Kultura novodobé umělecké knihy se u nás zrodila v období na sklonku monarchie a dosáhla nebývalého rozkvětu v letech mezi světovými válkami. Za éry komunismu byla zatlačena do šedé zóny či do podzemí, znovu se nadechla k životu v devadesátých letech a nyní opět chřadne – tentokrát kvůli nedostatku zájmu. Značka Ateliér Krupka však zůstává synonymem všeho, co s krásnou knihou souvisí – od výroby ručního papíru, přes ruční sazbu a tisk po umělecky originální a řemeslně dokonalé knižní vazby.

07 vosi kniha 08 vosi kniha

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.1.  Vosí kniha (autorská kniha, 80. léta), zasunovací pouzdro s aplikací ztrouchnivělého drásaného dřeva a voštin z vosího hnízda, skleněná baňka
Obr.2.  Vosí kniha (autorská kniha, 80. léta), polopergamenová vazba, přední deska zdobená segmenty vosího hnízda

V posledním ročníku soutěže Grafika roku zvítězil v kategorii autorské knihy titul Falešné bankovky, což je knížka Vámi nejen kompletně vyrobená, ilustrovaná a svázaná, ale dokonce opatřená Vaším autorským textem. V úsměvném a přitom strhujícím příběhu se mihne postava svérázného všeumělce Josefa Váchala. Sehrál tento zarputilý milovník tabáku, ezoteriky a knih určitou inspirativní úlohu na Vašem profesním životě?

S Váchalovým dílem jsem se potkal poprvé ve strojopisné xeroxové kopii Očarované Šumavy, ze které jsem si moc dobrou představu o jeho díle udělat nemohl. Po dalších letech mi jeden antikvář nabízel k prodeji za z dnešního pohledu směšných 20.000.- Kčs jeho knihu o strašidlech a jen jsem fascinovaně zíral! To už bylo něco jiného. Kromě jeho díla mě fascinoval jeho životaběh. Výtvarná, literární a řemeslná míza se v něm smísila a vydala úžasné dílo!

Vyučil jste se ručním sazečem a později knihařem, absolvoval jste Střední průmyslovou školu grafickou, kde jste též poznal svou budoucí ženu Miroslavu. Minulý režim však kulturu krásné knihy považoval za jeden z buržoazních přežitků a vydávání bibliofilií nebyl vůbec nakloněn. Jak jste mohli s manželkou naplňovat v těchto podmínkách své představy o knihařství jako uměleckém řemesle?

Ediční činnost nepřicházela v úvahu, u knihařského řemesla to šlo. Nebylo nijak protirežimně zaměřené a jestli si pár desítek knihařů vázalo knihy z té materiálové bídy, tak to nikomu nevadilo. A hlídáni jsme stejně byli jistým pánem, který nám uváděl výstavy!! Až později se situace s vazebním materiálem trochu zlepšila díky Výzkumnému ústavu kožedělnému v Otrokovicích, kde se řešila výroba usní pro restaurátorské účely. Díky Lyře pragensis, která měla na vydávání bibliofilií požehnání od vrchnosti jsme tu a tam nějakou šanci dostali. I když člověk může dnes mít proti tehdejší ediční činnosti Lyry opravdu velké výhrady, stejně to byl v té Husákově farmě zázrak! A materiálová nouze ještě neznamená, že musí vznikat špatné věci! Ale tehdejšími pracemi bych se po výtvarné stránce moc nechlubil!

03 pavuciny04 pavuciny

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 3. Jennifer Bertoni: Pavučiny, 2001, polokožená vazba, dýhované desky, řezání laserem
Obr. 4. Jennifer Bertoni: Pavučiny, 2001, pohled na předsádky - řezání laserem, přírodní pavučina

V osmdesátých letech jste společně se svou paní vedl knihařskou živnost pod formální záštitou Českého fondu výtvarných umělců. Po roce 1989 jste se rozhodl nakoupit tiskařské stroje a zavedenou knihařskou dílnu rozšířit o soukromou tiskárnu. Co Vás přivedlo k tomuto na první pohled odvážnému podnikatelskému rozhodnutí?

