Národní knihovna otevřela v Galerii Klementinum neobvyklou expozici nabízející pohled na historii a současnost svobodného zednářství v českých zemích. Autory výstavy i zapůjčiteli většiny exponátů jsou členové Lóže Národ, jedné z nejstarších dosud aktivních zednářských společností v Čechách, která právě slaví sté výročí svého založení. Výstavu s názvem Lóže Národ. Svobodné zednářství očima svobodných zednářů můžete navštívit do 19. května.
Výstavu v Galerii Klementinum zahájil nynější mistr Lóže Národ Libor Adamec. Podle jeho slov by expozice měla nejen připomenout sto let zednářského hnutí na pozadí dějin českého státu a významné osobnosti z řad českých zednářů, ale zejména seznámit širokou veřejnost s obsahem a smyslem působení zednářských lóží. Podobně jako další veřejné aktivity by měla aktuální výstava přispět k rozptýlení všeobecných omylů a předsudků vůči zednářskému hnutí, doplnil Miloš Hošek, současný velmistr Veliké Lóže České republiky.
Posláním Řádu svobodných zednářů je morální a intelektuální zdokonalení lidstva prostřednictvím aktivní práce jeho členů na vlastním osobnostním rozvoji. Svobodné zednářství není náboženstvím, ani kodifikovaným filozofickým učením. Členy Řádu jsou křesťané, židé, muslimové, buddhisté i zastánci nejrůznějších filosofických názorů. Sjednocujícím prvkem je pouze víra ve vyšší metafyzický princip a svrchovanou morální autoritu, tradičně označovanou jako Veliký Architekt Vesmíru, Veliký Geometr nebo Tvůrčí Princip. Od ní jsou dovozeny všechny vyznávané mravní hodnoty jako svoboda svědomí, čestnost, spravedlnost, přátelství, tolerance a úcta k zákonu.
Obr. 1. Rekonstrukce zednářské dílny s křeslem a stolkem mistra na východě a stolky dvou dozorců na západě a jihu
Řád svobodných zednářů není ani politickou stranou či hnutím, nemá závazný politický program, ale přirozeně se hlásí k demokratickým a humanistickým hodnotám a odmítá extrémní politické názory. Členové Řádu mají právo se podle svého přesvědčení veřejně a politicky angažovat, při setkání v lóži je však politická – stejně jako náboženská – diskuse zakázána, aby se předešlo konfliktům. Zednářství je rozšířeno ve většině zemí světa. Obedience v jednotlivých zemích jsou organizačně samostatné a jsou spojeny vzájemným uznáním a spoluprací na principu rovnosti. Neexistuje žádné „světové centrum“, které by jim bylo nadřízeno.
Jádrem expozice je rekonstrukce zednářské dílny – místa k rituálnímu setkávání zednářů – zahrnující koberec s vyobrazením zednářských symbolů, křeslo mistra a židle pro členy lóže, stolky s kladivem a svící pro mistra a dva dozorce lóže. Kladivo je symbolem moci v rukou mistra a dozorců lóže. Na stolku mistra se nachází dále obřadní meč a trojice hlavních zednářských symbolů – kniha posvátných zákonů, kružidlo a úhelnice. Ve vitrínách podél stěn sálu je bohatá expozice zednářských rituálních předmětů, insignií a listin, z nichž nejcennější je zakládací listina Lóže Národ, vystavená roku 1919 velmistrem Nejjasnější Veliké Národní Lóže Italské.
Obr. 2. Zednářský učeň a mistr v rituálních zástěrách a s insigniemi
V oddělené malé místnosti bez denního světla je imitace tzv. komůrky rozjímání, která slouží k přípravě kandidáta zednářského řádu před iniciačním obřadem. V komůrce se stěnami načerno natřenými je postavena židle a stůl, na němž se nacházejí symbolické předměty: hořící svíce, lebka, přesýpací hodiny, džbánek s vodou, chléb a miska se solí. Úkolem kandidáta během rozjímání je sepsat ve světle svíce svou „filozofickou závěť“, symbolizující smrt starého života a závazek k novému životu. K tomu mu napomáhají nápisy se zednářskými texty na stěnách místnosti: „Poznej sebe sama“, „Máš-li strach, odejdi“, „Vytrváš-li, budeš očištěn a poznáš Světlo“ a další.
A jaká je souvislost svobodného zednářství s výtvarným uměním? Zednářství v minulosti přitahovalo mnoho osobností z vrstvy vzdělanců a umělců. Nejinak tomu bylo i v Čechách v období první republiky, kdy vedle četných literátů vstoupili do zednářských lóží např. architekt Jan Kotěra, sochař Jan Štursa, malíři Max Švabinský a Josef Čapek. Daleko nejvýznamnější úlohu mezi zednáři-umělci však sehrál Alfons Mucha (1860-1939), který se stal členem Řádu v době předválečného působení ve Francii a po vzniku národního státu byl jako Svrchovaný Veliký Komandér dlouhá léta vrcholným představitelem československé zednářské obedience.
Obr. 3. Alfons Mucha: Poslední dílo, 1929, tempera na plátně
Muchův národovecký entuziasmus se promítl ve dvacet monumentálních maleb cyklu Slovanská epopej, vytvořených v letech 1910-28 na zámku ve Zbirohu a darovaných Praze. Bezprostředně po vzniku republiky vložil Mucha své umění do služby nového státu a bezúplatně pro něj navrhoval první série bankovek a poštovních známek. S podobným idealismem pracoval i ve službě Řádu svobodných zednářů, pro nějž navrhoval insignie, diplomy, zástěry, kladiva a další rituální předměty. Výtvarně nejzajímavějším objektem výstavy je reprodukce malby Poslední dílo, kterou Mucha vytvořil roku 1929 pro zednářský chrám v Dittrichově ulici. Muž v zástěře, svírající v pravé ruce kladivo a v levici dláto, představuje zednářského učně, který trpělivým otesáváním hrubého kamene v dokonalý kvádr přeměňuje sám sebe v dokonalou mravní bytost.
Členem zednářské lóže se nikdy nestal Josef Váchal (1884-1969), neboť vrozená skepse a krajní individualismus mu nedovolily ztotožnit se s žádným organizovaným společenstvím. Na druhé straně byl přitahován každou duchovní tradicí, zvláště byla-li spojena s příslibem ezoterního poznání. O svobodném zednářství měl solidní povědomí, získané jednak vlastním studiem, jednak kontaktem s Josefem A. Adamírou a dalšími přáteli ze zednářských kruhů. V době hluboké totality a po „uspání“ českých zednářských lóží na počátku padesátých let vytvořil ve své studeňanské klauzuře znamenitý grafický cyklus Zednářské stupně na motivy 33 iniciačních stupňů Skotského ritu starého a přijatého. V současnosti, bohužel, není znám ani jeden kompletní exemplář tohoto grafického cyklu, největší známý fragment, obsahující úvodní list a 15 listů na motivy stupňů, se nachází v muzeu v Jičíně.
Obr. 4. Josef Váchal: 21. stupeň z cyklu Zednářské stupně, 1950-53, tisk z výšky
Dílo Josefa Váchala není součástí komentované výstavy. Připomínám je zde, abych poukázal na pozoruhodný kontrast mezi idealistickým humanistou Alfonsem Muchou a ironickým misantropem Josefem Váchalem. Oba umělci, ač vycházeli ze zcela odlišné životní zkušenosti a z protichůdných názorů a postojů, se nechali inspirovat zednářskou tradicí a rituálem a vytvořili sugestivní díla hlubokého symbolického obsahu.
Autor: Jiří Bernard Krtička
