V divokém kaňonu Loděnického potoka, zvaného lidově Kačák, pod impozantní, 150 metrů vysokou vápencovou stěnou již tisíc let stojí benediktinský klášter Svatý Jan pod Skalou. Řeholní život byl zde ukončen již za josefinských reforem, v době totality se zde nacházel pracovní tábor a vězení. Snad zázrakem klášter přečkal všechny nástrahy své pohnuté historie a do našich dnů zůstal duchovním srdcem Českého krasu.
Patrně nejpůvabnějším a zcela určitě nejromantičtějším místem Českého krasu je dolní tok Loděnického potoka, který se před svým ústím do Berounky zařezává hlubokým kaňonem do mohutného devonského vápencového masívu. V jedné ze zákrut kaňonu vyvěrá z jeskyně v porézní pěnovcové skále vydatný krasový pramen. Na tomto výjimečném místě, skrytý před nepřízní počasí i před zraky lidí, žil v 9. století první poustevník v Čechách – svatý Ivan. V první polovině 11. století vznikl nad Ivanovým pramenem benediktinský klášter, který nejprve v 15. století a poté v 17. až 18. století prošel dvěma radikálními stavebními proměnami.
Podle legendy byl sv. Ivan cizím knížecím synem, který pohrdl nástupnictvím na trůn a rozhodl se zasvětit život Bohu v modlitbě, samotě a odříkání. Útočiště nalezl v Čechách, kde se usadil v jeskyni v hlubokých lesích na břehu Berounky. Byl zde však obtěžován zlými duchy natolik, že se rozhodl jeskyni opustit. Tehdy se mu zjevil sv. Jan Křtitel a daroval mu kříž, s jehož pomocí Ivan zlé duchy vymýtil. V závěru života se sv. Ivan setkal s knížetem Bořivojem, který sídlil na opačném břehu řeky na hradě Tetíně a Ivanovu jeskyni objevil na lovu při pronásledování laně. Po Ivanově smrti nechal kníže Bořivoj v místě jeho jeskyně vytesat do skály první kapli.
|
|
 |
Podle písemných pramenů založil roku 1033 kníže Břetislav I, při kostele sv. Jana Křtitele benediktinské probošství, osazené mnichy z kláštera na Ostrově u Davle. Tento klášter, založený již roku 999 knížetem Boleslavem II na ostrově nedaleko soutoku Vltavy se Sázavou, byl až do husitských válek významným duchovním a kulturním centrem českých zemí. Probošství ve sv. Janu pod Skalou se stalo azylem ostrovských mnichů, kteří přežili vydrancování a vypálení kláštera husity v roce 1420. Pokusy o obnovu ostrovského opatství pokračovaly až ro roku 1529, kdy byl klášter definitivně poničen velkou povodní na Vltavě. Sídlo opata pak zůstalo trvale v klášteře ve Sv. Janu pod Skalou, který se stal nejen proslulým poutním místem, ale též dědicem opatství ostrovského.
Roku 1652 se stal opatem Matyáš Ferdinand Sobek z Bilenberka, který zahájil období největšího stavebního rozkvětu kláštera. Nechal strhnout nevyhovující budovu pozdně gotického kostela z konce 15. století a na jejím místě vystavět v letech 1657-61 raně barokní kostel podle plánů vynikajícího italského architekta Carla Luraga. Současně byly položeny i základy nové budovy konventu. Roku 1664 však Bilenberk na funkci opata rezignoval, když byl intronizován prvním královéhradeckým biskupem. Jeho skvělá církevní kariéra vyvrcholila o čtyři roky později, kdy stal arcibiskupem pražským. V tomto úřadě působil až do své smrti v roce 1675.
 |
 |
Za Bilenberkových nástupců byl dobudován barokní konvent do dnešní podoby ve dvou stavebních fázích, a to v letech 1671-76 a v letech 1726-31. Brzy po dokončení kostela se začaly jeho stěny, založené na nestabilním štěrkovém podloží, pohybovat a hrozilo zřícení valené klenby s bohatou štukovou výzdobou. Z toho důvodu musela být v letech 1710-11 těžká cihlová klenba snesena a nahrazena dřevěnou klenební konstrukcí podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Nestabilita stěn kostela se však projevovala i během následujících staletí a musela být znovu eliminována různými statickými zásahy. Poslední z nich byl proveden v roce 2007, kdy bylo zdivo zajištěno speciálními kotvami, které by měly pohyb kostela definitivně zastavit.
Obraz na hlavním oltáři kostela, který je dílem Jana Jiřího Heintsche z roku 1695, zobrazuje ústřední výjev svatoivanské legendy: Sv. Jan Křtitel předává sv. Ivanovi kříž. Po stranách jej doprovázejí čtyři sochy světců v nadživotní velikosti od Františka Ignáce Weisse: sv. Benedikt, sv. Scholastika, sv. Vojtěch a sv. Prokop. Na nástavci hlavního oltáře je umístěno sousoší Kalvárie s ukřižovaným Kristem a s postavami truchlící Panny Marie a sv. Maří Magdaleny. Celý soubor řezeb je mladší než oltářní malba a pochází z roku 1740. Pozornost zaujmou i další dva oltáře s vyřezávanými baldachýny a drapériemi, postavené před pilíři po stranách vítězného oblouku a zasvěcené sv. Benediktovi a sv. Scholastice. Obě vynikající řezbářské práce jsou opět dílem Františka Ignáce Weisse.
 |
 |
Uprostřed kostelní lodi stojí na mramorem obloženém soklu náhrobek sv. Ivana. Na proskleném barokním sarkofágu, schraňujícím relikviář se světcovými ostatky, je umístěno sousoší svatého poustevníka s laní a se stafáží 12 andílků. Nejstarší dochovanou součástí inventáře je kamenná křtitelnice z poslední čtvrtiny 16. století. Klenba s dřevěnou konstrukcí podle Dientzenhoferova návrhu byla původně vyzdobena řadou maleb se scénami ze života sv. Ivana a s postavami světců. Zachovaly se pouze dvě z nich: Panna Maria se sv. Josefem a sv. Benediktem a Setkání sv. Ivana s knížetem Bořivojem.
Z kostelní lodi lze po několika schůdcích sestoupit do jeskyně sv. Ivana s fragmenty původní krápníkové výzdoby. Vlevo a vpravo od vchodu se nacházejí dvě nejuctívanější památky na svatého poustevníka: kámen s vytlačenými stopami sv. Ivana a kamenné lůžko sv. Ivana. Největší prostor jeskyně je upraven jako podzemní kostel Panny Marie. Původně byl vytesán přímo do pěnovcového masívu, během barokní přestavby byl obezděn a sklenut valenou klenbou. Do stěn kostela jsou vloženy náhrobní kameny opatů. Úzká chodba vede do krypty v nejodlehlejší části podzemí, kde jsou ve výklenkových hrobech v třech patrech nad sebou pochovány ostatky mnichů zdejšího kláštera.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
