přímo v ateliéru. Sám ale netrvám na tom dělat z každého obrazu „umění“. Umění za každou cenu se obyčejně rychle vyčerpá. Opírat se o řemeslo vás udržuje v potřebné pokoře, tedy i přesvědčivosti a pravdě. Nemám potřebu si hrát na umělce. Malířství je pro mne mnohem více zajímavou cestou poznání než uměleckou pózou.
Klidná plátna představující určitou meditaci či zastavení v čase vystřídala díla plná pohybu s prvky vzbuzujícími místy až dramatický pocit neuspořádanosti a spontaneity. Může malba prozrazovat i způsob uvažování o krajině, vnímané při práci v přirozeném prostředí?
Vycítila jste, že se rád pohybuji na hraně malířských jistot na straně jedné a spontaneity na té druhé. Oproti zvládnuté technice - momenty překročení k určité dráždivé laxnosti. Přiznání procesu, tahu štětcem, ale i dramatické surovosti. Přesto nemám pocit, že by opravdová laxnost při malbě sama o sobě fungovala. Funguje pouze v případě, že je pod naprostou kontrolou mysli a až kontemplativního rozpoložení. Ta meditativnost je tam stále přítomná. Pochopitelně to bude vyznívat abstraktně, ale jedná se o malířskou zkratku s naprosto konkrétním záměrem.
V čem byla tedy tato práce pro vás jiná?
Člověk se stále učí hlavně tím, že se pohybuje na hraně něčeho známého a neznámého. Ať už je to v ateliéru, nebo v živé krajině. Duše i mysl se neustále pohybuje a permanentně se mění. Každá práce je pro mne proto něčím jiná a nová.
|
Obr. 8. Jan Spěváček: Na Tintěráku, 2021, olej, plátno |
Obr. 9. Jan Spěváček: Na Zdobnici, 2023, olej, plátno |
Vraťme se ještě k plenérové malbě, po mnoha letech vás od studií opět oslovila právě před zahájením prací v Týnici. Jak se proměnily vaše oblíbené vodní a krajinné motivy v diskomfortu prostředí v plenéru a vlivem reality, která se neustále mění před očima?
Diskomfort je také tak trochu můj osobní příběh a jde o to, jak se s ním dokáži vyrovnat. Nejdříve poloha čistě studijní realistické malby, která se postupně uvolňovala. Poté posun k malbě více hravé a esoteričtější. To už jsem dokázal abstrahovat a v psychologické rovině jsem směřoval k transcendenci motivu. Uvolnění byla i cesta k malbě v ateliéru a plenér na nějaký čas neměl smysl. Pak ale začal další intenzivní příběh, ve kterém jsem se zdánlivě vrátil na začátek, do plenéru a k čisté krajině. Zdánlivě proto, že jsem tu etapu nastoupil jako jiný člověk s novými zadáními. A takto dál nacházím zajímavé cesty. Jak malířské, tak krajinou. Všechna má období jsou charakteristická konkrétním výběrem krajinného motivu. Není krajina jako krajina, mnoho probíhá i v jejím pozorovateli. Stejně tak v případě návštěvníků výstav.
Ve vaší dřívější tvorbě vidíme až poeticky vyznívající barevnost, jako by vaše vnitřní představa o krajině dominovala realitě, do níž se zapisuje. Nyní byla jemnost vystřídána živou koloristikou. Cítíte ve vznikající malbě především odraz reálné krajiny, nebo stále převažuje hlas, který dá nakonec zvítězit krajině vnitřní?
To se tak trochu vymyká běžně vnímané linii času, jeho plynutí je jen jedna poloha, jak dění můžeme vnímat. Obrazy můžou být ve výsledku brány jako deníky času a myšlenek. Jenže já to mám v životě komplikovanější, protože jednotlivé inspirace jsou na čase a historii nezávislé. Vytahuji nevědomě i věci pradávné, prožívám je jako současnost, vím, jak asi budou vypadat, jen nevím, jak se k tomu dopracovat. To mne nutí být pozorným a sledovat. Spoustu věcí i životních zkušeností nahlížím jako paralelní, aniž by se takto děly. To by bylo celkem v pořádku, jenže ony se občas i skutečně stanou i v běžném civilním životě. Čím více uneseme a pochopíme, o to víc je nám předloženo. O to víc máme osud a prožitky barvitější. Tu smlouvu s Bohem máme každý svou vlastní. A tvůrčí člověk, když něco řeší, tak se dostává mimo čas. Z krajiny se tak učím nejen to, jak ji malovat. Moje téma vody mne také proměnilo. Stal jsem se vodou. Její břehy mne učí respektovat, ale také si je vytvářet.
Autorka rozhovoru: Soňa Novotná
Foto: Jitka Zouharová
