Na závěr uplynulého roku obdařila Společnost Jindřicha Chalupeckého uměnímilovnou veřejnost výstavou pěti finalistů 29. ročníku ceny pro vizuální umělce do 35 let. Výstavě finalistů Chalupeckého ceny poskytují v posledních letech své prostory střídavě Národní galerie Praha a Moravská galerie v Brně. V roce 2018 připadlo pořadí na Veletržní palác Národní galerie, a proto o tradiční přehlídku nekritického mladého sebevědomí, málo skrývané tvůrčí nemohoucnosti a okázalých bezobsažných slov, zůstali Moravané dočasně ochuzeni.
Cena Jindřicha Chalupeckého
Společnost Jindřicha Chalupeckého neskrovně označuje jí udělovanou cenu za nejprestižnější české ocenění pro výtvarné umělce do 35 let, ačkoli se ve skutečnosti jedná o cenu pro mladé konceptualisty. V duchu své ideologie systematicky šíří iluzi, že historie umění se nejpozději koncem 20. století uzavřela a jeho legitimní náhražkou je konceptualismus. Pokud dosud existují umělci, kteří kreslí, malují, modelují a – nedejbože – tisknou grafiku, jedná se o kuriozní podivíny, kterým dávno ujel vlak, o politováníhodné outsidery, kteří ztratili kontakt s progresivním trendem světového umění. Pravou přítomností a jedinou budoucností umění je konceptualismus. Naprostou většinu z devětadvaceti Chalupeckého cen získali konceptualisté, což je v posledních ročnících zaručeno již ve fázi výběru finalistů, mezi něž až na výjimku postupují opět pouze konceptualisté.
Stejně tomu bylo i v roce 2018, kdy se do pětice finalistů kvalifikovali dva performeři, dva představitelé videoartu a jedna multimediální tvůrkyně. Jejich výkony zde nebudu komentovat. Jednak je za umění nepovažuji, jednak jako kritik (historik, teoretik) umění nemám pro jejich hodnocení žádná kritéria. Ze stejného důvodu mi bylo od počátku lhostejné, kdo z pěti finalistů cenu získá. Co se mne naopak dotýká, je široká mediální publicita a podpora ze strany oficiálních veřejnoprávních institucí, která je této ceně věnována. V následujícím zamyšlení se proto nebudu zabývat „dílem“ finalistů ani laureáta zatím posledního ročníku ceny, ale zaměřím se na působení Společnosti Jindřicha Chalupeckého a samotný fenomén konceptualismu.
 |
 |
Společnost Jindřicha Chalupeckého
Na své webové stránce se Chalupeckého společnost představuje jako nestátní nezisková organizace, jež je součástí iniciativy Feministická (umělecká) instituce a řídí se kodexem, který ji mimo jiné zavazuje prosazovat kvóty „jako dočasné řešení genderové nerovnováhy a diskriminace.“ Již sebeprezentace Společnosti vyvolává podezření: jde v soutěži o umění a jeho estetickou kvalitu nebo o jiné zcela mimoumělecké atributy – feminismus a další formy společenské angažovanosti a politického aktivismu?
Toto podezření posílila ředitelka společnosti Karina Kottová, když v prosincovém interview pro Český rozhlas na otázku moderátorky o budoucím směřování soutěže s udivující otevřeností odpověděla, že by si především přála, aby se mezi laureáty ceny objevilo více žen. Zatímco pro objektivní posouzení kvality díla se otázka pohlaví umělce jeví asi stejně relevantní jako barva jeho vlasů, pro hodnocení optikou feminismu se taková otázka může zdát naopak docela legitimní. Spojíme-li tuto ideologii s praxí, můžeme poslání Chalupeckého společnosti shrnout v pádný slogan: „Pod praporem feminismu za vítězství konceptualismu.“
Mezinárodní porota však nevyslyšela přání ředitelky, za vítěze Chalupeckého ceny pro rok 2018 vyhlásila opět muže – performera Lukáše Hoffmanna – a udělila tak ředitelce Kottové za prostoduché mediální vyjádření morální štulec. Je ovšem možné, že více než objektivita hodnocení převládl dojem z chlapecky subtilního performera, který byl pro oko feministické (převážně ženské) poroty určitě daleko příjemnější než pohled na amorfní ženské monstrum – performerku Kateřinu Olivovou. Každopádně nezávislý status poroty zůstal pro tentokrát alespoň zdánlivě uhájen.
