V dnešní době konzumního hédonismu je naprosto nepředstavitelné, aby někdo zcela podřídil svůj život hromadění uměleckých knih. A přece historicky nedávno žil v Čechách člověk, který po celých pětatřicet let sám pro sebe tiskl krásné knihy v primitivních podmínkách své domácnosti. Jmenoval se Josef Portman a byl úředníkem a později knihovníkem v Litomyšli. Výstava Mánie Josefa Portmana, kterou pořádá Městská galerie Litomyšl v Domě U Rytířů do 8. září, představuje podivuhodný soukromý ráj – uměleckou sbírku a vydavatelský odkaz tohoto svérázného a v mnohém kontroverzního milovníka umění.
Osudový obrat v životní dráze Josefa Portmana se udál roku 1919, když jako šestadvacetiletý poprvé navštívil ateliér Josefa Váchala. Bezprostřední setkání s umělcem, jehož tvorbu obdivoval a s nímž si již několik let dopisoval, na něj hluboce zapůsobilo. Mezi jinými díly, spatřenými v ateliéru, jej doslova uhranul Váchalův exemplář Básnických spisů Otokara Březiny. Šlo o běžný knižní výtisk, který umělec druhotně bohatě vyzdobil vlastními kresbami tuší a akvarelem na motivy Březinovy poezie. Portman, který zatoužil vlastnit podobný svazek, zadal Váchalovi zakázku a zahájil tak období intenzivní spolupráce, jež dalo podnět ke vzniku početných – nejen ilustračních – uměleckých děl.
Obr. 1. Jan Konůpek: Portrét Josefa Portmana, 40. léta, litografie, foto archív autora
Obr. 2. Josef Váchal: ilustrace z rukopisu Sbírka dosud souborně a knižně nevydaných básní a pros Otakara Březiny, 1920, tuš, akvarel, foto PNP
V letech 1920-24 provedl Josef Váchal kompletní výzdobu stěn a stropu dvou místností Portmanova domu v Litomyšli expresivně-symbolistními a ornamentálními malbami. Současně v podobném duchu zhotovil do obou pokojů ručně vyřezávaný a malovaný nábytek. Součástí interiéru se staly i expresivní řezby alegorických figur. Úpravu první místnosti výstavy, která imituje právě atmosféru těchto unikátních interiérů, lze chápat jako pozvání do sběratelova domu, kde je dnes muzeum zvané Portmoneum. Vzhledem k tomu, že se Portmoneum nachází pouhých deset minut chůze od Domu U Rytířů, není pro návštěvníka výstavy obtížné tomuto pozvání vyhovět.
Portmanova vášnivá touha shromažďovat a vlastnit umělecká díla narážela po celý život na neúprosný limit jeho insolvence. Ta jej nutila s Váchalem (a poté s dalšími umělci) neustále smlouvat o cenách, platit v drobných splátkách či dokonce v naturálních protihodnotách. To vedlo s postupem let k narůstající řadě malicherných i vážných konfliktů, která vyvrcholila roku 1927 vypovězením přátelství ze strany umělce. Přesto však Portman nashromáždil mimořádně hodnotnou sbírku Váchalových děl. Návštěvník tak může vedle řady kresbou ilustrovaných knih obdivovat i skutečné perly z raného období Váchalovy umělecké tvorby.
Obr. 3. Josef Váchal: Očistec, detail nástěnné malby z Portmanova domu v Litomyšli, 20. léta, foto archív autora
Obr. 4. Josef Váchal: Oltář mystiků, 1916, polychromovaný dřevěný reliéf, foto archív autora
Patří k nim proslulý kresebný diptych Pláň astrální a Pláň elementální či kresba Astartina mše, vše pocházející z let 1906-07 a náležící k prvním zdařilým opusům Váchalova mládí. Dále malby olejem na lepence Sen o mém snu (1916) a Madona (1920) nebo expresivní polychromovaný reliéf Oltář mystiků (1916). Nejmladším Váchalovým dílem v Portmanově sbírce je velkoformátová kresba tuší a akvarelem na motiv Březinovy básně Se smrtí hovoří spící (1943). Umělec ji sběrateli věnoval při jejich ojedinělém a posledním osobním setkání roku 1951 ve Studeňanech a symbolicky tak uzavřel jejich vztah, který se zrodil právě ze společného obdivu k poezii největšího z básníků českého symbolismu.
