Ke konci spějící rok 2020, který zasáhl do našich životů dvěma vlnami pandemie, vychýlil z kolejí také obvyklý provoz výtvarné scény. Na nucené uzavření galerií reagovala většina institucí pořádáním výstav ve virtuálním prostředí internetu. Galerie Art for Good, jež se na virtuální expozice specializuje, připravila ke kulatým narozeninám Petra Nikla jeho internetovou výstavu , nazvanou Květy, ryby, štíři.
„Dívejme se na obraz a nechme ho na sebe působit tak jako vzduch, slunce, vůně... zapomenout na svět, z kterého jsme se právě vzdálili...“ říkal výtvarník Jan Křížek. Tak vnímat umění je osvobozující – umění je tu bez rozdílu pro každého, kdo není zabedněný. Jenže co když si s konkrétním dílem ani tak nevíme rady? Vkrádá se na mysl otázka, zda vůbec máme co do činění s dílem uměleckým? Nepřistupujeme k výtvorům renomovaného umělce s přehnaným respektem, zatímco on si z nás utahuje?
Když na sebe necháte působit díla Petra Nikla, ocitnete se v říších rostlinné a živočišné, ve světech Novém (Americe) i pohádkovém, ve vesmíru, kde čas dětství a dospělosti plyne jinak, než jste zvyklí. Potkáte bytost času, pastevce, trubadúra, kudlanku nábožnou anebo vodníka, ale ne podvodníka. V tom co Nikl dělá je důkladnost a kultivovanost. Díky tomu je jeho tvorba uvěřitelná, ale nenaivní. Nikl zkouší pohyb mezi životem a snem, pravidlem hry a nahodilostí v čase a (galerijním) prostoru, který ho spíš inspiruje, než omezuje. Malba, kresba, báseň, píseň, instalace nebo performance jsou jenom šuplíky, které se otevírají v Niklově chlebovce. Krmí z ní naši (dětskou) duši s vážností klauna.
Dospělý člověk je nemocný, když mu zakrňuje ta část, která odpovídá za emoce; když nepochopí, že hra na babu nebo v kuličky je podobně důležitá jako výkon povolání – ať lékař nebo pekař; když nepozná, že pták je důležitější letadla. Kdyby byl Petr Nikl zvířetem, chtěl by být motýlem - půl života lézt po břiše a půl života lítat. Jako člověk se pohybuje alespoň mezi tvorbou, v níž převládá samovolné rostení a mezi tou, která je vedená vůlí.
V atelieru si k tomu vyhradil dva oddělené prostory. Zatímco v jednom rozvíjí svoje akademické vzdělání, malířské techniky a vize, ve druhém se spíš odevzdává nahodilosti – na nakloněné laminátové desce uvádí do pohybu tuš na rýžovém papíře a pak se ji snaží neusměrňovat do míry, kterou mu hlava a ruce dovolí. A co mu nedovolí, zastane pigment sám, protože se stejně moc vodit nedá. Niklův pohyb z místnosti do místnosti, od vůle k vůli nic neovlivňovat, působí podivuhodný niterný klid.
Přese všechny nevýhody internetu bez chuti a zápachu jde na něm lépe než třeba na papíře představit rozmanitá umělcova chapadla. Protentokrát na Art for Good představujeme tvorbou, která nese autorův rukopis záměrně pomálu. Prostor dostávají mechaničtí šváby a jim podobné hračky na baterku nebo na klíček a tuše na rýžovém papíře. Vybrala jsem třetinu ze zhruba dvou set tušových a broučích maleb, které Petr Nikl dosud vytvořil. K těm tušovým dodává:
„Obrazce vznikají rychle při jednorázovém vylití a vysychání (tuše). Jsou záznamem času rozpíjení a nesnesou dodatečné úpravy. Nesmím si je v představách předem určit. Jinak se nevyjeví. Tekutost se mi vysměje. Skvrna zmrtví. Hlava kočky, kterou jsem neplánoval. Ryba, kterou jsem si nevysnil (...). Nejsou mými motivy, necítím k nim rukopisné autorství. Byl jsem jen při tom, při jejich růstu. Tím se mi zdají skutečnější. (...) Pociťuji intenzivní vzruch z překvapení při vzniku mnou nedomýšlených obrazců. Co to znamená? Je to únava z vlastního myšlení? Snadnost sklizně nahodilých tvarů? Únik před sebou samým? Omámení přirozeným růstem? Další objevování Ameriky? Prostá radost z představivosti? Nevím."
Není třeba všemu rozumět. Rozum nám stejně nevelí, podobně jako Petr Nikl nevelí tuším na rýžovém papíře, který si před lety přivezl z Číny. Tušové skvrny živelně rostou, nezávisle dospívají - neopičí se, nesoutěží, jsou svébytně půvabné, dokonce účelné. Jsou nositelkami úžasu, s jakým Petr Nikl pozoruje sebe a svět. Dohromady tvoří jakýsi atlas skvrn, jehož listováním se můžeme přiblížit světům vesmírně vzdáleným i důvěrně známým. Některé tušové skvrny připomínají zjevy z mikrosvěta, ovšem jejich hybatel je schválně nechal dorůst do životní velikosti člověka. Člověk se nejeví pánem tvorstva, ale sám živou tečkou mezi nebem a zemí.
Blízko je všecko vzdálené,
když lesy kvetou podzimně.
A my jsme sami.
Z chýše vyjdu –
hory, modré hory,
obláčky bílé, staří známí,
zdraví mne,
mne, živou tečku mezi nebem, zemí:
čekají na mne mezi piniemi.
(Li Po: Podzimní ráno na horách, Zpěvy staré Číny, přebásnil Bohumil Mathesius a Jaroslav Průšek)
Autorka: Pavlína Bartoňová
Odkaz na virtuální výstavu Petra Nikla zde.
