Idea Cesty mramoru, spojující dvě blízké obce v Českém krasu alejí mramorových soch, vytesaných současnými našimi i zahraničními umělci, se zrodila počátkem století v hlavě sochaře Petra Váni. Od roku 2003 se tato myšlenka pozvolna stává skutečností. Cesta mramoru z Dobřichovic do Karlíka je pozoruhodným projektem, navazujícím na tradici esteticky komponovaných krajin, která provází naši kulturu již z časů baroka.

Jihozápadně od Prahy k Berounu se táhne turisticky oblíbená krajina Českého krasu, protkaná mnoha roklemi a kaňony přítoků řeky Berounky. Tento malebný útvar je součástí rozsáhlejší geologické oblasti Barrandienu, tvořené převážně vápenci a břidlicemi z období starších prvohor. Vzhledem k příhodným geologickým podmínkám se zde již od středověku těží vápenec a mramor. Nejznámějším kamenem těženým ve zdejších nalezištích je bezesporu slivenecký mramor, vyznačující se typicky růžovým až tmavě červeným zbarvením, ale vyskytující se také v šedých, okrových a nazelenalých odstínech. 

cesta mramoru 01 Obr. 1.  Barokní sousoší Kalvárie v Dobřichovicích
Obr. 2.  Kostel sv. Martina a Prokopa, původně románská rotunda, v obci Karlík

Slivenecký mramor nese jméno od obce Slivenec, náležející již od poloviny 13. století do majetku Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Řád těžil kámen z místního naleziště pro potřeby vlastního stavebního podnikání i jako materiál k prodeji dalším zájemcům. Slivenecký mramor využívala i svatovítská katedrální huť. Díky svým mechanickým vlastnostem a estetické kvalitě je vhodný jak pro stavební, tak pro sochařské účely. Období stavebního rozkvětu v Čechách, která nastala v době barokní, v druhé polovině 19. století či v první polovině 20. století, způsobila i přirozený rozmach těžby a využití sliveneckého mramoru.

V současnosti provozuje těžbu v lomu společnost Mramor Slivenec se sídlem v Dobřichovicích. V roce 2003 založil akademický sochař Petr Váňa mezinárodní sochařské symposium Dobřichovice–Karlík s ideou oživit v Českém krasu tradici sochařské práce s místním kamenem a zkrášlit krajinu sochami, vytesanými ze sliveneckého mramoru. Myšlenku sochařského symposia spojil s nápadem vybudovat ve spolupráci s místní samosprávou alej soch, umístěných podél dobřichovické ulice Karlická vedoucí do nedaleké obce Karlík. Během sedmi proběhlých ročníků symposia vzniklo celkem 28 soch, z nichž většina se stala součástí aleje soch, nazvané Cesta mramoru.

cesta mramoru 02Obr. 3.  Petr Váňa: Příběh (2003), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík
Obr. 4.  Jan Hendrych: Kolotoč (2005), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík

Pouze dvě sochy zůstaly umístěny mimo Cestu mramoru a nacházejí se v blízkosti dobřichovického zámku, který představuje nejvýznamnější stavební památku městečka. Zámek na břehu Berounky s výraznou hranolovou věží, vzniklý počátkem 16. století renesanční přestavbou původní gotické tvrze, náležel spolu s obcí a okolním panstvím Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Na nábřeží řeky pod zámkem se nachází nejrozměrnější dílo kamenosochařského souboru Pouť (2005), kterou vytvořil japonský sochař Osamu Ishikawa. Na zámeckém nádvoří najdeme sochu z leštěného mramoru od italské umělkyně Emanuely Camacci. Její Rostlinu (2007) lze naopak označit za nejsubtilnější dílo celého souboru.

Cesta mramoru symbolicky začíná historickým sousoším Kalvárie na křižovatce ulic Pražská a Karlická. Kvalitní barokní práce z 18. století je sice vytesána z pískovce, je však usazena na mramorovém soklu. V těsné blízkosti se nachází pětice soch, vzniklých v prvním ročníku symposia v roce 2003. K jeho účastníkům patřil také světoznámý český sochař Jan Koblasa, který zde zanechal dílo Velký divák. Také iniciátor projektu Petr Váňa se zúčastnil prvního ročníku jako aktivní umělec a vytvořil mramorovou sochu Příběh. Poněkud dále od skupiny pěti soch, ale ještě v zastavěné části obce se nacházejí sochy Pomona (2005) od Marie Šeborové a Kolotoč (2005) od Jana Hendrycha.

cesta mramoru 03

Obr. 5.  Jean-Paul Chablais: Velká cesta (2007), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík
Obr. 6.  Radomír Dvořák: Cosi mezi Tetou a Kazi (2014), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík

Za posledním stavením Dobřichovic stojí jako odhmotněný pilíř socha Čestmíra Sušky, nazvaná Světluščí dům (2005). Ulice Karlická odtud pokračuje otevřenou krajinou v přímé linii, načrtnuté mezi poli až k okraji obce Karlík. Po obou stranách je lemována stromořadím, po pravé straně ji doprovází navíc  stezka pro pěší a alej mramorových soch. Společným úběžníkem silnice, obou stromořadí i stezky s alejí soch je pseudorománský kostel sv. Martina a Prokopa, který je současně pohledovou dominantou okolní roviny, ohraničené na severu nízkými vrcholky, které uzavírají vstup do úzkého údolí Karlického potoka.

Po druhém sochařském symposiu v roce 2005 se uskutečnilo ještě dalších pět ročníků v letech 2007–2017. Cesta mramoru se pomalu, ale vytrvale prodlužuje a zbývající vzdálenost z Dobřichovic do Karlíka se zvolna zkracuje. Z mnoha dalších soch, zrozených během symposia, zmiňme alespoň Velkou cestu (2007) Francouze Jeana-Paula Chablaise, sochu s kinetickým prvkem Geometrie růstu (2007) od Františka Svátka, Odpočívadlo (2011) Moniky Immrové nebo dílo Cosi mezi Tetou a Kazi (2014) od Radomíra Dvořáka. Třebaže pojetí většiny soch na Cestě mramoru je abstraktní či semiabstraktní, najdou se mezi nimi také figurativní díla, jako je Zasněný mramor (2017) Petra Nováka.

cesta mramoru 04

Obr. 7.  Monika Immrová: Odpočívadlo (2011), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík
Obr. 8.  František Svátek: Geometrie růstu (2007), Cesta Mramoru Dobřichovice–Karlík

V bohatě členité krajině Českého krasu působí rovina na levém břehu Berounky kolem Dobřichovic poněkud fádním dojmem. Karlická silnice tuto fádní lokalitu oživuje současně přírodním i uměleckým prvkem – stromořadími a alejí soch. Cesta mramoru současně symbolicky spojuje dvě významné sakrální památky – barokní Kalvárii v Dobřichovicích a kostel, původně románskou rotundu, v Karlíku – a organizuje tak krajinu v duchu zásad barokního urbanismu současně na principu estetickém i duchovním.  Kostel v Karlíku je vzdálený od  Kalvárie v Dobřichovicích něco málo přes jeden kilometr.  Do vypuknutí covidové pandemie urazila Cesta mramoru přibližně dvě třetiny této vzdálenosti a bylo by skutečně škoda, kdyby na současném místě zůstala přerušena. Pokud však bude stát v čele podniku muž s odhodláním, energií a vůlí Petra Váni, o dosažení vytyčeného cíle se jistě není třeba obávat.

Text a foto: Jiří Bernard Krtička