Petice českých umělců a dalších osobností z 12. června 2024 kritizuje neúnosné směřování Akademie výtvarných umění a Národní galerie. Požaduje restrukturalizaci obou institucí a odstoupení nekompetentní rektorky Marie Topolčanské z vedení Akademie. Kromě toho požaduje též návrat k původnímu smyslu Ceny Jindřicha Chalupeckého. Co znamená tento neobvyklý protest?
Text petice, jehož plné znění se nachází zde, konstatuje, že “AVU rezignuje na vzdělávací poslání vysokoškolské instituce v zájmu nových krátkodechých ideologií a aktivistických tendencí poplatných době”, a podobnou výtku adresuje i vedení NG, které svou instituci “strhává do bezvýznamnosti a ohání se nejpomíjivějšími současnými ideologiemi”. Tato kritika je zajisté relevantní, ale přichází příliš pozdě. Stejně oprávněně mohla a měla být vyslovena před pěti, deseti nebo dvaceti lety. Zcela absurdně pak působí petiční podpis Milana Knížáka, který byl v letech 1990-1997 rektorem AVU a v letech 1999-2011 generálním ředitelem Národní galerie. Lituje dnes stárnoucí Knížák v mládí spáchaných nepravostí nebo již zapomněl na organizační a personální změny, jež v obou institucích provedl a které je přivedly na cestu k současnému katastrofálnímu stavu?
|
Obr. 2. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Obr. 3. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Kritika ostudných poměrů v Akademii výtvarných umění a v Národní galerii, pod níž se podepsalo mnoho respektovaných umělců i jiných obecně známých osobností, je opodstatněná a společensky potřebná. Podobný účet měl být vystaven také Moravské galerii a několika dalším veřejnoprávním institucím. Společnost Jindřicha Chalupeckého je pouze zapsaným spolkem, ale její činnost je dotována z veřejných financí, proto i v jejím případě je kritika adresovaná státním orgánům na místě. Mé osobní stanovisko k fenoménu Chalupeckého ceny (publikované před pěti lety zde) je takové, že tato umělecká cena je pouze trapnou, zdiskreditovanou a bezvýznamnou kuriozitou.
Je otázkou, zda aktuální petice umělců, jejíž text je adresován Ministerstvu kultury, Ministerstvu školství a Národnímu akreditačnímu úřadu pro vysoké školství, může rozkladný proces v Akademii výtvarných umění a v Národní galerii zastavit a zvrátit. Realisticky smýšlející signatáři si patrně uvědomují, že bezprostředně nikoli, cítí však nutnost veřejnou diskusi o problému konečně otevřít. Souhlasím s tím, že lépe je vyslovit svůj polemický názor pozdě než ještě později. Moje zásadní výhrada vůči petici však spočívá v tom, že vyjádřená kritika je sice oprávněná, ale nedostatečně fundamentální, zastavuje se u následků a doprovodných jevů, jejichž příčiny spíše personifikuje (Topolčanská, Knast), aniž by dospěla k jádru a k podstatě věci.
|
Obr. 4. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Obr. 5. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Je třeba připomenout, že v západním výtvarném umění se již od šedesátých let prosazují konceptuální tendence (instalace, videoart, performance aj.), které odmítly dosud etablované pojetí umění včetně klasických disciplín kresby, malby a sochy a postupně převzaly roli oficiálního uměleckého mainstreamu. Společným cílem těchto tendencí je vnutit světu přesvědčení, že umění chápané v tradičním smyslu je mrtvé a přichází nové umění, jehož podstatou je myšlenka (koncept). Nutným důsledkem tohoto konceptuálního bludu je zpochybnění významu hmotné esence uměleckého díla, popření hodnoty talentu, profesního vzdělání a manuálních kompetencí umělce a zavržení estetické funkce umění.