Nadšení pro Březinovu poezii bylo i prvotním impulsem Portmanovy tiskařské aktivity, když v roce 1921 vytiskl pro vlastní potěchu unikátní exemplář s osmi básněmi ze sbírky Tajemné dálky, provázený 12 dřevoryty Josefa Váchala. Text vytvořil ručním otiskováním jednotlivých liter na papír podle pravítka. Následně si opatřil stránkovou sazbu a ruční tiskařský lis a do práce zapojil svého otce – vyučeného tiskaře. To mu umožnilo tisknout malotirážová vydání svých oblíbených literárních titulů (obvykle v nákladu do dvaceti výtisků), přesto se metody primitivního tisku knižních unikátů nevzdal a používal ji paralelně i nadále. Podle údajů z jeho strojopisných pamětí vydal za život celkem 117 malonákladových tisků a 155 knižních unikátů.
Jako amatérský tiskař a vydavatel začal Portman navazovat kontakt s dalšími českými grafiky: Zdeňkou Braunerovou, Františkem Bílkem, Františkem Koblihou, Václavem Špálou, Josefem Čapkem, Karlem Svolinským či Miladou Marešovou. Poté, co roku 1927 definitivně ztratil přátelství Josefa Váchala kvůli neautorizovanému použití jeho dřevorytových štočků ve vydání prózy Mechtilda Magdeburská, se stal jeho hlavním spolupracovníkem jiný vynikající představitel druhé vlny českého symbolismu – malíř a grafik Jan Konůpek. Ten byl patrně nadán andělskou trpělivostí, neboť dokázal až do své smrti v roce 1950 plnit nepřetržité Portmanovy požadavky na výtvarný doprovod jeho knih. Dokonce byl ochoten ilustrovat řadu unikátních Portmanových tisků svými kresbami bez nároku na finanční odměnu.
Obr. 5. Josef Váchal: Pláň astrální (Spiritistická sedánka), 1904-1906, tuš, akvarel, pastel, foto PNP
Obr. 6. Jan Konůpek: ilustrace z Portmanova vydání básně K. H. Máchy Máj, 1936, tuš, akvarel, foto PNP
Jan Konůpek sdílel s Váchalem celoživotní a hluboký obdiv k básnickému dílu Otokara Březiny. Proto dominantní podíl na jeho ilustracích pro Portmana mají výbory z Březinovy poezie, jeho eseje a jednotlivé básně. Z bohatého souboru Konůpkových prací pro Portmana výstava dále představuje například Máchův Máj, Goethova Fausta, Betsabé od André Gida, či Pokušení sv. Antonína od Gustava Flauberta. V některých případech i Konůpek podobně jako Váchal zdobil Portmanovi standardní knižní výtisky na volných stranách kresbami tuší a akvarelem. Nechal se Portmanem přemluvit i ke zhotovení několika souborů erotických kreseb, které prozrazují, že bibliománie a erotománie se nevylučují.
Vydání jakéhokoli textu bylo pro Portmana především cestou k pořízení nového souboru ilustrací. Proto vydal Máchův Máj třikrát (s doprovodem J. Konůpka, V. Maška a J. Trnky) a starozákonní Píseň písní dokonce osmkrát (např. s ilustracemi J. Konůpka, F. Koblihy, V. Maška, C. Boudy, K. Svolinského či M. Marešové). Někteří umělci právem pochybovali o smyslu „vydávání“ knih v nepatrném nákladu či dokonce v jediném exempláři. Ne tak Portman: do své knihovny zařazoval jako tzv. bibli rari i knihy sestavené z výstřižků, strojopisy nebo knihy s druhotně vevázaným ilustračním doprovodem. Když se Portmanovi nezdařilo vytouženého autora přesvědčit ke spolupráci, byl ochoten druhotně používat tiskové štočky či reprodukovat kresby, ať se svolením nebo bez vědomí autora.
