Vlastivědné muzeum v Šumperku představuje rozsáhlou reprezentativní výstavou tvorbu sochaře Jiřího Jílka (1925-1981), který po ukončení akademických studií prožil celý život v dobrovolné klauzuře na vsi v podhůří Jeseníků. Mimořádnou výstavu Jak by se vrátil čas..., uspořádanou šumperským muzeem na počest 100. výročí narození Jiřího Jílka, můžete navštívit do neděle 30. března 2025.
Jiří Jílek se narodil v Praze 24. 1. 1925. Období jeho dospívání poznamenala druhá světová válka, během níž byl totálně nasazen v Hannoveru. Po skončení války absolvoval v letech 1945-50 studium sochařství na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jana Laudy. Již v roce 1949 však opustil Prahu, aby se vydal cestou prostého, civilizací nezatíženého a na podstatné hodnoty soustředěného života uprostřed venkovské přírody. Trvalý domov nalezl v podhorské vesnici Sobotín na Šumpersku. Vedle sochařské tvorby se věnoval rovněž malbě a psaní reflexivních textů. S manželkou vychovali tři děti. Nejstarší dcera Anežka, která se provdala za malíře Miroslava Kovala, je rovněž akademickou malířkou. Jiří Jílek zemřel uprostřed tvůrčí práce 14. 6. 1981 následkem dlouhodobé vážné nemoci.
|
Obr. 2. Jiří Jílek: Žena s telátkem, 1969, dub |
Obr. 3. Jiří Jílek: Velikonoce, 1973, lípa |
Sochařská tvorba Jiřího Jílka se zcela vymyká všem dobovým trendům, nemá žádnou potřebu na ně navazovat ani s nimi polemizovat. Jejím ústředním tématem jsou znepokojivé a palčivé otázky individuálního lidského údělu (zrození a smrt, bolest, utrpení, zápas), nahlížené v perspektivě univerzálního a věčného koloběhu přírodních sil. Tragické náměty (Pieta, Břemeno, Charón, Plamen) pojednával umělec zpravidla expresivní, strohou a krajně redukovanou formou. Okruh těchto děl, umístěných ve stálé expozici Galerie Jiřího Jílka, rozšiřují na aktuální výstavě v šumperském muzeu ještě Diogenés, Asrael, Requiem a studie k památníku válečným obětem na Mírově. Zmíněný pomník byl realizován v roce 1967 na bývalém vězeňském hřbitově na Mírově v podobě kamenné skulptury mužského torza, proniknuté železným prutem s ostny.
|
Obr. 4. Jiří Jílek: Stabat mater dolorosa, 1976, jilm |
Obr. 5. Jiří Jílek: Pastorále, 1977, lípa |
Komplementární linii Jílkovy sochařské tvorby představují díla reflektující světlou stránku života (láska, mateřství, mládí, přírodní krásy, hudba). Tato linie, pro níž je charakteristická virtuózní řezbářská práce s dřevem, které umělec někdy zpracovává do velmi subtilních detailů v soše i v reliéfu. Jeho zralá tvorba se pozvolna stává jedinou oslavou plodivých, uzdravujících a stále se obnovujících sil přírody. Inspirován pohanskou mytologií i folklórem transformuje tyto věčně pulzující síly do podob faunů, pomon, pastýřů, studánek a jezinek. Zvláště působivá a originální jsou díla ze sérií Pastorále a Studánky. Návštěvník aktuální výstavy může obdivovat a porovnávat tři různé varianty Studánky, personifikující životodárný pramen vody do symbolické dívčí postavy.
|
Obr. 6. Jiří Jílek: Studánka III, 1975, lípa |
Obr. 7. Jiří Jílek: Studánka IV, 1975, lípa |
Základem současné výstavy Jiřího Jílka ve Vlastivědném muzeu v Šumperku jsou sochy a obrazy z pozůstalosti umělce, zapůjčené jeho rodinou, a soubor prací z majetku pořádající instituce. Expozice je doplněna řadou dalších institucionálních a soukromých zápůjček. Pozornost diváka jistě zaujme velkolepý triptych Pomona (1980), dominující v čele výstavního sálu, který je zapůjčen z reprezentačních prostor šumperské radnice. Sochu římské bohyně ovoce Pomony na středním panelu doprovázejí malby hocha s flétnou a dívky na postranních panelech, zdobených reliéfní řezbou. Expozici ve Vlastivědném muzeu doplňuje výstava v nedaleké Galerii Jiřího Jílka, prezentující umělcovy kresby, drobné sochy a sochařské studie.
Kurátorka výstavy Kristina Lipenská věnovala pozornost též malířské tvorbě Jiřího Jílka. Ta od raných realisticky cítěných pohledů na bezprostřední okolí domova v Sobotíně směřovala k imaginativním, jakoby snovým vizím krajiny Jeseníků (Jeseníky s kamenem, Jeseníky s potokem, Jeseníky s laní, 1969). Paralelně se umělec zabýval i figurální malbou, která se od raných konfrontací s kubistickými podněty vyvíjela ke kompaktně utvářeným postavám, které lze chápat jako studie budoucích soch. Některé z nich byly skutečně jako sochy též realizovány, např. Žena s telátkem (1969) a Velikonoce (1973). Zajímavé artefakty představují obrazy proškrabávané do lakované dřevěné desky, které Jílek dokončoval zlacením a někdy i střídmým kolorováním (E.N., 1967).
|
Obr. 8. Jiří Jílek: E.N., 1967, proškrabované dřevo |
Obr. 9. Jiří Jílek: Jeseníky s laní, 1969, olej, plátno |
Sochař Jiří Jílek byl tvůrcem umělecky ryzím a lidsky mimořádně skromným, který před sebeprezentací a prosazováním svého díla dal přednost neokázalé, hluboce zaujaté a trpělivé práci v celoživotním ústraní. Ve svém uměleckém krédu připodobnil smysl své tvorby k hledání ztraceného ráje. Na podezření některých, že jeho směřování je pouze únikem ze současnosti, pevně a jasně odpověděl argumentem, že “únik ze současnosti není vždy únikem ze života, že dokonce může být určitým návratem k pramenům, k jeho zdrojům, které nepodléhají zkáze, ale jsou vskrytu současné každé době.” Výstava sochaře Jiřího Jílka ve Vlastivědném muzeu v Šumperku je důstojným připomenutím 100. výročí narození tohoto málo známého umělce, jehož dílo nepochybně přesáhlo regionální význam.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor
Citát z knihy textů Jiřího Jílka Stýskání mé je vývěr vod, Host 1999
Další čteni: Jiří Jílek: Má práce je hledáním ztraceného ráje
