Již od počátku 70. let se tyčí před budovou Federálního shromáždění (nyní Novou budovou Národního muzea) v Praze nápadný třicetimetrový ocelový pylon. Poslanci zasedající v budově za minulého režimu neměli potuchy o tom, že přímo před okny jim stojí tajný pomník Janu Palachovi. Teprve letos 17. listopadu byl zrekonstruovaný pylon odhalen v původně zamýšlené podobě, včetně symbolické plastiky Plamen.
Když se 16. ledna 1969 upálil Jan Palach na protest proti sovětské okupaci a pasivitě veřejnosti, pracoval architekt Karel Prager se svým ateliérem na stavbě budovy Federálního shromáždění. Událost na něho zapůsobila natolik, že se rozhodl ocelový pylon, který byl součástí architektonického návrhu, věnovat Palachovi jako pomník a umístit na něm žulovou skulpturu Plamen od sochaře Miloslava Chlupáče. Název sochy byl však státní moci podezřelý, a proto ji zakázala vytesat. Na pylonu byl místo toho až do roku 1989 umístěn československý státní znak a citáty z ústavy. Že jde o pomník Janu Palachovi, bylo známo jen úzkému okruhu umělců a disidentů.
Obr. 1, 2. Plastika Plamen na Palachově pylonu před Novou budouvou Národního muzea (dříve Federální shromáždění)
"Když se Palach upálil, tak z toho byli všichni šokovaní, lidi to semklo. Třeba i Prager cítil, že na to musí nějak zareagovat. Dát najevo svůj postoj otevřeněji i v prohlubující se normalizaci," popsal sochař Antonín Kašpar serveru Aktuálně.cz svůj názor, proč autoři plastiku neopatřili nějakým krycím názvem. Právě Kašpar historii a účel pomníku objevil v dokumentaci Pragerova ateliéru při restaurování pylonu. Na objednávku Národního muzea odlil Kašpar bronzovou plastiku Plamen podle Chlupáčova modelu a 17. listopadu 2020 byla na svém místě na pylonu slavnostně odhalena. Po bezmála 50 letech se tak podařilo dokončit pomník v duchu původního Pragerova a Chlupáčova záměru.
Obr. 3. Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce na místě Palachova sebeupálení od výtvarnice Barbory Veselé a architektů Čestmíra Housky a Jiřího Veselého, v pozadí Palachův pylon
Obr. 4. Nová budova Národního muzea (dříve Federálního shromáždění) s Palachovým pylonem
Budova Federálního shromáždění – Nová budova Národního muzea
V roce 1937 byla v Praze mezi Národním muzeem a Státní operou postavena budova Peněžní burzy podle návrhu architekta Jaroslava Rösslera. Po roce 1948 byla burza zrušena a do budovy se nastěhoval parlament (tehdejší Národní shromáždění, od roku 1969 Federální shromáždění). Byla vypsána soutěž na rozšíření budovy, v níž v roce 1966 zvítězil návrh architektů Karla Pragera, Jiřího Kadeřábka a Jiřího Albrechta. Podle jejich projektu byla v letech 1968-1974 budova bývalé burzy rekonstruována a doplněna monumentální brutalistní konstrukcí. Nová budova parlamentu, charakteristická unikátním využitím mostového nosníku a ve své době největší závěsnou skleněnou stěnou, je od roku 2000 je kulturní památkou. Po revoluci v ní sídlilo Rádio Svobodná Evropa a od roku 2006 patří Národnímu muzeu, s jehož historickou budovou byla v roce 2019 spojena podzemní chodbou.
Obr. 5. Sádrový model plastiky Plamen od sochaře Miloslava Chlupáče (1969)
Obr. 6. Návrh budovy Federálního shromáždění s pylonem v popředí, autoři: Karel Prager, Jiří Kadeřábek, Jiří Albrecht (1966-74)
Architekt Karel Prager (1923-2001) preferoval ocelové konstrukce staveb a sklo. Inspiroval se modernistickou západní architekturou šedesátých let. Kromě budovy Federálního shromáždění (vznikla rozšířením budovy burzy pomocí mostového nosníku) je autorem také například Nové scény Národního divadla, budovy Komerční banky na Smíchově a administrativního areálu Emauzy.
Sochař Miloslav Chlupáč (1920-2008), jehož celoživotním tématem byla abstrahovaná lidská figura, spolupracoval s předními architekty 60. - 80. let na řadě monumentálních realizací. Věnoval se také malbě, teorii umění a restaurování. V 70. a 80. letech mu bylo zakázáno vystavovat. Jeho sochy zdobí města v Čechách i zahraničí.
Sochař Antonín Kašpar (*1954) se ve své tvorbě zaměřuje především na práci s kovy. Často používá motiv kříže, a to nejen jako náboženský symbol, ale také jako konfrontace pojmů Jin – Jang, Já – Ty, Ona – On. Působí také jako restaurátor soch.
Text a foto: Josefína Absolonová
