Z čeho vytvoříš své dílo? Ze svého života, neboť nic jiného nemůžeš znát a nic jiného nemáš. Ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoříš svoje dílo, učiniv slovo tělem. (Jan Zrzavý, Vyznání umělcovo, 1920) Něco přes padesát obrazů Jana Zrzavého, pracně posháněných ze soukromých sbírek, představilo v pátek 24. března 2018 Museum Kampa v Praze. Tato pěkná výstava potrvá do 1. července 2018.
Text: © Miroslav Grüner
Foto: © Museum Kampa
Z čeho vytvoříš své dílo? Ze svého života, neboť nic jiného nemůžeš znát a nic jiného nemáš. Ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoříš svoje dílo, učiniv slovo tělem. (Jan Zrzavý, Vyznání umělcovo, 1920) Něco přes padesát obrazů Jana Zrzavého, pracně posháněných ze soukromých sbírek, představilo v pátek 24. března 2018 Museum Kampa v Praze. Tato pěkná výstava potrvá do 1. července 2018.
Text: © Miroslav Grüner
Foto: © Museum Kampa
Jak uvádějí pořadatelé výstavy: „na výstavě lze vidět všechny důležité okruhy autorova díla – od radostných, radostných a expresivních kreseb, přes stylizované ženské figury nadané psychologickým obsahem – i výjevy náboženské. Podstatnou část výstavy tvoří krajiny z Bretaně i Čech, z Vysočiny i Ostravska, z římské Via Appia a z Benátek, které doplňují zátiší a lodě z Camaretu. Mezi vystavenými pracemi se nacházejí i mnohé aukční rekordy z posledních let. Šíře a bohatství obrazů a kreseb zastoupených v českých soukromých sbírkách dokazuje, že dílo Jana Zrzavého je stále obdivované a žádané a legenda malíře jako smutného pána s bílým vousem a černou čepičkou s bambulkou žije stále v srdci mnoha lidí.“
„Malíř profesionál napodobuje život, umělec jej tvoří,“
napsal Jan Zrzavý.
A také:
„Česká země má syrové barvy, zelená je zelená, černá je černá, modrá je modrá a jiná barva tu snad ani není. Smutné je to všechno, je to tragická krajina. Tady ve mně vznikl v dětství pocit, že Čechy jsou země, která nemůže být šťastná.“
Nebo:
„Když se postavím se štětci a paletou před plátno, bývá mi jako před skokem do tmy. Ale právě v takovéto práci, v tomto vzrušení boje s neznámem jen největší rozkoš malování. Pak ještě, podaří-li se obraz, radost z krásné věci a rozkoš dívání.“
A ještě třeba:
„Dílo, jež je skutečným, uměleckým výtvorem, není jen mrtvou věcí. Je sídlem, jakýmsi akumulátorem psychické síly, jež z něho vyřazuje – je téměř živoucí bytostí. A také jako bytost se rodí. Chvíle inspirace je právě hodinou jeho zrození.“
A ovšem zásadní:
„Zákon, jímž vzniká a zaniká život, jest týž, pod jehož příkazem rodí se a uskutečňuje umělecké dílo.“
Jan Zrzavý se po odchodu Mánesa, Alše a Lady dostal do hledáčku potřeby nalézt následovníka v jejich pozici národního malíře, osobnosti výtvarného umění číslo 1. Jiní naši malíři nebyli schopni svým dílem tuto pozici obsadit. Zrzavý se tak „stal majetkem lidu, byl vlastněn národem a byl jeho pýchou,“ uvádí Museum Kampa v prologu k této výstavě přicházející krátce po připomínce čtyřiceti roků od smrti tohoto muže, který o tom všem sám napsal: „Hledal jsem, v čem je moje češství, co mi dává právo být Čechem a zůstat jím. Má svoji bázi v Máchovi, ve Smetanovi, a v Alšovi. To češství tady je, je konkrétní a skutečné a nikdy je nemohu zapřít a ze sebe vytrhnout.“
První cesta Jana Zrzavého do Francie trvala týden a vedla do Paříže. Bylo mu sedmnáct a celou akci podnikl bez vědomí svých rodičů. Mezi válkami v metropoli světové kultury nad Seinou často žil. Zařídil si zde dokonce domek, jehož pronájem mu po 2. světové válce poskytoval živobytí v Praze.
Silný byl rovněž jeho vztah k Bretani, prý snad proto, že mu její chudá krajina připomínala jeho rodnou Českomoravskou vysočinu.
A opakovaně zajížděl do Vinci v Itálii, rodiště Leonarda da Vinci.
O Janu Zrzavém se mluví jako, co do povahy jeho díla, o solitéru. Nepřiřadil se k žádnému z -ismů, ač – přirozeně – některé nové prvky ve svém díle též používal.
Zrzavého učitelem z doby jeho počátků byl jiný význačný český malíř, Kubišta, ten prý mu hned napoprvé řekl: „Není to moderní a hlavně to nejsou obrazy.“ Jeho lekce pomohly přetvořit Zrzavého kreslení v osobitý styl, nestal se však Kubištovou kopií, zdaleka nepřevzal totiž vše, co mu starší zkušený malíř radil, a postupně se – nejspíš díky obojímu - proměnil v osobnost, jak ji známe: „Nejkrásnější květy nerostou přímo u cest,“ charakterizoval tehdy třiatřicetiletého Zrzavého v první monografii Karel Teige (1923).
Škoda že Karlu Teigemu nebylo z politických důvodů dovoleno napsat o Janu Zrzavém svou doktorskou práci. Bylo do v těžkých letech mezi rokem 1948 a rokem 1960.
V roce 1948 představil totiž malíř velkou výstavu v Topičově salónu na pražské Národní třídě a potom se nuceně odmlčel až do roku 1960.
Z významných ilustrací Jana Zrzavého připomíná Galerie Kampa jeho ilustrace k Erbenově Kytici a k Máchovu Máji. Z jeho života legendární fotografie ze zámeckých schodů, a píše: „Byl živou legendou, když si vykračoval s hůlkou a baretem po zámeckých schodech ke svému ateliéru v domě sochařky Hany Wichterlové. Lidé ho na ulici poznávali a oslovovali.“
A dále připomíná: „Vycházel ze symbolismu počátku dvacátých let dvacátého století. Byl vždycky svůj, zcela odlišný, po avantgardních počátcích ho můžeme nejblíže přiřadit mezi umělce preferující neoklasicismus, Novou věcnost, magický realismus, lze hovořit i o metafyzické malbě.“
Konstatuje, že: „Nejúspěšnější obrazy Jana Zrzavého nejsou spontánní, naopak, komponoval jejich stavbu velmi pečlivě. Maloval převážně v noci. Chodil spát ve čtyři a vstával v poledne. Nepotřeboval denní světlo a motiv před sebou, nebyl realistický malíř, pracoval zpaměti a podle skic. Ke každému obrazu vznikla řada přípravných kreseb a také finální kresba uhlem obvykle ve stejné velikosti.“
