Národní galerie Praha představuje výstavu, mapující vliv francouzské Bretaně na české umění v období přibližně sta let do poloviny 20. století, kdy komunistický režim spustil železnou oponu a nadlouho zamezil dalším cestám českých umělců za francouzskou inspirací. V rámci společného projektu s Musée départemental breton byla expozice realizována v menším rozsahu již letos v létě v bretaňském Quimperu. Výstavu, nazvanou Bonjour, Monsieur Gauguin: Čeští umělci v Bretani 1850-1950, je možné navštívit v Paláci Kinských do 17. března 2019.
V druhé polovině 80. let pracovali v bretaňském přístavním městečku Pont-Aven malíři Emile Bernard a Louis Anquetin, kteří se rozhodli pro odklon od realistické malby a vytvořili osobitý umělecký směr – cloisonismus, charakterizovaný plochami sytých barev, pevně ohraničených zjednodušenou obrysovou linií. Jejich dílo ovlivnilo malířský projev dalších současníků – zejména Paula Gauguina a Paula Sérusiera. Krása a divokost přírody i tvorba jmenovaných osobností přivedly do místa řadu francouzských i zahraničních umělců a po krátkou dobu na přelomu století se Pont-Aven stal mezinárodním uměleckým centrem.
Nejzápadnější francouzská provincie Bretaň přitahovala umělce nejen svou odlehlostí od pařížského ruchu, živelnou krásou moře a drsné přímořské krajiny, ale také rázovitým životním stylem Bretonců, projevujícím se v jejich stavbách, tradicích a krojích. Výstavu v Paláci Kinských zahajuje ukázka artefaktů bretonské kultury, v níž diváka zaujmou především selské kroje s vyšívanými ornamenty. Bretonské výšivky s charakteristickým spirálním motivem bedlivě studoval Alfons Mucha a nechal se jimi inspirovat při tvorbě svých důmyslných secesních ornamentů. V souboru Muchových litografií s portrétem Sarah Bernhardt a dalších dobově populárních plakátů upoutají dvě alegorické polopostavy z roku 1892 Vřes z útesů a Bodlák z písčin. Každou z těchto prací doprovázejí dvě přípravné studie (jedna provedená uhlem a pastelem, druhá v tužce a akvarelu) a dokládají tak řemeslně precizní a umělecky poctivou práci secesního mistra.
Obr.1. Alfons Mucha: Vřes z útesů, 1892
Obr.2. Alfons Mucha: Bodlák z písčin, 1892
Název výstavy odkazuje ke stejnojmennému Gauguinovu obrazu z roku 1889, který zachycuje scénu malířova setkání s venkovankou uprostřed bretaňské krajiny. Dílo se řadí mezi nejvýznamnější artefakty francouzského moderního malířství ve sbírce pražské Národní galerie. Malířsky neméně kvalitní a přinejmenším psychologicky zajímavější je Samota (1891), práce talentovaného Gauguinova žáka Paula Sérusiera, který patří ke spoluzakladatelům a nejvýraznějším představitelům umělecké skupiny Nabis. Sérusierův obraz je podobně jako většina vystavených prací jeho krajanů zapůjčen z francouzských sbírek. Mezi nimi je třeba vyzvednout alespoň cloisonistický obraz Bretaňský tanec (1888-90) od Emila Bernarda a další ze Sérusierových maleb.
Práce francouzských mistrů pont-avenské školy jsou soustředěny v jediné místnosti odděleně od maleb českých autorů 19. století. To prozrazuje skutečnost, že je obtížné hledat formální vztahy mezi tvorbou cloisonistů, Gauguina a skupiny Nabis, od níž vede přímá cesta k fauvismu na počátku 20. století, a soudobou tvorbou českých umělců, která je mnohem konzervativnější a jejíž paralely k francouzské malbě nalezneme snadno a průkazněji u starší barbizonské školy. Bohužel, kurátorky Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth tento fenomén v doprovodných textech k expozici nijak nekomentují. To je má jediná vážnější výtka vůči jinak zdařilé expozici – samotné uvedení pont-avenské školy do kontextu výstavy a její představení českému publiku je nepochybně správným rozhodnutím.
Obr.3. Paul Sérusier: Samota, 1891
Souboru českých „bretaňských“ maleb 19. století dominují díla Jaroslava Čermáka. Malíř fascinovaný mořem a velký milovník mořeplavby se koncem šedesátých let usadil v bretaňském přístavu Roscoff, který inspiroval řadu jeho maleb s námětem pobřežních krajin i námořních výjevů. Protipólem jeho romantické Mariny z Roscoffu (1870) je nedokončený žánrový výjev Život na pobřeží u Roscoffu. Mořský živel a krajina na pobřeží inspirovaly také Wilhelma Riedla, Antonína Chittussiho a Otakara Lebedu. Zajímavá je paralela mezi jednou z Riedlových Pobřežních krajin a obrazem Chaluhy u Kérity (1867) od mistra barbizonské školy Charlese-Françoise Daubignyho. Václav Brožík na rozdíl od ostatních nehledal inspiraci na pobřeží Bretaně, ale ve vnitrozemí. Zatímco žánrové výjev jako Děti v lese (1891) a Černé jahody (1899) by se snadno mohly odehrávat v Čechách, Bretaňská krajina s pasačkou (1890) je působivá svou tajemnou atmosférou i nezvyklým krajinným reliéfem.
