Malíř Igor Grimmich (1979), absolvent ateliéru malby Michala Rittsteina na pražské AVU, vypráví ve svých obrazech příběhy s existenciálním přesahem, odehrávající se v nelogických situacích, snových krajinách, utopických vizích či ve scénách viděných z ptačí perspektivy. V rozhovoru se Soňou Novotnou se umělec dotýká nejen původu svých charakteristických námětů a příčin opakování motivů, ale reflektuje též vlastní tvůrčí cestu.
Vaše obrazy jsou naplněné významy. Do jaké míry jsou pro vás důležité příběhy?
Příběhy jsou zásadní. Já si je pouze rád naporcuji a vytvářím si takové puzzle. To pak zamíchám a začne to být ještě záživnější. Ve snaze najít nějakou logiku příběhu, začnou vznikat alternativní příběhy, zbývají různé okrajové výjevy. Většina lidí vnímá příběh lineárně. Má začátek, nějaké peripetie, pak přijde katarze a finále. Mě výjev zajímá nejvíce, když ještě nevím, v které této fázi je. Jako když si pustím film uprostřed a pak přeskakuji dopředu dozadu. Atmosféra příběhu je pak nejhutnější. Seřve vás někdo v autě na ulici a vy ještě nevíte, jestli je to katarze příběhu vašeho protivníka, anebo teprve úvod k tragédii jeho, vaší, někoho dalšího.
Postavy z vašich obrazů jako by se pohybovaly v určitém bezčasí či jiném čase, než v němž se odehrávají naše životy. Inspirací jsou mnohdy staří mistři, ale rozeznáváme i řadu jiných bohatých zdrojů. Co vás v tomto směru vždy oslovovalo nejvíce?
Nejvíc mě zajímá existenciální rovina příběhu výjevu. Když jsme dříve přejížděli hranice do Německa, stávalo mnoho prostitutek na odpočívadlech i u silnice. Byly jen tak zlehka osvícené lampami. Některé mávaly, jiné jen tak stály, zasněně hleděly do krajiny před sebe. Tak jsem si vždy představoval, o čem tak sní. Nebo žena, která se ocitá v krizi středního věku, při mytí nádobí. Zároveň za ní pohled oknem do prostoru satelitního městečka. Stále stejná opakující se činnost a situace, téměř vězení, které má ta žena ale už tak trochu ráda. Poté se žena vypaří a zůstává ta kuchyň a dřez a kohoutek s vodou. Pak se i ta kuchyň změní a zůstává jen to satelitní městečko. Tak to mě baví zobrazovat, obzvláště když se do takového výjevu působícího až nadpozemsky či trochu sentimentálně podaří propašovat jistou dávku humoru nebo použitím neadekvátních barev vytvořit překvapivé napětí.
|
Obr. 2. Igor Grimmich: Na úbočí III, 2022, kombinovaná technika, sololit, 100x100 cm |
Obr. 3. Igor Grimmich: Na úbočí IV, 2022, kombinovaná technika, sololit, 100x100 cm |
Často jde o formu, jak se univerzálním způsobem vyjadřujete o životě v současnosti. Budeme-li přemýšlet, jakou výpověď o světě kolem nás přinášejí vaše obrazy, co byste k tomu řekl vy sám?
Je to o kladení si standardních otázek. Kdo, co, kdy, kam, proč – ale bez očekávání konkrétních odpovědí. Svět vnímám spíše jako kypící hmotu, která na jedné straně kypí, až praská, rozpadá se a zaniká, aby na druhé straně se teprve rodila a vzrůstala. Zaznamenávám to, co si subjektivně myslím, že je, anebo by mohlo být. Mám přitom na paměti, že variant obojího je stejně tolik, kolik je živých tvorů na zeměkouli. Jinými slovy jsem jen nadšený pozorovatel.
U mnoha obrazů se zdá, jako bychom potřebovali tajný klíč, jenž odemyká cestu k příběhu, který za nimi divák tuší. Kde hledat ony klíče v případě vaší tvorby?
Je třeba nehledat je literárně, nepátrat příliš po logice. Mělo by to fungovat spíše jako sen, který ukazuje třeba i podivné věci, které ale můžete prožívat silně emocionálně. Ve snu se střetnou někdy zdánlivě logické parametry příběhu s úplnými nesmysly. Člověk se až zastydí, co mu leze z hlavy. Asi je to nějaké tříbení intuice a schopnosti předjímat situace, pro něž chybí dostatečné množství dat.
Co pro vás znamená možnost zaznamenat svou místy až odvážnou imaginaci prostřednictvím jednotlivých děl – a vyjádřit tak přímo či nepřímo svůj pohled na svět či naše životy?