Klamání veřejnosti
O objektivitě uměleckých soutěží obecně nemám žádnou iluzi. Jádrem mého kritického postoje vůči Chalupeckého společnosti není proklamovaný ani praktikovaný feminismus, ale systematické klamání veřejnosti záměnou umění za konceptualismus, který spojuje s uměním pouze to, že parazituje na jeho vysokém společenském statusu, odvozeném z minulosti. Řečeno bez eufemismu: vydávat konceptualismus za umění je podvod. Vůči takové invektivě by se představitelé Společnosti nepochybně ohradili tvrzením, že je to dlouhodobý trend na oficiální světové umělecké scéně, odkazem na britskou Turnerovu cenu a kompetenci mezinárodní odborné poroty. Odkaz na praxi v rozvinutém světě je argument, kterému se obtížně oponuje. Je to však argument laciný a v principu nemorální, nestojí-li za ním racionální zdůvodnění, ale jen oportunistické plynutí s nejsilnějším proudem.
Každé umělecké dílo má stránku materiální (perceptuální) a ideovou (konceptuální). Podstata konceptualismu spočívá v absolutizaci ideové složky na úkor materiální, která se stává podružnou a v zásadě zbytečnou. Podle programu radikálního konceptualismu, formulovaného koncem šedesátých let Josephem Kosuthem, se umění musí očistit od materiální existence, aby se zbavilo jakékoli reference k vnějšímu světu a stalo se ryze slovním vyjádřením. Tento absurdní projekt se pochopitelně záhy ukázal jako neživotaschopný a byl opuštěn i samotným Kosuthem. Ve své méně radikální formě však konceptualismus zdařile integroval různé projevy „akčního umění“ a úspěšně přežívá na oficiálních uměleckých scénách ve světě dodnes.
V knize Umění a kýč (2000) filozof Tomáš Kulka analyticky odůvodnil, proč konceptualismus představuje podobně jako kýč specifickou kategorií lidské činnosti, odlišnou od umění. Současně provedl brilantní srovnání konceptualismu s kýčem a ukázal, že jeden fenomén je pouze zrcadlovým obrazem druhého. Zatímco kýč rezignuje na uměleckou hodnotu a činí si nárok na hodnotu estetickou, u konceptualismu je tomu právě naopak. Ve skutečnosti však kýč vytváří pouze iluzi estetické hodnoty podobně jako konceptualismus iluzi hodnoty umělecké. Obojí je transparentním znakem, odkazujícím k něčemu, čím samo není. Oba fenomény přitom uspokojují zcela odlišné publikum – jeden sentimentální milovníky kýče, druhý intelektuální snoby.
 |
 |
Příčiny konceptualismu
Za prvé: Rezignace na estetickou hodnotu, resp. znevážení materiální složky díla, jde ruku v ruce se ztrátou umělecké kompetence. Pokud hodnota díla spočívá výhradně v ideji, může být uměleckým dílem prohlášena jakákoli její manifestace. Multimediální charakter konceptualismu dovoluje „umělci“ svobodně vstupovat i do oblastí, kde jeho kompetence je zcela nulová, a vyhnout se přitom zasloužené blamáži a znemožnění. Hoch chtěl být filmařem, ale neumí ovládat kameru? Nevadí, stačí natočit amatérské video na chytrý mobil a s velkou dávkou sebevědomí a trochou štěstí může být úspěšným představitelem videoartu. Děvče chtělo být baletkou, ale váží 105 kilogramů? Nevadí, stačí odložit pocit studu a šaty a s velkou dávkou drzosti a trochou štěstí se může stát slavnou performerkou. Jaká příležitost pro generace „umělců“, jejichž ambice a sebevědomí nepoměrně přesahují schopnosti a talent!
Za druhé: Konceptuální „dílo“ lze pouze interpretovat, nikdy však kritizovat. S idejí můžete souhlasit nebo nesouhlasit, nemůžete esteticky hodnotit její materiální formu, kterou buď nemá nebo na ní nezáleží. Případný kritik, který by si dovolil upozornit na estetickou bezcennost či méněcennost konceptuálního „díla“ a uměleckou nekompetenci jeho autora, by se stal objektem dehonestace, neboť „nepochopil“ skutečný význam „díla“, spočívající v jeho společenské angažovanosti. Jestliže materiální stránka díla je bezvýznamná, pozbývá význam i umělecký talent, inspirace, invence, technická virtuozita, námaha i čas, vynaložené na vytvoření díla. Čím méně bylo vytvořeno, tím širší pole se otevírá pro interpretaci konceptuálního „díla“, která nevyžaduje hluboké znalosti teorie a dějin umění, ale spíše orientaci v módních tématech společenského diskursu a dobrou schopnost verbální manipulace. Jaká šance pro generace „teoretiků“, jejichž ctižádost a sebeúcta nepoměrně přesahují jejich odbornou erudici a kritickou soudnost!
