Galerie Octopus v Rýmařově připomíná výstavou Satyr v kruhu múz uměleckou osobnost Jiřího Jílka. Aktuální expozice se zaměřuje na méně známé Jílkovo malířské dílo a představuje tak veřejnosti výrazného solitérního sochaře v roli malíře. Výstavu v Galerii Octopus, která je součástí Městského muzea v Rýmařově, můžete navštívit do 30. října 2022.
Sochař Jiří Jílek (1925–1981) je ryzím příkladem umělce-solitéra, který autenticky následuje silný vnitřní hlas, vůbec se nestará o „hlas doby“, nezajímá se o „progresivní trendy“ v umění a odmítá sloužit jakékoli ideologii. Po dětstvím prožitém v Praze a válečných letech v Českém Brodě vystudoval sochařství v ateliéru Jana Laudy na pražské Akademii. Celý zbývající život pak prožil v obci Sobotín na Šumpersku, uprostřed krásné a drsné přírody Jeseníků, bezpečně vzdálen všech kulturních center a jejich vlivů. Navzdory těžké chorobě, která postupně podlamovala jeho fyzické síly, do posledních dnů usilovně tvořil ve své dobrovolné klauzuře, neboť práce mu podle jeho slov byla hledáním ztraceného ráje.
Sochařské dílo Jiřího Jílka reflektuje umělcův intenzivní a emočně prožívaný vztah k přírodě. Jeho figury ze zralého a pozdního období tvorby jsou mnohdy volně inspirovány pohanskou přírodní mytologií – antickou i staroslovanskou (pomony, fauni a jezinky) nebo jsou přímou personifikací přírodních sil (studánky). Protipól této senzualistické linie Jílkovy tvorby představují díla s existenciálními náměty, pojednaná radikálně odlišnou expresivní formou (Břemeno, Pieta, Rekviem, Charón, Plamen). Nejoblíbenějším a preferovaným Jílkovým sochařským materiálem bylo dřevo, proto jeho interiérové sochy jsou z velké většiny řezby.
Koncepce aktuální výstavy v Rýmařově, jejímž autorem je Michal Vyhlídal, je zaměřena především na méně známou Jílkovu malířskou tvorbu, zatímco sochařskému dílu je věnován pouze stručný exkurs. S jistotou však divák nepřehlédne trojici prací s motivem divých žen – jezinek. Řezbu Jezinky (1972) z lipového dřeva doprovázejí dva zlacené obrazy Jezinek (1969), vytvořené proškrabováním laku na dřevěných výplních skříně. Jezinky patří k námětům pro umělce nejtypičtějším, jak o tom svědčí i pískovcová socha, zhotovená podle jeho návrhu a umístěná v parku před dnešní Galerií Jiřího Jílka v Šumperku.
|
Obr. 2. Jiří Jílek: Jezinka I, II, 1969, dřevo, zlacení |
Obr. 3. Jiří Jílek: Jezinka, 1972, lipové dřevo |
Prezentované kresby, například Zápas Jákoba s andělem (1969), jsou většinou autorskými studiemi k sochám. Naproti tomu zlacená kresba tuší a šelakem Diana (1971) představuje dovršené a definitivní umělecké dílo. Vystavené malby lze rozdělit dvou tematických oblastí – jednak hlavy a polopostavy, jednak krajiny. Protějškem kubizujících hlav ze šedesátých let je polopostava Ženy s ovečkou (1971), která je současně malířskou studií k soše i plnohodnotným malířským dílem.
|
Obr. 4. Jiří Jílek: Diana, 1971, tuš, šelak, zlacení, papír |
Obr. 5. Jiří Jílek: Žena s ovečkou, 1972, olej, překližka |
Krajinomalby Jiřího Jílka z padesátých a šedesátých let zobrazují syrovou podobu venkova v podhůří Jeseníků. Typickým motivem je okolí umělcova domu v předjaří, zachycené jako průhled holými větvemi ovocného sadu v popředí na panorama kopců v zadním plánu. V roce 1969 vznikl soubor čtyř olejomaleb s horskými náměty z Jeseníků, vyznačují se redukcí tvarů a barevným asketismem, kde umělec patrně dospěl ke svému nejosobitějšímu malířskému projevu. K obrazu Jeseníky s kamenem se dokonce zachoval autorův komentář v dopise příteli:
„Taková mě drží nálada jakási malířská, jako že je podvečer, kdy už stydnou poslední červánky a je chlad. Maluju tím způsobem, že postupně likviduju, co jsem byl namaloval, až mi na obraze zůstane jedna jen věc, nejvýš dvě, takže mám zelenou plochu a na ní černej kámen, kulatej. Napřed tam byla silnice, žitný (modrý) pole, černej les, mrak a kůň. Ale to všechno musí pryč a zbude jen louka a kámen.“
|
Obr. 6. Jiří Jílek: Bílý dům pod Čapím vrchem, 1963, olej, sololit |
Obr. 7. Jiří Jílek: Jeseníky s kamenem, 1969, olej, překližka |
V červnu 1981 podlehl sochař Jiří Jílek těžké nemoci a zemřel předčasně ve věku pouhých 56 let. Po změně společenských poměrů byla v roce 1993 v novobarokním zámku v Šumperku, v tzv. Pavlínině dvoře, otevřena galerie nesoucí umělcovo jméno, jejíž součástí je také stálá expozice Jílkových děl. Následujícího roku se kurátorem galerie stal sochařův zeť, malíř Miroslav Koval, který ji s pomocí své ženy Anežky a syna Štěpána vedl nepřetržitě po dobu 28 let až do své smrti v letošním červnu. Je proto dobré a správné, že výstavu Jiřího Jílka v rýmařovském muzeu doprovází i komorní Vzpomínka na Miroslava Kovala, osobitého umělce a excelentního kurátora, který se stal strážcem uměleckého odkazu svého tchána a proměnil šumperskou galerii v neopakovatelný fenomén.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Martin Vavřík (1,2,5,7), autor (3,4), archiv Anežky Kovalové (portrét J.Jílka, 6)
Citáty pocházejí z knihy textů Jiřího Jílka Stýskání mé je vývěr vod, nakladatelství Host 1999
Více informací o umělci: Galerie Jiřího Jílka v Šumperku
