Ve středu 23. října v Centru současného umění DOX proběhlo zahájení hned dvou nových výstav. Obě expozice mají za cíl představit výběr z celoživotních děl sochaře Stefana Milkova (MILKOV) a filmaře Jaroslava Brabce (Deus Artis). V moderních kulisách holešovické galerie je oběma umělcům přiznáno velkorysé množství prostoru, které nechává jejich díla plně vyniknout.
Hledání esence lidskosti
Stefan Milkov (1955) se po studiích v ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se roku 1987 stal spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. Členy, mezi které patřil Jaroslav Róna, David Černý nebo Stanislav Diviš, pojila touha po tvůrčí svobodě, kterou komunistická vláda v Československu násilně potlačovala. Po rozpuštění skupiny každý z členů pokračoval ve své individuální, formálně výrazné tvorbě. Milkovův výtvarný jazyk, obzvláště po shledání se s vlastní dětskou tvorbou, přešel k hledání co nejjednoduššího dokonalého tvaru. Výstava, která kromě 27 monumentálních soch obsahuje i střídmé množství sedmi velkoformátových maleb, je průřezem 35 lety autorovy tvorby.
|
Obr. 1. Adam (2018) |
Obr. 2. Sochař Stefan Miklov se sochou Opilý anděl (1996) |
Kurátor a ředitel galerie DOX Leoš Válka, který sochařovu tvorbu sleduje už od svého návratu z emigrace v roce 1997, se odkazuje na své první setkání se sochou Pieta (1989) jako na mimořádně působivý zážitek.
"Podstatná část Stefanovy tvorby má vysoké nároky na prostor. Největší socha měří přes čtyři metry a nejtěžší váží 800 kg. Sám Stefan nikdy neviděl tolik svých děl pohromadě. Moci předstacit jeho vlastní tvůrčí vývoj v době, kdy slaví životní jubileum, je nesmírně zajímavě," vysvětluje Válka.
Vystavené sochy z různých materiálů (litina, bronz, dřevo, laminát...) se nad divákem tyčí společně s autorovou malířskou tvorbou, které se začal věnovat v posledních deseti letech. Monumentalita ve dvou itřech rozměrech zde působí jako jakési stvrzení velikosti lidského ducha. V sochách často nalezneme spiritualitu, ale i (slovy autora) "mašinismus", dialog s technologickým vývojem společnosti.
|
Obr. 3. Zadní strana Opilého anděla |
Obr. 4. Jesus Christ Super Stealth (2020) |
Ať už je to právě Pieta nebo Opilý anděl (1996), považované autorem za jeho nejvýznamější díla, tak i Adam (2018) nebo Nosič lásky (2024) reflektují Milkovovu fascinaci vším, co k lidem patří, prezentovanou s lehkým humorem a ironickým nadhledem. Jesus Christ Super Stealth (2020), který kombinuje krucifix s bojovým letounem B52, můžeme číst jako komentář role křesťanství a moderních válečných zbraní jakožto ničivých sil v historii lidské společnosti.
Milkov přirovnává procházení výstavy k výpravě do fantastické krajiny v daleké budoucnosti, kde jako archeologové skládáme z jeho děl dohromady střípky výpovědí o dávno zaniklé civilizaci. Na otázku "Kdo jsme a co tady po sobě necháme?" odpovídá vyobrazením esence lidskosti v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
Obr. 5. Výstava v prostorech DOXu
Umění božské i lidské
Jaroslav Brabec (1954) je české širší veřejnosti známý především jako režisér a kameraman. Režisérsky se podílel na dokumentárním televizním seriálu GEN - Galerie elity národa (vysílaný od roku 1993 dodnes), historické kriminálce Zločiny Velké Prahy (2020) nebo filmu Kuře melancholik (1999). Jako kameraman nese tři České lvy za filmy Krvavý román (1993), Kuře melancholik (1999) a Andělská tvář (2002). V roce 2016 byl jmenován profesorem a od téhož roku působí jako vedoucí Katedry kamery na FAMU.
Obr. 6. Jaroslav Brabec
Ve výstavě Deus Artis ovšem kurátor Otto M. Urban věnuje pozornost (lidem možná méně známé) Brabcově fotografické tvorbě. Názvem navazuje na Orbis Artis, výstavu taktéž spojenou s vydáním stejnojmenné publikace, která proběhla v brněnském Domě umění roku 2008. Archiv dokumentárních záběrů významných osobností české a následně i zahraniční umělecké scény vznikající téměř padesát let nyní čítá statisíce fotek. Sám Brabec původně neměl v úmyslu své dílo publikovat, kvůli svému působení v undergroundovém prostředí. Po sametové revoluci došlo ke znovuobjevení jeho fotografické tvorby a portréty významných umělců z Brabcova hledáčku se následně staly součástí desítek monografií, katalogů, sborníků a dalších publikací.
|
Obr. 7. Jan Zrzavý (1977) |
Obr. 8. Yoko Ono (2003) |
Obsáhlé dílo se kurátorsky podařilo zúžit na pouhých 102 fotografií, které jsou vystaveny na třech patrech věže galerie. Otto M. Urban s občasným vstupem umělecké ředitelky Michaely Šilpochové se soustředí na abstraktnější portréty tvůrců a tvůrkyň, kteří často nějakým způsobem souvisí přímo s DOXem. Část zobrazených fotografií vznikla právě v prostorech samotné galerie.
Výstava, která začíná portrétem malíře Jana Zrzavého, zachyceného ještě v době autorových studií na FAMU, již od vstupu působí velmi osobně. Jak Brabec ostatně sám zmiňuje, se všemi vyobrazenými osobnostmi ho pojí historky, zážitky i dlouholetá přátelství. "Ty fotografie jsou takové moje deníky. Když se v nich začnu hrabat, hned si vybavím dané situace. Je to můj obrazový zápisník plný příběhů." Autorovo samozvané "kradení okamžiku" divákovi představuje hluboce intimní pohled umělce a jeho vztahu k tvůrcům jako jsou Jan Švankmajer, Ai Weiwei, Krištof Kintera nebo Yoko Ono.
Obr. 9. Jan Švankmajer (2003)
Vzpomínky zachycené na jeho oblíbeném kinofilmu se vyznačují výraznou autenticitou založenou na, pro Brabce zásadním, osobním kontaktu se znázorňovaným subjektem. Oko kameramana se zde nezapře - fotky jsou výrazně dynamické, často přiznaně technicky nedokonalé, se zaměřením na gesta a výrazy reflektující osobnost foceného. I v rozlehlém a vzdušném posledním patře výstavy s největším počtem vystaveným fotografií jde cítit péče, se kterou portréty vznikly a s jakou byly vybrány.
Obr. 10. Z výstavy Deus Artis
Jaroslav Brabec svůj archiv stále aktivně rozšiřuje. S hledáčkem na oku se účastní výstav, klauzur a dalších různých kulturních akcí. Nadále si udržuje vztahy jak s velikány a klasiky, tak i s nejmladšími umělci a umělkyněmi. Autentické portrétování bohů umění tak dále pokračuje.
Výstava MILKOV s dílem Stefana Milkova je do 9. března 2025 k vidění v Centru současného umění DOX na Praze 7.
Výstavu fotografií Jaroslava Brabce Deus Artis můžete navštívit tamtéž do 9. února 2025. K výstavě vyšla publikace Deus Artis v nakladatelství GATYER.
Autor: Lucie Klimeš
Foto: Petra Sinecká, Jan Slavík (Obr. 5.), Jaroslav Brabec (Obr. 7, 8, 9)