Za třetí: V době všeobecné ideologizace společnosti se estetická hodnota umění stala luxusním zbožím a morálně podezřelým statkem. Žádat peníze za umění bez přívlastku je v době, jejímž heslem je společenská odpovědnost, sisyfovský úkol. Pro průměrného úředníka státní a veřejné správy stejně jako pro pragmaticky uvažujícího manažera soukromé korporace je vydat korunu za umělecké dílo neřešitelným morálním dilematem – mnohem snáze obhájí před svými nadřízenými či akcionáři firmy vydání obnosu na propagaci lidských práv, boje proti rasové nerovnosti, feminismu, boje proti sociální nerovnosti, práv menšin, inkluze a dalších společensky prospěšných idejí. Jaké požehnání pro všeobecný rozkvět a vítězné mediální tažení konceptualismu!
 |
 |
Perspektiva
Navzdory ovládnutí oficiální kulturní sféry si konceptualismus ani za půlstoletí své existence respekt, natož obdiv veřejnosti nezískal. Absencí estetické hodnoty a ideologickou útočností vyvolal u obecného publika pouze nezájem o soudobou „uměleckou“ scénu, hraničící s odporem. Laický divák totiž nepostrádá minimum inteligence potřebné k pochopení, že nahé křepčení performerky Olivové před obrazy nymf od Beneše Knüpfera nevytváří „dílo“ téže kategorie jako symbolistní malby Beneše Knüpfera. Přese všechno mediální ohlupování nedospěl dosud do takového stadia ideologické zaslepenosti, aby Olivové masturbaci, předváděnou před obrazem Miloše Jiránka, pokládal za „výkon“ hodnoty srovnatelné s malbou Miloše Jiránka. A tak navzdory volnému vstupu na výstavu finalistů Chalupeckého ceny zůstal foyer Veletržního paláce prázdný, zatímco před Valdštejnskou jízdárnou stály fronty na výstavu Františka Kupky.
Vylučování současného umění z oficiální sféry a prosazování jeho náhražky – konceptualismu namnoze připomíná urputný a definitivně marný boj minulého režimu za vymýcení náboženské víry a její nahrazení ideologií komunismu. Marxisté pokládali religiozitu za projev zaostávání společenského vědomí za společenským bytím a zatlačili náboženský život do soukromí, šedé zóny a paralelních podzemních struktur. Něco podobného se dnes odehrává i s uměním, které je ve jménu konceptualismu vytlačováno z prestižních oficiálních institucí do ateliérů a soukromých nebo regionálních galerií. A podobně i tento kulturní boj má již své morální oběti – talentované umělce, kteří neustáli tlak doby, začali se stydět za svou tvorbu a překrývat ji druhotným konceptuálním obalem.
Laický milovník umění však stále otevírá dveře galerie s naivním očekáváním estetického prožitku a nevyhledává zde poučení o tom, co si má myslet, neboť indoktrinaci mu svrchovanou měrou poskytují sdělovací média. Tažení globálního konceptualismu proti estetické podstatě a estetické funkci umění, jehož je Chalupeckého cena agilní součástí, patrně neztratí v nejbližší době sílu, z historické perspektivy je však odsouzeno k neúspěchu. Potřeba estetické tvůrčí činnosti a prožívání krásy podobně jako potřeba ukotvení smyslu v transcendentním řádu náleží mezi konstanty lidského života, projevující se v každé době a nezávisle na společenských podmínkách. Umění přežilo počátek 21. století nejen v naší zemi ve stavu hluboké defenzivy a jeho přítomnost zůstává těžce zkoušená a ohrožená. Přesto věřím, že jeho budoucnost není bez naděje.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Ilustrační snímky: Videozáznam performance Kateřiny Olivové na výstavě finalistů 29. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, Národní galerie Praha - Veletržní palác, prosinec 2018
