Jméno Rembrandt van Rijn se stalo synonymem holandské barokní malby zlatého věku 17. století. Vedle dramatických šerosvitných scén, sugestivně zobrazujících biblické či historické výjevy, je Rembrandt obdivován především jako mistr realistického a psychologizujícího portrétu. Právě tomuto žánru je věnována jeho současná pražská výstava Portrét člověka v Paláci Kinských, která byla prodloužena do 21. března.
Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606–1669) se stal nejsvětovějším z holandských malířů, aniž kdy opustil rodnou zemi. Od narození v roce 1606 s výjimkou krátkého studia u Pietera Lastmana v Amsterdamu žil až do svých 25 let v rodném Leidenu, kde vedl společný ateliér se svým vrstevníkem Janem Lievensem a později i se svým mladým žákem Gerritem Dou. Podobně jako u jeho současníků působil na utváření Rembrandtova malířského stylu vedle domácí tradice vliv italského tenebrismu. Na rozdíl od většiny holandských malířů se Rembrandt nikdy nespecializoval, ale jeho talent se plně projevil v mnoha žánrech – v náboženské, historické či portrétní malbě, alegoriích, zátiší i krajinomalbě.
Obr. 1. Rembrandt van Rijn: Učenec v pracovně, 1634, Národní galerie Praha
Obr. 2. Rembrandt van Rijn: Kupid foukající mýdlové bubliny, 1634, The Princely Collections, Liechtenstein
Narůstající prestiž Rembrandtovi umožnila roku 1931 přesídlit do Amsterdamu, kde strávil jako vyhledávaný a evropsky respektovaný umělec celý zbytek svého života, který se uzavřel roku 1669. Navzdory časnému uměleckému, společenskému i finančnímu úspěchu to byl život plný těžkých zkoušek a osobních tragédií, jaké představovaly ztráty dětí i předčasné úmrtí manželky Saskie v roce 1642. Finanční bankrot v roce 1656 jej přinutil prodat své umělecké sbírky i dům a přestěhovat se spolu se svou družkou Hendrickje a jediným synem Titem do skrovnějšího obydlí. Série osobních ztrát pak vyvrcholila v závěru Rembrandtova života úmrtím Hendrickje a předčasným skonem syna Tita, který zemřel krátce po svém sňatku ve věku 27 let.
Název výstavy v Paláci Kinských – Portrét člověka – navozuje očekávání, že jejím hlavním cílem je představit divákovi reprezentativní výběr z Rembrandtovy portrétní tvorby. Rembrandt je skutečně zapsán v dějinách umění jako mistr psychologické portrétní malby díky dlouhé řadě děl, zahrnující podobizny členů rodiny, portréty měšťanských objednavatelů i fiktivní podobizny. Častěji než kterýkoli malíř před ním se věnoval malbě autoportrétů, které odrážejí jeho proměnu od sebevědomého mladého muže, ctižádostivého a někdy až vnějškově okázalého, ve vědoucího starce, vyrovnaného s ranami osudu a zahleděného do vlastního nitra. Je proto značným zklamáním, že na výstavě není zastoupeno jediná malba z rozsáhlého souboru více než čtyřiceti vlastních podobizen. Několik autoportrétních leptů tento nedostatek zajisté nevyváží.
Obr. 3. Rembrandt van Rijn: Portrét mladé ženy s vějířem, 1633, Metropolitan Museum of Art, New York
Obr. 4. Rembrandt van Rijn: Saskia van Uylenburgh jako dívka, 1633, Staatliche Kunstsammlungen Dresden
Častými modely Rembrandtových portrétů byly osoby umělci nejbližší: v mládí zejména manželka Saskia, později družka Hendrickje a syn Titus. Okruh rodinných podobizen je v expozici kvalitně zastoupen dílem Saskia van Uylenburgh jako dívka (1633), zapůjčeným ze Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech. Pro Rembrandtův realismus je charakteristické, že ani podobu své nastávající ženy v ničem neidealizoval a přiznal její poněkud otylou tvář, povadlou pleť i zřetelný podbradek. Portrét mladé ženy s vějířem (1633), pocházející ze sbírky Metropolitního muzea v New Yorku a znázorňující dámu, oděnou v honosných šatech s krajkovým límcem a manžetami a ozdobenou množstvím šperků a zlatými hodinkami, je typickou ukázkou reprezentativního holandského měšťanského portrétu.
