Mnichovská Kunsthalle se rozhodla letos alespoň částečně splatit dluh neprávem opomíjenému polskému umění a uvedla pod názvem Tišší rebelové (Stille Rebellen) výstavu polské malby z období symbolismu. První reprezentativní přehlídku polského umění z let 1890 až 1918 na území Německa můžete navštívit v Mnichově do 7. srpna 2022.
Polsko jako samostatný stát zaniklo na sklonku 18. století po trojím dělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko-Uhersko a bylo plně obnoveno teprve v roce 1918. Trauma ze ztráty samostatnosti se prolíná jako červená nit mnohými díly polských symbolistů. Výmluvným příkladem je malba Jacka Malczewského Umělec a múza z roku 1898. Výjev znázorňuje malíře, jehož štětec při práci směřuje do prázdna, neboť mu chybí plátno. Jeho modelem je personifikace Polska, ženská postava s korunou na hlavě a okovy na rukou. Postava Polonie, která je známa již od středověku, měla v 19. století oslovit Poláky především emocionálně a nabídnout jim to, co postrádali v politickém životě – společnou identitu.
Babí léto od Józefa Chełmońského se řadí k dílům dokládajícím vztah polských umělců k Mnichovu. Umělec vytvořil obraz roku 1875, krátce po dokončení studia v Mnichově, a pravděpodobně se inspiroval malbou Franze von Lenbacha s názvem Hirtenknabe, která se nachází v mnichovské Schalk-Galerii. Když bylo Babí léto vystaveno ve Varšavě, konzervativní kritici je odmítli s odůvodněním, že špinavé nohy děvčete dokládají nesprávné pochopení realismu. Chełmoński poté odcestoval do Paříže, kde zůstal dalších patnáct let. Duchovní propojení polských symbolistů s Bavorskem dokládají také dvě díla zasvěcená Veitu Stoßovi – nejvýznamnějšímu sochaři německé pozdní gotiky. Jedná se o malby Slepý Veit Stoß s vnučkou (1865) od Jana Matejka a Veit Stoß na cestě do Norimberka (1882) od Wojciecha Gersona.
|
Obr. 2. Jacek Malczewski: Umělec a múza, 1898, olej na plátně, 121x80,5 cm |
Obr. 3. Jan Matejko: Stańczyk, 1862, olej na plátně, 88x120 cm |
Při vstupu na výstavu můžeme spatřit Matejkův obraz Stańczyk (1862), v němž autor propůjčil své rysy postavě dvorního šaška ze 16. století. V osobě vážného a do sebe zahleděného muže umělec symbolicky zpodobnil své obavy o osud Polska i polské národní a kulturní identity. Podobný námět zpracoval i Matejkův žák Leon Wyczółkowski. Jeho šašek, zakrývající si v zoufalém gestu obličej dlaní, se nachází se před divadlem s marionetami, které jsou v rukou nepřítele. Prostřednictvím těchto obrazů je divák hned na počátku konfrontován s vážností a tíživostí situace, v níž se nacházela polská společnost na přelomu 20. století.
Každý z následujících výstavních sálů pak prezentuje jeden tematický okruh. Setkáváme se s městy Krakovem a Varšavou, která jsou představena jako hlavní umělecká centra polského umění devatenáctého století. V Krakově vznikla skupina Młoda Polska, jež sdružovala nejen výtvarné umělce, ale i spisovatele a hudebníky a výrazně se zapsala do vývoje polské kultury. Ve městě působila taktéž Škola výtvarných umění, jejímž ředitelem se v roce 1873 stal právě Jan Matejko. Zatímco v Krakově vládla liberálnější atmosféra Rakouska-Uherska, ve Varšavě byly umělecké aktivity tlumeny carským Ruskem. Nicméně i zde působila od roku 1867 výtvarná škola, jejímž profesorem se stal Wojciech Gerson. Vedle Mnichova se polské umění rozvíjelo v kontaktu s kulturními centry ve Vídni, Paříži a St. Petersburgu.
|
Obr. 4. Ferdynand Ruszczyc: Mrak, 1902, olej na plátně, 103,5x78 cm |
Obr. 5. Stanisław Witkiewicz: Fén, 1895, olej na plátně, 93×142 cm |
Významné místo v umění polského symbolismu patřilo krajinomalbě. Krajina často reflektovala vnitřní pocity a nálady autora. Výjimečnou osobností byl Witold Wojtkiewicz, který se odklonil od romantického patosu svých předchůdců a stvořil své vlastní fantastické světy. Wojtkiewiczovo znázornění umělce se odklání od outsiderů, šašků a melancholiků, ale nechává ožít mýtus umělecké bohémy. Pokud byly do roku 1900 běžnými tématy polských umělců bezčasí či smrt, později vstoupily do popředí nové náměty: jaro, dětství a znovuzrození. Na některých plátnech nacházíme odkazy k antické mytologii, například postavu fauna, k polskému folkloru či k etniku Huculů.
Ve snaze evokovat pocit sounáležitosti s domovem se polští umělci obraceli k mýtům, legendám a pohádkám. Inspirovali se rovněž romantickou literaturou, zejména eposem Anhelli a tragédií Lilla Weneda od Juliusze Słowackého, který se zabýval otázkami víry, historické zkušenosti, vězněním, exilem a identitou Poláků. Víra a tradice se staly pro polské umělce velmi důležitými hodnotami, které byly rovněž tradičně spjaty s venkovským obyvatelstvem. Tradice a víra, řemeslo a folklor měly přinést nové impulsy do umění. Katolické náboženství bylo chápáno jako součást polské identity. Jeho přívrženci byli totiž ortodoxními Rusy a protestanskými Prusy často diskriminováni. Díky romantické literatuře se šířila představa Polska jako „Krista národů“, který osvobodí ostatní národy z otroctví.
|
Obr. 6. Vlastimil Hofman: Zpověď, 1906, olej na plátně, 140x145,5 cm |
Obr. 7. Witold Wojtkiewicz: Orba, 1905, olej na plátně, 58x96 cm |
Dalším frekventovaným žánrem byly portréty. Portrétovaní byli často doprovázeni symboly nebo fantazijními či historickými figurami, a vsazováni tak do jiného kontextu. Společně se stoupajícím zájmen o individualitu a psychický život se rozvíjela stylizace umělce jako proroka či duchovního vůdce. Umělcům byla totiž připsána schopnost proniknout do spirituálních sfér, které jsou běžnému člověku přístupné jen prostřednictvím umění.
Mnichovskou výstavu uzavírá alegorická malba Válka a my (1917-23) od Edwarda Okuńa, která zachycuje malíře a jeho ženu, jak procházejí fantastickou scenérií tvořenou velkými hady s motýlími křídly. Kráčející mladá dvojice nese společně tři lotosové květy, které upřeně pozoruje stará žena, personifikující smrt a zmar. Tři květy jsou symbolem Polska, trpícího nesvobodou a rozdělením na tři části. Okuń, svědek tragédie první světové války, byl přesvědčen, že hlavní úlohou umělce je ochránit a zachovat umění a krásu.
Text: Eva Čapková
Foto: Kunsthalle München