To je na dlouhý povídání. A jakýpak podnikatelský rozhodnutí! Prostě nám to bylo líto to nechat hodit do šrotu! To kdybyste tomu rozuměl a viděl, jak to šlo všechno do kopru, tak byste taky zaplakal! Tak šílená neúcta k té dlouholeté tradici, jak se všechno likvidovalo, to se nedá popsat. Jak se ti všichni kormidelníci polygrafického průmyslu bili v prsa, že se postaví velké muzeum a tam se všechny ty historické poklady, počínaje ještě stále fungujícími rotačkami a konče titulkovými stroji zachrání, to vzalo brzy za své. O stavovské cti ani nemluvě... Nám se podařilo zachránit jen to, na co byly finanční prostředky. Byl to Cylinder-Heidelberg, tastr, automatické ličky Monotype, Supra-Monotype, titulkové stroje značky Ludlow staré i nové, všechno včetně matric, prostě kompletní technologii knihtisku. V současnosti jsme si ponechali jen Supru-Monotype včetně matric na ruční sazbu a všechno ostatní jsme věnovali Národnímu muzeu, které to všechno nechalo zrestaurovat a vše je pečlivě uloženo v depozitářích v Terezíně! Aspoň že tak! A proč to všechno? No prostě proto, abychom si, když už ty všechny řemesla známe, dělali knížky podle svých představ. A hlavně, k tomu se přiznám bez mučení, když si to děláme všechno sami, tak je to všechno podstatně levnější!

Všechnu tu skvělou techniku jste tedy vykoupili od majitelů a poté darovali muzeu, aby zůstala uchována jako hmotná kulturní památka. Takže vlastně suplujete činnost, která je posláním těchto veřejnoprávních institucí?

To je vždycky na osobním rozhodnutí. Buď to za to dostanete pár stovek ve sběrně nebo ty peníze oželíte a je-li zájem, nějaké instituci to nezištně věnujete. Ale veřejné instituce, resp. odpovědné lidi bych za to neobviňoval, oni by moc a moc chtěli, ale údajně nejsou peníze. Výjimku se svými sbírkami snad tvoří tiskárna HRG v Litomyšli, ale ta je soukromá.

06 Bertoni

Obr. 5. Jennifer Bertoni: Manifest životních pocitů a tvůrčích hledání kůrovce Davida Dé, 1999, celokožená vazba, aplikace dřevěných liter z požeru kůrovce, titulní dvoustrana německé verze knihy

V roce 1997 jste knihařské a tiskařské podnikání rozšířili ještě o nakladatelství Ve stráni, zaměřené na vydávání bibliofilií. Měl jste v té době nějakou jasnou ediční vizi, anebo Vám šlo především o radost z vytváření krásných knih a s tím spojené dobrodružství?

No, to jste nazval docela výstižně. To je opravdu dobrodružství. Jdete za nějakou svou vzdálenou představou a klopýtáte přes všechny překážky a někde na obzoru nejistý výsledek. Ať je to čerpání papíru, ruční sazba, tisk, hodně řemesel, které se musíte naučit. Lití písma, to je to samý. Seženete člověka, který to ještě umí a je ochoten vám poradit, prima. A knihtiskař, vždyť to je jen empirický řemeslo, o zkušenostech, když víte, jak to má správně vypadat, o citu pro věc a mít zájem se to naučit. Mám zkušenost, že každý řemeslo v základu se intenzívně naučíte do roka, máte-li tu možnost. Fachman z vás ale bude až po dlouhých letech. A fakt máte pravdu, je to krásný dobrodružství a já se královsky bavím.......

Josef Váchal byl sice všeuměl, avšak papír pro své tisky sám nevyráběl. Nakupoval jej nejraději v prášilské ruční papírně Eggerth, jejíž zánik při požáru v roce 1933 trpce želel. Vy naproti tomu tisknete většinu svých knih na rustikální ruční papír vlastní výroby. Je za tím touha po absolutní soběstačnosti, nebo spíše ambice vyrobit vždy papír individuálního charakteru, souznící s výtvarnou koncepcí celé knihy? Kde jste se vyučil tomuto mizejícímu řemeslu a jak jste si opatřil potřebné nástroje?