Obr. 5. Rembrandt van Rijn: Čtoucí mnich, 1661, Finnish National Gallery, Helsinki
Obr. 6. Christopher Paudiss: Filozof (Sv. Jeroným), kolem 1660, Arcidiecézní muzeum Kroměříž
Jako páteřní linie napříč všemi etapami Rembrandtova díla prochází dlouhá řada imaginárních portrétů meditujících starých mužů – učenců, filozofů, teologů, mnichů a rabínů. Obraz Učenec v pracovně (1634) ze sbírky Národní galerie Praha, který je jedinou Rembrandtovou malbou v českém vlastnictví, je znamenitým příkladem tohoto námětu z raného období umělcovy tvorby. Obraz Čtoucí mnich (1661), zapůjčený z Finské národní galerie, představuje podobně skvělou ukázku téže námětové linie z poslední fáze Rembrandtova díla, kde nabývá na významu spirituální obsah malby, zdůrazněný významotvornou funkcí světla. Asketická tvář starého muže, zahalená do stínu vrženého kapucí z hrubého plátna, je cele pohroužena do četby listiny, která je jako jediný prvek v kompozici zalita světlem, přicházejícím z neviditelného zdroje.
Mimo rámec výstavy alespoň dodejme, že v holandském umění 17. století se rozmohl jako specifický podžánr tzv. skupinový portrét, jehož vrcholná díla pocházejí právě z ateliéru Rembrandta a jeho současníka Franse Halse. Jednalo se o oficiální portréty členů různých měšťanských profesních sdružení, určené k reprezentativnímu umístění v jejich sídle. Právě k tomuto podžánru patří ikonický, snad nejčastěji reprodukovaný Rembrandtův obraz Noční hlídka (1642), zachycující oddíl střelců (arkebuzníků) občanské gardy a nacházející se ve sbírkách Rijksmusea v Amsterdamu. Ke skupinovým portrétům náleží také známá Anatomie doktora Tulpa (1632) nebo Představenstvo soukenického cechu (1662), které představuje civilní protějšek k dramatické kompozici Noční hlídky.
Obr. 7. Rembrandt van Rijn: Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, 1633, lept, Národní galerie Praha
Obr. 8. Rembrandt van Rijn: Autoportrét s parapetem, 1639, lept, Národní galerie Praha
Přibližně polovina exponátů výstavy spadá do oboru grafického umění, v němž zaujímá Rembrandt podobně privilegované místo jako v malbě. Pracoval převážně technikou leptu, kterou někdy doplňoval rytinou a v jemných detailech suchou jehlou. Tematické rozpětí grafických listů bylo podobně široké jako u malby: portréty, krajiny, žánrové scény, biblické výjevy. V grafickém podání nabýval šerosvit, kontrast světla a stínu, snad ještě větší význam než v malbě. Vedle zmíněných autoportrétů je tato část Rembrandtova prezentována také souborem biblických výjevů. Rozměrný grafický list Kristus uzdravuje nemocné (1649, lept, suchá jehla, rytina), je známý též pod názvem Stozlatový list, neboť jej podle legendy sám umělec vydražil v aukci za přemrštěnou částku 100 guldenů, aby uměle zvedl cenu svých prací.
Většina obrazů vystavených v Paláci Kinských je dílem Rembrandtových současníků, žáků a následovníků. Autorka expozice Anja Ševčík, která se touto cestou pokusila představit Rembrandtovo dílo v širším kontextu holandské malby 17. století, poskytla značný prostor zejména Janu Lievensovi (1607 – 1674), umělcovu vrstevníkovi a blízkému příteli z mládí. Již jeho raný obraz Ostřič brků z roku 1627 prozrazuje obdobný talent k realisticky přesvědčivému a psychologicky pronikavému portrétu. Obraz Sv. Jeroným (kolem 1660) od Christophera Paudisse přesvědčivě dokládá, jak Rembrandtova tematická linie meditujících filozofů bez přerušení pokračuje v díle jeho následovníků. Z početných dalších mistrových žáků jsou představeni Gerrit Dou, Govert Flinck či Aert de Gelder.
Obr. 9. Gerrit Dou: Portrét stařeny, kolem 1630, Královská kanonie premonstrátů na Strahově
Obr. 10. Govert Flinck: Poprsí muže v orientálním oděvu, kolem 1642, National Museums, Liverpool
Dosud trvající uzavření expozice v Paláci Kinských v důsledku protiepidemických opatření je politováníhodné. Přes určitou míru zklamaného očekávání přináší výstava divákovi přeci jen ojedinělou příležitost uvidět soubor Rembrandtových maleb v Čechách. Národní galerie se tímto projektem patrně přiblížila limitům, nastaveným jí administrativní a zejména finanční náročností výpůjček vzácných zahraničních originálů, a stěží by mohla představit o mnoho více. Pro milovníky Rembrandta tak zůstává otevřenou výzvou (po odeznění koronaviru) cesta za jeho stěžejními díly do Rijksmusea v Amsterdamu či některé z dalších předních evropských sbírek.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Národní galerie Praha (1–4, 7–10), autor (5, 6)
Videozáznam přednášky kurátorky Lucie Němečkové na webu NGP: Rembrandt, malíř člověka
