Na 16. květen připadá svátek sv. Jana Nepomuckého, který je patronem lodníků, mlynářů a poutníků, ochráncem před povodněmi, strážcem zpovědního tajemství a univerzálně nejznámějším českým světcem. Barokní světcův kult dal vzniknout nepřebernému množství obrazů, fresek a sochařských děl s Janovou podobou a s náměty z jeho života. V prvních letech po Janově oficiální kanonizaci bylo v Čechách a na Moravě postaveno k jeho poctě pět významných barokních kostelů.
Ačkoli byl Jan Nepomucký kanonizován teprve v roce 1729, jeho kult se během 18. století závratnou rychlostí šířil nejen po Evropě, ale zásluhou řádových misií také v zámoří, včetně mnoha zemí Asie a Latinské Ameriky. Jan z Pomuka, generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, byl jako oběť despotického a psychicky labilního krále Václava IV. dne 20. března 1393 zatčen, umučen a svržen z Karlova mostu do Vltavy. Mrtvé tělo později objevili rybáři a předali je řeholníkům z řádu cyriaků, kteří je pietně pohřbili v dnes zaniklém kostele sv. Kříže. Podle legendy přivedla rybáře k nálezu Janova těla pětice hvězd zářících nad hladinou Vltavy. Přestože již krátce po své smrti začal být Jan uctíván jako mučedník a světec, jeho cesta ke kultu oltáře byla trnitá a protáhla se na více než 300 let.
Patrně ještě před koncem 14. století bylo Janovo tělo přeneseno do Svatovítské katedrály a uloženo pod kamennou deskou před Vlašimskou kaplí. Doba husitských válek pochopitelně nepřála šíření úcty k světci, přesto však jeho neoficiální kult přetrval, šířil se zvláště v lidových vrstvách a s novou silou se rozhořel v druhé polovině 17. století. Roku 1683 byla v místě svržení Janova těla na Karlově mostě postavena bronzová socha světce, odlitá podle dřevěného modelu Jana Brokoffa. Toto dílo, inspirované soškou vídeňského mistra Matthiase Rauchmüllera, se stalo ikonografickým vzorem pro pozdější umělecká zobrazení Jana Nepomuckého. Roku 1691 vznikla na Novém Městě pražském, v místě zvaném Skalka, dřevěná kaple a při ní náboženské bratrstvo uctívající církevně dosud nepotvrzeného světce.
Teprve pražský arcibiskup František Ferdinand hrabě z Khuenburgu odeslal roku 1715 do Říma žádost o beatifikaci Jana z Pomuku. Církevní proces blahořečení byl úspěšně zakončen roku 1721 a bezprostředně následoval kanonizační proces, dovršený Janovým svatořečením 19. března 1729. Janova kanonizace vyvolala snahu o důstojnou úpravu světcova hrobu v katedrále, kterou podpořil samotný císař Karel VI. Okázalý stříbrný sarkofág byl zhotoven v letech 1735-36 podle návrhu dvou předních umělců z vídeňského dvora: architekta Josepha Emanuela Fischera von Erlach a sochaře Antonia Corradiniho. Sarkofág s klečící postavou světce byl později doplněn o alegorické figury šesti ctností na mramorové balustrádě a baldachýn nesený letícími anděly. Ještě v dvacátých a třicátých letech 18. století vznikly v Čechách a na Moravě též první kostely zasvěcené novému zemskému patronovi.
|
Obr. 2. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Zelená hora u Žďáru, celkový pohled od západu |
Obr. 3. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Zelená hora u Žďáru, pohled z první empory k presbytáři |
Zelená hora u Žďáru, 1719-22. K největším ctitelům sv. Jana z Nepomuku patřil vzdělaný a uměnímilovný Václav Vejmluva, opat cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Svou roli v tom hrála spřízněnost nového světce s cisterciáckým řádem, neboť Janovo rodiště, západočeské městečko Pomuk (Nepomuk) na úpatí Zelené hory, bylo poddanskou obcí řádového kláštera, vypáleného během husitských válek. Opatství ve Žďáru, založené roku 1235, bylo jedinou filiací a nositelkou tradice zaniklého kláštera v Nepomuku. Opat Vejmluva proto považoval za přirozené a logické, aby se žďárský klášter stal také centrem úcty ke sv. Janu Nepomuckému. Z toho důvodu se rozhodl přejmenovat výrazný vrchol nad žďárským klášterem na Zelenou horu a již v srpnu 1719, tedy ještě během beatifikačního procesu, zde nechal položit základní kámen ke stavbě dosud nevídaného poutního chrámu k oslavě světce.
