Pád komunismu před 30 lety, spojený s pádem železné opony a znovusjednocením Německa, oslavil letos také německý Mnichov. Hromadný exodus občanů NDR, prchajících na podzim 1989 před životem v reálném socialismu do Spolkové republiky přes západoněmecké velvyslanectví v Praze, připomněl výstavou fotografky Christine Mederové s názvem Über den Zaun (česky Přes plot), která byla instalována v Kunstpavillonu botanické zahrady blízko Karlsplatzu – jednoho z nejfrekventovanějších míst v Mnichově.
Christine Mederová byla studentkou Akademie výtvarných umění v Mnichově, když před třiceti lety přijela do Prahy na pozvání tiskového mluvčí německého velvyslanectví Michaela Steinera. Díky Steinerovi měla přístup na velvyslanectví, kde hledáčkem schovaným pod bundou pořídila fotografie, které nejsou čistě jen dokumentárního rázu, jak by se dalo očekávat, ale vyznačují se vlastní „poetikou“, i když o zkrášlování tísnivé a napjaté situace autorce v žádném případě nešlo. K tomuto specifickému výrazu ji vedlo její předchozí studium a také, jak sama říká, úcta k člověku, úcta ke všem těm lidem, kteří se přes velvyslanectví snažili vycestovat z NDR.
U své pražské série zvolila Mederová jako stylistický prostředek „neostrost“. Její inspirací byla série Race Riot Andyho Warhola, který při ní vycházel z reportážní fotografie a pracoval s neostrostí jako důležitým estetických a rétorickým prostředkem. Techniku sítotisku, která práci s neostrostí dovoluje, poznala u svého profesora Gerda Winnera. Důležitými referencemi se jí stali také Wolfgang Vostell, Robert Rauschenberg a Gerhard Richter, asi nejznámější německý malíř „neostrého“. Je určitým paradoxem, že Mederové americká a západoněmecká inspirace, tedy inspirace zavrženíhodná podle komunistického režimu, se uplatnila v českém prostředí při zachycení okamžiků před jeho pádem.
Díky zřeknutí se ostrosti a detailu získaly záběry Mederové jiné kvality. Autorka nutí diváka přemýšlet o tom, co je na fotografiích zachyceno, co mělo být znázorněno, co je realita a co ne. Takové fotografie podobně jako abstraktní či abstrahující malby mohou být vícevýznamové a otevírají cestu fantazii. Proto můžeme například ženu stojící u plotu ambasády vnímat jako Pannu Marii. Kurátorka výstavy Dr. Olena Balun upozorňuje také na vztah k postavám Rembrandtovým. Mederová životní situaci lidí usilujících o azyl zaznamenala jako něco obecného, všeobecně platného až ikonografického, čímž své fotografie obohatila o další významovou rovinu. Skrytím očividného roste touha po odhalení skrytého tajemství. V případě těchto fotografií navíc vnímáme disonanci mezi prostředky až malířskými, které autorka užívá, a tematickou stránkou. Tento princip má Mederová společný právě s Richterem.
Na vernisáži výstavy promluvit i Michael Steiner, který mimo jiné pronesl: „Co nám po těchto zkušenostech před třiceti lety zůstává? Jak jsem řekl, byla to hodina nula, evropská hodina nula. Evropané se považovali za bratry a sestry. Studená válka měla být vytěsněna něčím novým a společným tak, aby se všichni cítili vítězi. My, Němci, jsme od Evropanů, jistě také od Američanů, dostali i přes naši minulost druhou šanci. Jak jsme tuto šanci využili? Ne zcela. Zabývali jsme se jen sami sebou. Při znovu sjednocení to ale snad ani jinak nešlo.
Západ se cítil a choval jako vítěz a kapitalismus vyhrál systémový střet se socialismem a toto vítězství ho snad až přespříliš legitimuje. Neoliberalismus pak všechno odplavuje někam jinam. Dnes víme, že jsme se v tom ztratili, ale přesto to pozitivní zůstává. Německo je sjednoceno, Evropa je sjednocena. Bez všech pochybností máme více demokracie a svobody na našem kontinentě a zůstává nám také zkušenost, že i když se něco zdá trvat na věky, jako železná opona mezi východem a západem, tak změna je možná.“
Fotografie Christine Mederové se tak po třiceti letech stávají i svědomím všech Evropanů. Upomínkou na bod nula, na nový začátek, novou šanci, která nám byla dána a kterou je třeba využít ale ne zneužít. Její fotografie nás vybízejí dívat se na svět v širších souvislostech a v neposlední řadě jsou apelem na naši lidskost.
Autorka: Eva Čapková