Obr. 7. Jan Konůpek: ilustrace z Portmanova vydání básně Otokara Březiny Se smrtí hovoří spící, 1930, lavírovaná kresba tuší, foto PNP
Obr. 8. Jan Konůpek: ilustrace z Portmanova vydání prózy Gustava Flauberta Pokušení sv. Antonína, 1946, tuš, akvarel, foto PNP
Snahy získat pro spolupráci také některé z významných zahraničních umělců byly příčinou velkého Portmanova strádání. Nejvíce usiloval o dílo Georgese Rouaulta, pro něž se nadchl při návštěvě vydavatele Josefa Floriana. Vydat knihu s Rouaultovými ilustracemi se mu nikdy nepodařilo, za finanční pomoc Florianovi však získal alespoň několik umělcových kreseb. Kvaše Tři grácie a V krčmě z roku 1914 představují nejcennější akvizice Portmanovy sbírky umění. Úspěšnější byl v případě Georga Grosze a zejména Alberta Schamoniho, s jehož ilustračním doprovodem vydal povídky E. A. Poea či Zprávu pro akademii od Franze Kafky. Návštěvník výstavy může obdivovat také soubor Schamoniho volných kreseb akvarelem a tuší, v němž vyniká Pokušení sv. Antonína a Posmívání Kristu (1928).
Autorky výstavy, Vilma Hubáčková a Bronislava Rokytová, připravily v Domě U Rytířů reprezentativní průřez Portmanovou uměleckou sbírkou i vydavatelskou produkcí. Vedle zmíněné imitace Portmanova domácího prostředí je třeba ocenit také audiozáznam četby z jeho pamětí nebo instalaci dotykových obrazovek, které umožňují „listování“ v některých z exkluzivně vyzdobených knih. Osobně jsem postrádal zejména přehledné rozlišení Portmanovy aktivity vydavatelské a sběratelské, které by bylo snadno proveditelné třeba pomocí popisků ve dvou barvách. U vystavených knih ilustrovaných kresbami zůstává někdy nejasné, zda jde o Portmanovo unikátní vydání nebo o běžný knižní výtisk, druhotně vyzdobený na objednávku sběratele. Přes tuto dílčí výhradu výstava v Domě U Rytířů rozhodně stojí za návštěvu.
Obr. 9. Albert Schamoni: Verspottung Christi (Posmívání Kristu), 1928, tuš, akvarel, airbrush, foto PNP
Obr. 10. Obálka knihy Vilmy Hubáčkové a Bronislavy Rokytové (eds.): Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliománie, 2018
Hnacím motorem Portmanova celoživotního usilování byla touha vlastnit hodnotná umělecká díla a těšit se s nimi v ústraní svého domova. Vydavatelská činnost mu byla především záminkou, jak si umělecká díla opatřit s minimálními finančními náklady. To dokazuje i bezprecedentní praxe „vydávání“ knih v jediném exempláři. Svou sbírku Portman nikdy veřejně nevystavil a v soukromí do ní nahlédlo jen pár vyvolených. Teprve s blížícím se koncem života začal uvažovat o tom, jak se sbírkou naložit, aby zůstala zachována v celistvosti. Nakonec roku 1959 dospěl k logickému rozhodnutí odkázat ji tzv. Karáskově galerii, tj. sbírce symbolistního básníka a kritika Jiřího Karáska ze Lvovic, které nejvíce konvenovala svým charakterem. Správce Karáskovy galerie, Památník národního písemnictví, dokončil převzetí Portmanova odkazu teprve v roce 1969, rok po sběratelově smrti.
Josef Portman podřídil celý svůj život mocné a nekontrolované sběratelské vášni, které obětoval veškerý čas, všechny skrovné finanční prostředky a do jisté míry i přátelské a rodinné vztahy. K jejímu uspokojení byl ochoten si v případě nutnosti pomoci smlouváním, neodbytností i drobnými podvody. V posledních letech žil zcela uzavřen, těšil se svými poklady a sepsal tři verze strojopisných pamětí, v nichž vylíčil historii svých vydavatelských aktivit. Zdá se, že v závěrečném bilancování dokázal spatřit svou životní bibliománii alespoň s částečným nadhledem a stopou sebeironie. V mládí, kdy si jej Josef Váchal často dobíral kvůli absenci smyslu pro humor, mu byla taková schopnost naprosto cizí.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Fotogalerie výstavy, snímky František Renza:
