Monografická studie Oldřich Hamera z pera Evy Čapkové, vydaná nakladatelstvím Arbor vitae v roce 2019, představuje umělce, jemuž voní kameny, milovníka světa v podzemí, nezaměnitelného grafika a malíře, „tajně slavného“ žáka a pokračovatele Vladimíra Boudníka.
Obr. 1. Oldřich Hamera, foto Eva Čapková
Obr. 2. Hrabal vypráví o Vladimíru Boudníkovi, 1991, symetrická strukturální grafika a koláž
Dosud převládá obraz Oldřicha Hamery coby svérázného solitéra, který na rozdíl od svých druhů z uměleckého undergroundu neodešel do podzemí pouze metaforicky, ale v doslovném smyslu slova: uhranut krásou minerálů a fosilií sestoupil jako mýtický hrdina do podsvětí, aby se odtud již nevynořil. S tím se zrodila mlhavá legenda a „tajná sláva“ jeho osoby, ačkoli znalost jeho díla zůstává pouze vágní a útržkovitá. Zmíněný obraz je sice v jádru pravdivý, ale představuje pouze jeden, byť zásadní aspekt umělcovy osobnosti, která je ve skutečnosti mnohem bohatší a komplexnější. Monografie Oldřicha Hamery od Evy Čapkové je pokusem tento jednostranný náhled opravit a představit umělcovo dílo jako broušený drahokam, odrážející světlo světa mnoha odlišnými fazetami.
Potvrzení legendy nalezne čtenář již v jedné z úvodních kapitol knihy, nazvané Mně voní kameny, která popisuje umělcův niterný vztah k minerálům, jejichž kresby, barvy a tvary v něm od dětství podněcovaly představivost a vyvolávaly citové rozechvění. Jak sám Oldřich Hamera přiznává, kameny se naučil poznávat nejen zrakem a hmatem, ale i čichem: „Sirníky voní po síře, v halovcích zase cítím vodu. Ve vyvřelinách, jako třeba v žule, čichám ke kovářské výhni. Možná i střelný prach v nich čmoudí, snad z toho napětí, z utajené energie zemního materiálu, napjatého jako kšanda.“ Představy vyvolané smyslovými prožitky byly pro umělcovu tvorbu důležitější než jeho rozsáhlé, léty nastřádané vědomosti z geologie, mineralogie či paleontologie, neboť jak dodává: „představa měla u mě vždy přednost před hnidopišskou, sebepřesnější odbornou znalostí.“
Obr. 3. Bez názvu, 1966, aktivní grafika
Obr. 4. Bez názvu, 1966, strukturální grafika
Iniciačním bodem umělecké dráhy Oldřicha Hamery bylo bezpochyby setkání s Vladimírem Boudníkem v roce 1964, kdy byli oba umělci zaměstnáni v koncernu ČKD. Přátelstvím s Boudníkem, oficiální kulturou dosud odmítaným a ignorovaným, ale zasvěcenými znalci již respektovaným a obdivovaným, se pro tehdy dvacetiletého začínajícího umělce „otevřela nebesa“. Dostalo se mu zasvěcení nejen do Boudníkova uměleckého programu – explosionalismu, ale také do jeho inovativních grafických technik. Charismatický mistr byl navíc vždy ochoten se s žákem podělit o své bohaté praktické zkušenosti z oblasti grafického tisku. A nejen to, i podomácku vyrobená satinýrka, na které Hamera tiskl své první grafické listy, byla Boudníkovým darem.
Hlavní ideou Boudníkova uměleckého programu byla asociace představ na základě náhodných vizuálních struktur. Protože Boudník byl továrním dělníkem a obyvatelem velkoměsta, univerzálním modelem takových struktur se pro něj staly skvrny oprýskané omítky na zdech. Ve svých výkladech explosionalimu však uvádí mezi podněty imaginace rovněž tvary mraků a skal a kresbu mramoru či dřeva, což dokazuje, že byl neméně senzitivním pozorovatelem přírody. Díky svému prorockému zaujetí, nekonformním životním postojům a nezávislé tvorbě se stal v druhé polovině padesátých let protagonistou umění informelu v Čechách. Oldřich Hamera nalezl v Boudníkově explosionalismu cestu, jak spojit svou vášeň pro tajemné podzemí a kresebné struktury minerálů a hornin se specifickým způsobem uměleckého vyjádření – neformální abstrakcí.
Obr. 5. Ukřižování, 1972, monotyp
Obr. 6. Kamenná řeka, 1988, strukturální grafika a kresba
Eva Čapková rozvrhla dílo Oldřicha Hamery do tří období: raná fáze do r. 1968, období 1968-1989 a etapa od roku 1989 do současnosti. Napříč třemi obdobími procházejí tři základní linie díla, určené trojící hlavních výtvarných technik: aktivní grafika, strukturální grafika a monotyp. Každé období i tematický okruh autorka obecně charakterizuje a představuje komentářem vybraných prací. (Škoda, že v oddíle s reprodukcemi, který následuje po každé kapitole, některé z komentovaných prací chybí.) Další oddíly monografie jsou věnovány specifickým námětovým okruhům a některým zvláštním výtvarným technikám – vrstvený monotyp, aktivní lept, derealizace, koláž, asambláž. Cenné postřehy se nacházejí ve srovnáních Boudníkovy a Hamerovy tvorby. Čtenář se například dozví, čím se oba autoři liší v přístupu k aktivní grafice, nebo jaký je formální rozdíl v jejich pojetí symetrické strukturální grafiky.
Velká pozornost je věnována umění monotypu, které již Boudník významně pozvedl svou sugestivní imaginací a expresivní gestickou zkratkou. Hamera, jdoucí v jeho stopách, již během šedesátých let vytvořil rozsáhlé monotypové cykly na téma Vodní svět, Zrod hmoty a Vesmír. Právě v monotypii rozvinul svou tvorbu do plné tematické šíře a věnoval se jí i v době, kdy vlivem životních okolností musel grafickou tvorbu načas upozadit. Na okupaci Československa reagoval monotypovým cyklem Pavouci zachvátili svět. Během normalizačních let pak vznikly cykly Vynálezci, Lunární stroje či Řád hlístů plochých, jejichž společným jmenovatelem je jemný intelektuální humor. Je samozřejmé, že v nesčetných monotypech pojednal i své celoživotní téma – podzemní svět – a jeho ikonický motiv – trilobita. Monumentálním dílem je pak cyklus abstraktních monotypových krajin Máj, vznikající po čtyři desetiletí od poloviny sedmdesátých let a spojující motivy slavné Máchovy poémy s motivy jeho cest do Krkonoš a do Itálie.
Obr. 7. Pocta Vladimíru Boudníkovi, 1973, strukturální grafika a monotyp
Obr. 8. Monochromní monotyp z cyklu Karel Hynek Mácha: Máj, 2004
Již ve svém raném období se Hamera snažil emancipovat od vlivu svého mistra nejen v oblasti výrazu, ale též techniky. Monotyp v jeho pojetí se měl stát plnohodnotnou výtvarnou technikou, spojující v sobě kvality kresby i malby. Výsledkem jeho úsilí byl objev vrstveného monotypu, založeného na unikátním způsobu zpracování barev, které jsou nanášeny na tiskovou desku v několika souvislých vrstvách. Virtuózním ovládáním špachtle potom umělec vytváří barevnou kompozici postupným odkrýváním a mísením jednotlivých vrstev. Druhým objevem Oldřicha Hamery je technika aktivního leptu, při níž monotyp tiskne z kovové desky, zpracované leptem bez krytu. Tím dosahuje originální výtvarný efekt, kdy pod výraznou monotypovou kresbou tisku prosvítá a místy vystupuje v druhém plánu měkká struktura vytvořená leptem.