Dodnes jsem vděčnej losinský papírně za to, že se s tím jejich plechovým papírem tak akorát mohlo na divadle dělat hromobití a ještě ke všemu byl špatně proklíženej a nepřirozeně bílej tak, že na něj výtvarníci nechtěli tisknout. A to jejich jednání, to snad odradilo každého. Dnes každoročně vážeme bibliofilie na losinském papíru pro zahraniční nakladatelství a ten bych si také za rámeček nedal. Asi se tam moc nezměnilo. Tak si řeknete, když se to naučili oni, tak se to naučím taky, vždyť je to jenom řemeslo. Tak to asi má být: když je ruka Páně otevřená! V životaběhu jsme dostali šanci se to naučit a tak jsme ji využili. Podívejte, pro mě je ručně čerpaný papír materiál, který nese ve své nedokonalosti člověčinu. Prostě ten budoucí arch není nikdy dokonalý, i když se o to člověk snaží sebevíc. A to se mi právě líbí, ty prvky nedokonalosti, které se snažím co nejvíc potlačit a přece tam budou stále vidět. Strojový papír, to je pro mě nuda! Dnes se tisknou bibliofilie na šuntu, kde víc hlíny než vlákna. Proti gustu, žádný dišputát. Ale k Vaší otázce. Prvotní inspirací byl brněnský J. H. Kocman. Ten poskytl vyčerpávající informace o stavbě sít a vše kolem toho. První tři síta jsem si postavil sám, fungují krásně dosud, později jsem si nechal udělat veliké od pana Čmehlíka z V. Losin. No a zkoušíte to tak dlouho, až se to naučíte. Jen vás neúspěchy nesmí odradit!

01 Poe

02 jama a kyvadlo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 6. Edgar Allan Poe: Jáma a kyvadlo, 2015, polokožená vazba, dýhované desky, gravírování, aplikace z hovězí kosti
Obr. 7. Edgar Allan Poe: Jáma a kyvadlo, 2015, textová dvoustrana s ilustracemi strukturální grafikou

Čím je ruční papír vaší výroby charakteristický? Jak se liší například od tradičního ručního papíru z Velkých Losin?

My si čerpáme ruční papír vždy cíleně jen pro vlastní potřebu a na určitou zakázku nebo přímo na určitou bibliofilii. Zásadně používáme kvalitní výchozí surovinu jako je bavlna, len, kozo a v současné době nejvíce konopí a téměř výhradně v jejich přírodních barvách a jejich kombinací. U melírovaných papírů ještě pravé hedvábí a jednou jsem v holendru přimlel i staré džíny. Čerpáme nyní většinou formát 45x65 cm a z něj odvozujeme další formáty. Řádově se jedná kolem dvou set archů jednoho druhu.

Při vydávaní krásných knih zvete ke spolupráci různé výtvarníky, kteří doprovázejí Vaše knihy originálními grafickými listy. Podle jakého klíče si umělce vybíráte?

Mám jednu zásadu: nevyhledávám spolupráci s tzv. profláknutými výtvarníky. Hledám lidi, kteří jsou téměř neznámí či málo známí nebo spíš bych to nazval méně používaní. Vím, komerčně je to zcela špatně, ale zde není v první řadě finanční zisk. Jako příklad bych uvedl basistu Ondřeje Balcara, který pro nás ilustroval Kafkův Ortel nebo Ibuse Masudžiho Hadí prostopášnost, Olda Hamera se svým Májem nebo Pábiteli. Dalším příkladem je Eva Čapková, jejíž ilustrační doprovod k titulům E. A. Poe: Havran, F. Langer: Vnitřní zrak, Máchův Máj či k Apollinairovu Pásmu patří k perlám námi vydaných bibliofilií.

 09 Giono

Obr. 8. Jean Giono: Muž, který sázel stromy, 2012, varianty polokožené vazby: vlevo aplikace švestkového dřeva, vpravo aplikace akátového dřeva na dýhovaných deskách

Některé ze svých knih jste ovšem ilustroval Vy sám, a to pozoruhodnými inovativními technikami. Připomínám například Kůrovce, ilustrovaného otisky smrkového dřeva s labyrintem kůrovcových chodbiček, nebo Pavučiny, kde jsou ilustrace vytvořeny z pavoučích sítí. Ve své Vosí knize jste na papír aplikoval materiál vosího hnízda s proměnlivými barevnými odstíny. Dá se říci, že inspiraci hledáte zejména v přírodních strukturách a materiálech?

To nevím, jestli jsou to inovativní techniky, to určitě už někdo někde zkoušel, ale to nevadí. Pokusíte se tomu dát novou formu, nový pohled, snad to zformovat do podoby knihy, v které se dá listovat, vizuální vjem rozšířit i o ten haptický. V přírodě tyto hmyzí artefakty nenávratně zaniknou, tak snad jsem měl přání jim ten život trochu prodloužit, nevím. Příroda nikdy nezklame. Bude to znít trochu, ne trochu, ale hodně pateticky, tedy jak mám jako člověk velmi soucítící s přírodou působit na okolí než tím, jak to cítím – třeba v podobě autorských knih na přírodní téma? Domnívám se, že autorská kniha je pro budoucnost velké téma, protože není tematicky, literárně, materiálně ani jinak omezena a přístupna každému.

Vyrobit krásnou knihu je radost, ale prodat ji je starost. Kolik lidí je u nás dnes schopno kvalitní bibliofilii nejen esteticky ocenit, ale vydat i nemalý obnos za její pořízení? Můžete porovnat bibliofilskou poptávku v naší zemi s trhem německým, s nímž máte zkušenosti?

Asi jde o to, jestli to děláte tak, aby po tom lidi toužili. To zaprvé. Zadruhé tam musí být nějaké notoricky známé jméno. Zatřetí dnes musíte věc drze a neomaleně vnutit a do nebes vychválit, i když to nestojí za nic. Musíte být všude vidět, slyšet, snad i cítit... říká se tomu dnes píár. Já na to nemám ani prachy, ani žaludek. Pár lidí se najde, kterým se tyto věci opravdu líbí. Dají se do toho ukládat peníze jako investice. Ale s knihami se jako sběratel moc prezentovat nemůžete. Máte je zastrčené v regálu, tím své známé moc neoslníte. Pěkně drahé auto, vystajlovaný kvartýr, to je jiná. Všiml jste si, že v těch vystajlovanejch kvartýrech žádný knihovny nejsou? No, musím se přiznat, že už si ale tyhle otázky nekladu. Mě zajímá ta geneze a to fyzické zhotovení, to řemeslo. Cesta je cíl. A co se týká Německa, to mám z první ruky. Tam to taky pomalu skomírá. Staří sběratelé umírají a noví nejsou, ty to nezajímá. Nové oficíny ani noví nakladatelé se nerodí.

10 Giono

Obr. 9. Jean Giono: Muž, který sázel stromy, 2012, varianty polokožené vazby: vlevo aplikace škumpového dřeva, vpravo aplikace švestkového dřeva na dýhovaných deskách

V soutěži Nejkrásnější české knihy roku, pořádané Památníkem národního písemnictví a ministerstvem kultury, byla před pár lety nově ustanovena kategorie pro bibliofilie a autorské knihy. Může tato blahosklonná pozornost oficiálních míst něco změnit na upadajícím zájmu o bibliofilii mezi vydavateli i sběrateli?

To by musela polovina poslanců ve sněmovně sbírat bibliofilie. Když není zájem, nejsou sběratelé a nejsou ani ti, kteří by si tento artefakt zvolili jako výhodnou komoditu k dobré investici, tak nebude ani bibliofilie.

V nedávné době ukončili působení dva významní domácí vydavatelé bibliofilií: Bonaventura a Kniha-Grafika-Bibliofilie. Nakladatelství Aulos výrazně utlumilo svou činnost. Má v současných českých podmínkách krásná kniha ještě naději na přežití?

To já nevím, mě to nezajímá jako byznys, my to nyní máme s manželkou jako životní styl. Podívejte se na naše nové webovky. To je naše poslední úlitba bohům...

To vám věřím. Bude však stejný i životní styl vašich dětí? A pokud ne, mají tato krásná tradiční řemesla – výroba ručního papíru, tiskařství, knihařství – nějakou budoucnost?

Rozhodně už je do ní pádně nakročeno. Už dnes si můžete za tučný peníz někde uplácat papír či v tiskařské dílně vytisknout nápis dle libosti nebo navštívit s požehnáním evropských peněz vystrojenou knihařskou dílnu, kam se jezdí důchodci dívat, jak se knihy kdysi vázaly. V turismu je temná budoucnost těchto řemesel. Ale pár exotů, kteří to řemeslo berou vážně, se tu vždy určitě objeví...

Autor: Jiří Bernard Krtička

Související úvaha autora rozhovoru na téma: Drahá kniha – málokdy umělecké dílo, většinou fetiš pro snoby

Další informace o Ateliéru Krupka: www.atelierkrupka.cz