Podstatou konceptualismu je propagace myšlenek způsobem, který autentickou tvorbu buď neguje, nebo imituje, aniž by naplnil její estetický smysl. Konceptuální kreace nelze hodnotit estetickými kritérii jako umělecké dílo, neboť jejich autoři popírají význam materiálního zpracování díla. Lze pouze poměřovat jejich schopnost šokovat a míru angažovanosti, s níž propagují tu či onu progresivistickou ideu. Tato situace ovšem konvenuje celé armádě umělců bez talentu a kreativity i profesně nekompetentních výtvarných teoretiků. To je skutečná příčina vítězného tažení “krátkodechých ideologií” napříč výtvarnými školami, galeriemi a institucemi.
Po roce 1989 vtrhl konceptualismus jako lavina také na oficiální českou výtvarnou scénu a postupně ovládl AVU a další umělecké školy, podobně jako Národní galerii a další výstavní instituce. Umělecké školy dnes produkují umělce, kteří neumějí kreslit, malovat či sochat, zato jsou vybaveni neadekvátním sebevědomím, dobře se orientují v aktuálním společensko-politickém diskurzu a vyznají se v uměleckém marketingu, který je rozhodující pro úspěch v soutěži. Výtvarní kritikové, kurátoři a galeristé zaměnili diskusi o estetických kvalitách uměleckých děl za omílání progresivisticko-liberálních frází a tomu odpovídá převládající programové zaměření galerií a úroveň pořádaných výstav. Toto je pravý stav věci, z něhož je nutné vycházet při fundamentální kritice oficiálního českého umění.
|
Obr. 6. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Obr. 7. Instalace Evy Koťátkové ve Veletržním paláci Národní galerie, 2023 |
Shrnuto: Konceptualismus není uměním, ale hraničním oborem lidské činnosti, který kreativitu nahrazuje ideologicky motivovaným aktivismem. Nelegitimně se prohlásil za novou progresivní fázi umění a tvorbu v klasických médiích začal vytlačovat z uměleckých škol i z galerií. Konceptualismus se pokusil zaujmout místo tradičního umění a přivlastnit si jeho vysoký společenský status. Do značné míry si podrobil institucionální sféru, ale nedočkal se přijetí u veřejnosti, pro jejíž chápání uměleckého díla zůstává určujícím kritériem estetická funkce. Na rozdíl od autentického umění je konceptualismus existenčně závislý na uznání od institucí, které jediné mu dodává společenskou závažnost. Konceptualismus je pervertovaným akademismem dnešní doby.
Spor o způsob vedení Akademie a Národní galerie je ve skutečnosti sporem mezi kreativitou a aktivismem, mezi uměním a ideologií. Cesta ven ze současného marasmu existuje a spočívá v rehabilitaci původního pojmu umění. Takovou změnu nelze uskutečnit s podporou institucionální sféry, ale jen proti jejímu tlaku. Naštěstí stále existují umělci, kteří se nezajímají o “progresivní” trendy své doby a v ústraní ateliérů tvoří autentická díla – kresby, malby, grafiky a sochy – navzdory nezájmu kritiků, kurátorů a institucí. Jejich tvorba dnes nemá přístup do prestižních veřejnoprávních galerií, protože by v konfrontaci s konceptualismem odhalila jeho podvodnou, ideologickou a manipulativní povahu. O tyto umělce, jejichž práce působí proti vládnoucímu konceptualismu neúmyslnou, ale účinnou subverzí, by se měla kulturní veřejnost zajímat a všemožně je podporovat. Opravdová revoluce, zásadní změna dnešních bezútěšných poměrů, přijde jako vždy zdola.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Národní galerie Praha
Poznámka: Obrázek č. 1 přibližuje instalaci Evy Koťátkové Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí na letošním 60. Bienále umění v Benátkách. Výběr projektu, který podle vyjádření Národní galerie "zkoumá příběh skutečné žirafy jménem Lenka ze současných ekologických a dekoloniálních perspektiv" sklidil zdrcující kritiku autorů petice. Koťátková absolvovala Akademii výtvarných umění v roce 2007 a v témže roce se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Obrázky č. 2-7 dokumentují loňskou výstavu Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov, kterou uspořádala Národní galerie ve velké dvoraně Veletržního paláce. Práce Koťátkové dobře ilustrují úroveň současné výuky na Akademii i preference vedení Národní galerie v poměru k aktuální tvorbě.