Třebaže není možné se na ploše recenze zastavit u všech oblastí nesmírně rozsáhlého a bohatě členitého Hamerova díla, je nutné udělat výjimku alespoň u jeho ediční a ilustrátorské činnosti. V období normalizace se Oldřich Hamera zapsal do neoficiální české kultury jako vydavatel, grafický úpravce a tiskař samizdatové edice Explosionalismus, navazující na stejnojmennou strojopisnou edici Vladimíra Boudníka z počátku padesátých let. Obnovená edice zahájila aktivitu roku 1974 vydáním souboru Boudníkových dekalků, kreseb a textů Corpus delicti a k jejím nejvýznamnějším titulům náleží Intimní deník Karla Hynka Máchy a Cholupický den od Ladislava Klímy. Vedle činnosti spojené s vlastní edicí Explosionalismus spolupracoval Hamera jako grafický úpravce a tiskař i s dalšími samizdatovými vydavateli, zejména s Václavem Kadlecem (Pražská imaginace) a Vladislavem Zadrobílkem. Po roce 1989 je jeho nejvýznamnější aktivitou na poli knižní kultury spolupráce s nakladatelstvím Ve stráni manželů Krupkových, pro něž ilustroval bibliofilská vydání Máchova Máje a Hrabalových Pábitelů.
Obr. 9. Bez názvu, 1980, aktivní lept
Obr. 10. Bez názvu, 1966, lept a strukturální grafika
Ve své monografii podává Eva Čapková plastický obraz tvorby Oldřicha Hamery a reflektuje nejdůležitější inspirační podněty, životní souvislosti a umělecké vlivy, které určily jeho podobu. V názoru na význam těchto faktorů bych se s autorkou v naprosté většině shodl, pouze bych mezi jinými silně zdůraznil filozofii Rogera Cailloise, kterou považuji za faktor zcela esenciální. V šedesátých letech dominoval mezi teoretiky psychologický výklad informelu, podle nějž je neformální abstrakce výrazem umělcova nitra, jeho emocí, úzkostí a tužeb. V opozici k tomu položil Caillois ve své Zobecněné estetice důraz na „syrovou a samorostlou“ krásu, vycházející z analogie se samovolně vznikajícími přírodními strukturami. Cailloisův přístup k umění informelu je tedy estetický a představuje plnohodnotnou alternativu k psychologickému výkladu.
Boudníkovo dílo vyvolalo v první polovině šedesátých let v Čechách mimořádně silnou rezonanci. Z několika desítek jeho následovníků však naprostá většina informální tvorbu opustila ještě před koncem šedesátých let. Příčina toho, proč pouze Oldřich Hamera zůstal neformální abstrakci věrný a v jejím duchu tvoří doposud, je podle mne tato: Hamera je po Boudníkovi jediným skutečným explosionalistou, který Boudníkův umělecký program vážně přijal a konsekventně naplňoval ve své tvorbě. Pro explosionalistu má informální tvorba objektivní základ v reálných přírodních strukturách a nemůže být proto považována za pouhý módní umělecký trend, ani za čistý záznam subjektivních emocí. V Zobecněné estetice nalezl Hamera nejen filozoficky fundované zdůvodnění Boudníkových idejí, ale i teoretickou reflexi milovaného světa minerálů a hornin. Není proto divu, že Oldřich Hamera byl u nás jediným umělcem, který Cailloise přečetl s porozuměním.
Obr. 11. Eva Čapková: Oldřich Hamera, Arbor vitae 2019, vazba knihy se slepotiskem strukturální matrice O. Hamery
Obr. 12. Planeta na vycházce, 2016, strukturální grafika
Autor: Jiří Bernard Krtička
Další texty k tématu:
Nová tvorba Oldřicha Hamery je zjevením: malba papírovinou...
Podstatné o Vladimíru Boudníkovi. Čtyři teze k padesátému výročí umělcovy smrti (5.12.1968)