Obr.4. Jaroslav Čermák: Marina z Roscoffu, 1870
Druhou část výstavy Čeští umělci v Bretani, věnovanou umění 20. století, zahajuje soubor grafických listů, převážně akvatint a měkkých krytů, od Tavíka Františka Šimona, kde zaujmou zejména enigmatická Nokturna, zachycující noční atmosféru bretaňských měst – Quimperu, Morlaix a Auray. V cyklu Le Paysan (Venkované, 1902), zobrazujícím s dávkou ironie život a zvyky bretonských sedláků se Vojtěch Preissig zřejmě inspiroval albem kolorovaných zinkografií Les Bretonneries (1891) od Emila Bernarda. Expozice představuje originální Preissigovy akvarely, které byly předlohou k zinkografické reprodukci. Na přelomu 20. století se na Západě těšilo velké oblibě umění japonského barevného dřevořezu. Jeho formální kánon ovlivnil i některé francouzské umělce, kteří se jím inspirovali nejen v oblasti dřevořezu, ale i dalších výtvarných technik. Dokazuje to ukázka vynikajících litografií s bretaňskými náměty – Vlna, Pláž, Bouře, Východ měsíce, jejichž autorem je Henri Riviére. Mezi českými umělci je vliv japonerií nejlépe patrný na kresbě Moře s plachetnicemi (1911) od T.F. Šimona.
Obr.5. Jan Zrzavý: Spící lodi, 1937
Bretaňský vliv, charakteristicky spjatý s obrazem mořského pobřeží, lze identifikovat i v rané figurativní malbě Františka Kupky. V jeho pojetí byl mořský živel obvykle symbolem ženské vitální energie a smyslovosti. Výstava to dokumentuje obrazem ženy, vystavující své tělo vstříc valícímu se mořskému příboji: Vlna (1902). Nejznámější z tohoto námětového okruhu je však obraz Balada. Radosti života (rovněž z roku 1902), nacházející se nyní na velké retrospektivní výstavě Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně. K moderním českým umělcům inspirovaným Bretaní patří také Karel Špillar, Rudolf Kremlička, Jan Zrzavý, Věra Jičínská a Alén Diviš. Fauvistická Kremličkova malba Vesnice v Madelaine a temně monochromní Divišův obraz Z Bretaně, pocházející z téhož roku 1930, nabízejí pozoruhodnou konfrontaci zcela protichůdné recepce bretaňské krajiny.
Zcela mimořádné postavení mezi umělci inspirovanými Bretaní zaujímá Jan Zrzavý, který zde nalezl svůj druhý domov a načerpal odtud náměty pro množství obrazů a bezpočet kreseb. Poprvé navštívil Bretaň roku 1925 a v letech do začátku války se tam opakovaně vracel. Poslední cestu do Bretaně podnikl v roce 1946. Jeho oblíbená místa, jako středověké městečko Locronan, přístavy Camaret a Kermeur nebo ostrov Ile de Sein, se stala častými náměty jeho prací. S postupem času své jednoduché formy dále redukoval až dospěl ke znakovému vyjádření motivu. V jeho zádumčivém, ztišeném a zniternělém výrazu nemají dramatické projevy mořského příboje, větrů a bouří žádné místo. Vynikajícího uznání se Zrzavému dostalo od zakladatele metafyzické malby, světově respektovaného malíře Giorgia de Chirica, který v jeho malbách nalezl spřízněnou esenci. V expozici Zrzavého díla, která zabírá tři výstavní místnosti, objeví divák řadu oblíbených a často reprodukovaných obrazů jako Kostel v Camaretu (1927), dvě varianty Ile de Sein (1934), Spící lodi (1937) nebo Studnu v Kermeuru (1940).
Obr.6. Toyen: Všechny živly, 1950
Závěrečný oddíl výstavy je věnován poválečné tvorbě dvou českých autorů, kteří žili v trvalém francouzském exilu, a mohli proto i v dobách železné opony Bretaň svobodně navštěvovat. Malířku Toyen představuje trojice pláten, z níž vyniká obraz Všechny živly z roku 1950. Podoba syrové a drsné krásy bretaňské přírody je zde vyjádřena v symbolické rovině jako místo střetávání čtyř elementárních živlů. Sochař Jan Křížek, jehož tvorba vychází z archetypálních forem a elementárních znaků, pobýval v Bretani v létě 1956 a vytvořil zde sochy z kamene a dřeva na motivy keltských idolů a soubor kaligrafických kreseb tuší na žulové valouny. Postavení Jana Křížka v kontextu výstavy je unikátní tím, že na rozdíl od ostatních umělců se jako jediný neinspiroval přírodou Bretaně ani bretaňskou lidovou tradicí, ale dávnověkou keltskou minulostí země.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Fotogalerie výstavy:
Videozáznam komentované prohlídky s kurátorkami Annou Pravdovou a Kristýnou Hochmuth