Nedávno jsem se prohraboval staršími obrazy, i dvacet let starými. Uviděl jsem vize a problémy které jsem tehdy řešil a skrze jistý sentiment jsem tomu porozuměl a zároveň si uvědomil, že už to nejsem já (úsměv). I když používám často a záměrně velmi podobné motivy, tak už je to o něčem jiném. Takže znovu a znovu „otiskuji ruku na stěnu jeskyně“, protože ten předchozí otisk už nepovažuji tak úplně za svůj.
|
Obr. 4. Igor Grimmich: Úžina, 2022, kombinovaná technika, sololit, 240x400 cm |
Některé vaše obrazy jsou plné živých barev, místy v až křiklavých a nereálných odstínech. Ocitáme se mimo čas a prostor v jakési džungli, která může klidně připomínat pravěké pralesy, ale i nehostinnou krajinu budoucnosti. Jaké jsou krajiny vašeho snění, které vás zavedou k podobným námětům?
Mám v hlavě registr jakýchsi až archetypálních krajin, majících několik poměrně extrémních podob. Některé bývají prostorově sevřené, což je asi ovlivněno častým a dlouhodobým pobytem v krajině kolem Kokořínského údolí. Jsou to krajiny, kde se setkávají nějaké dva systémy, jako třeba na pobřeží – Kokořínské údolí je mimochodem krajinou, kde se rozlévalo druhohorní moře a je to také vidět. Jiné krajiny jsou také často extrémní, pouště, lesy, hory. A tato místa mají svou paměť, do které se lze zanořit, a uzřít příběhy minulé i budoucí. Řídím se určitou emocionální rozechvělostí, samozřejmě čím je větší tím lépe.
Názvy posledních obrazů hovoří o úžinách a úbočích, ale odkazují i k hlubokému spánku či plavbám nebo druhohorním mořím. Vyvolávají tak pocit pohybu v neznámých snových končinách, které jsme nikdy nenavštívili, a přece jako by se vynořovaly z našeho nevědomí. Pracujete s těmito významy jako s reflexí vašich představ, anebo dominují nakonec podněty z jiných zdrojů, ze světa filmu či literatury?
Ty filmové a literární podněty se samozřejmě mohou objevit také, ale hlavně pracuji s pamětí a ta funguje trochu jinak, než od ní očekáváme. Použil jsem jako motiv třeba Václavák v Praze. Mám v hlavě představu jeho umístění, jezdí tam někde tramvaj, vím, že dominantou je muzeum, které má věž. Detaily si ale vůbec nepamatuji, nevím kolik tu může být domů v řadě za sebou, kolik mají pater, jak vypadají. Udělám to tedy po svém, musím si to vymyslet – a překvapivě to pak stejně každý pozná. V případě úžin či úbočí využívám náhodu při podmalbě. Vznikne třeba dramatický průsmyk, který mi evokuje místo jakéhosi zásadního zvratu. Vrchol expedice, setkání s původním obyvatelstvem, nepřízeň počasí, osobní prozření (úsměv).
|
Obr. 5. Igor Grimmich: Cesta do pravěku, 2022, akryl, plátno, 80x70 cm |
Obr. 6. Igor Grimmich: Mimozemšťan, 2023, akryl, plátno, 100x100 cm |
Na počátku vám mohly připadat některé momenty podstatnější, a navzdory té prvotní důležitosti časem získaly na významu jiné. Vnímáte oproti tomu, co vás tvorbou kontinuálně provází, naopak něco, od čeho jste se již vzdálil, nebo vás přestalo zajímat?
Myslím, že mě již tolik nevzrušuje sociální tematika. Zajímala mě sídliště, a to jako stroj na bydlení, nebo i role běžného individua v takovém systému. Teď mě spíše zajímá to, co se z toho běžného vyčleňuje, možná heroičtější výkony než jen přežívání (smích). Na druhou stranu mě zase začíná bavit krajina, většinou ta periferní, která mě zajímala na začátku. Poslední roky mě to moc nevzrušovalo, ani jsem si do paměti nemohl takové krajiny uložit, abych je pak mohl transformované použít. Začal jsem podezřívat unavené oko, že mi bere svěžest a detail. Nyní mám ale čerstvě brýle a vrátil se jas a kontrast. Pohyb v krajině je hned záživnější.
Charakteristický je váš zájem o práci s kontrastem a dynamikou v obraze. Nelze se proto nezeptat na UV barvy, které s oblibou používáte a které umožňují posouvat možnosti vizuálního sdělení. Jaké byly důvody, proč jste začal s tímto typem barev pracovat, a co považujete z hlediska své práce a námětů za nejzajímavější při jejich použití?
Barvy mě baví hodně. Nejsem ovšem příliš sofistikovaný kolorista. Prvotní pro mě je námět, příběh. Barvu potřebuji jako hmotu, která svou viskozitou ovlivňuje kresbu. A nejlépe i nějakou konfliktní kombinaci barev, která posune zmíněný příběh. Ideální je pro mě série barevných variant se stejným námětem. Barva ovlivňuje námět a obráceně. Baví mě kombinace barev, které jsou často považované za divné nebo ošklivé. Třeba taková hnědá s šedou, kterou tu máme okolo sebe vždy přes půl roku.
Stejně tak si můžeme všimnout i jiných nástrojů k umocnění určité expresivity vyjádření či dosažení větších kontrastů a hloubky v obraze. Rád například využíváte jako podkladu sololitové desky, co vám umožňuje práce na sololitu?
Sololit evokuje utilitárnost, provizornost, dokonce až stav nouze. Obzvláště v podobě umakartu, který se vyskytoval a stále i vyskytuje v maringotkách, stavebních buňkách, jádrech paneláků. Dnes ho asi částečně nahrazuje laminát a plast obecně v použití na různé mobilní „toitoiky“, kabiny vozidel a tak dále. Další rozměr je jakási nedokončená vize. Můj děd byl architekt a máme stále doma soutěžní návrhy staveb na lepenkách. Jsou z doby, kdy se tyto akvarelem zlehka kolorované návrhy, někdy s modelem v měřítku, používaly jako jediné možné vizualizace. Mám rád barvu a povrch sololitu. Je ideální pro lavírovanou kresbu nebo rýsování.
|
Obr. 7. Igor Grimmich: Mimozemšťan II, 2023, akryl, plátno, 100x100 cm |
Obr. 6. Igor Grimmich: Mimozemšťan III, 2023, akryl, plátno, 100x100 cm |
V této souvislosti je vhodné zmínit řemeslné školení uměleckého truhláře, které je ve vaší práci nadále znát a nabízí řadu dalších způsobů, jak přistoupit k malbě či využívat jiných technik. Co vás v tomto ohledu nepřestává zajímat a k čemu se rád z hlediska materiálů i práce se dřevem vracíte?
Příprava blind rámů pod sololit je taková odpočinková rutinní činnost. Zajímavější je použití laku na obraz na sololitu. Pokouším se je lakovat do různých podob. Od matných, přes měkčí pololesk evokující povrch vosku na dřevě až po co možná nejlesklejší povrchy s vysokou vrstvou laku. Sololit samozřejmě saje, textura akrylové barvy zase vystupuje nad povrch, takže vzniká spousta problémů. Snažím se tím vzdáleně napodobit historické lakované obrazy, kde ale místo náboženského motivu třeba cvičí zralá cvičenka pánevní dno na karimatce a levituje při tom v krajině. Komplikovaná, zvýšené úsilí stojící technika tak kontrastuje se zdánlivou banalitou. Pro mě je to vlastně docela humorná záležitost.
V jednom z rozhovorů jste v návaznosti na tvorbu v sériích zmínil, že jedno téma vás často poutá až do okamžiku, než se pomyslná „zlatá žíla“ zcela vyčerpá. Ovšem to vám nebrání se opět po nějaké době téměř cyklicky k tématu zase vrátit a zkusit je prozkoumat jiným způsobem. Je pro vás aktuální v současné době nějaké takové téma?
Ona se ta pomyslná žíla spíše tak jako by unaví a je třeba ji na čas opustit, aby se zregenerovala. Poté se vracím. Nyní jsem na cestě přes téměř ilustrativní výjevy sociálních nepokojů, plných nahodilého pouličního násilí a karikatur různý typů jedinců měnících se v kreatury, až k výjevům jakýchsi osudových událostí. Transcendentních konstelací, jež jsou ale výsledkem původně úplně nahodilých jevů. Téma, které mě bavilo před dvaceti lety. Byly to výjevy kolizí, kterých se divák stává náhodným svědkem. Kdosi třeba luxuje v domácnosti, náhodou vyhlédne z okna, kolem kterého se zrovna pohybuje – a spatří dopravní nehodu. Nahodilou – ale osudovou kolizi jinak nesouvisejících elementů. Nyní pokukuji po řešeních v bitevních raně renesančních obrazech například Paola Uccella a zároveň pozoruji s velkým zaujetím bizarní politické demonstrace či výjevy z prezidentských voleb. Postupně bych se však rád dostal zase do meditativnější, více metafyzické polohy.
Autorka rozhovoru: Soňa Novotná
Foto: Archív umělce