Geniální projekt centrálního poutního kostela s pěti oválnými předsíněmi a pěti kaplemi na půdorysu sférického trojúhelníka, obklopeného desetiramenným ambitem s pěticí bran a pěticí kaplí, vytvořil podle opatova ideového zadání architekt Jan Blažej Santini-Aichel. V roce 1921 získal opat světcovu jazykovou kůstku – lingulu jako vzácnou relikvii do oltáře nového kostela. Na klenbu chrámu byl proto umístěn emblém ve tvaru zářícího jazyka a jeho architektura tak nabyla další z mnoha symbolických obsahů, totiž význam světcova relikviáře. Poutní kostel byl dokončen a vysvěcen již v září 1722, stavba ambitů s branami a kaplemi se protáhla až do třicátých let. Podrobnější informaci o architektuře poutního chrámu na Zelené hoře, který je nejvýznamnější realizací barokní gotiky a unikátní stavbou světového architektonického dědictví pod ochranou UNESCO, lze nalézt zde.
|
Obr. 4. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, východní průčelí |
Obr. 5. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, půdorys |
Praha-Hradčany, 1720-28. Základní kámen kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, jenž byl součástí druhého pražského kláštera řádu voršilek, byl položen roku 1720. Dokončení stavby přilehlého konventu, zahájené v předchozích letech Kryštofem Dientzenhoferem, převzal jeho syn Kilián Ignác. Ten je také autorem projektu kostela, který se přes své dynamické detaily řadí k linii klasicizujícího vrcholného baroka, uvedené do Prahy Jean-Baptistem Matheym. Půdorys kostela spočívá na centrálním oktogonu, který je v hlavních osách doplněn pravoúhlými prostory do podoby protaženého řeckého kříže. Vznosné vertikální průčelí kostela vyniká protrženým frontonem centrálního rizalitu, mohutnou atikovou římsou a osovou věží s helmicovou střechou. Sochařská výzdoba fasády pochází z dílny Matěje Václava Jäckela.
Plackovou klenbu centrální lodi pokrývá velkolepá freska Václava Vavřince Reinera s námětem Pět andělů s atributy sv. Jana Nepomuckého, týž autor vyzdobil i klenby všech postranních prostorů freskami na motivy světcova života. Po sekularizaci v roce 1784 byl klášter přeměněn na kasárna a kostel na sklad vojenského eráru. V důsledku toho se původní vnitřní vybavení nedochovalo. Liturgická funkce byla chrámu navrácena počátkem 20. století, kdy se stal posádkovým kostelem kadetní školy a byl nově vybaven oltáři ze zrušeného kostela sv. Vojtěcha u Prašné brány. Od roku 2001 je kostel propůjčen pražským arcibiskupstvím Armádě České republiky pro účely obnovené vojenské duchovní služby.
|
Obr. 6. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Krahulčí u Telče, pohled od jihozápadu |
Obr. 7. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Krahulčí u Telče, pohled do presbytáře |
Krahulčí u Telče, 1726-29. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na vyvýšenině podél cesty z Telče do nedaleké obce Krahulčí byl založen roku 1726 Františkem Antonínem hrabětem z Lichtenstein-Castelcornu. Dvoupodlažní budova navazující na jižní stěnu presbytáře zůstala torzem původního záměru fundátora na zřízení františkánského kláštera. Klasicizují podoba kostela od neznámého projektanta je vzdálena radikálně dynamickému pojetí architektury u Santiniho či Dientzenhoferů, přesto se jedná o pozoruhodnou stavbu ušlechtilých forem. Zvláště osobité je trojosé západní průčelí kostela, kde střední štít splývá s dvojicí štíhlých věží ve vznosnou, přibližně 20 metrů vysokou fasádu, jednotně traktovanou vysokým pilastrovým řádem. Nad křížením hlavní lodi s krátkým transeptem se původně nacházela kupole, která zanikla roku 1830 při požáru způsobeném bleskem. V důsledku této události a dalšího požáru v roce 1934 je dnešní liturgické vybavení kostela nepůvodní. Chrám je dnes využíván k bohoslužbám jako filiální kostel telčské farnosti.
|
Obr. 8. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, pohled od jihozápadu |
Obr. 9. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, půdorys |
Praha-Nové Město, 1730-38. Náboženské bratrstvo sv. Jana Nepomuckého, působící při neoficiální světcově kapli z roku 1691 na novoměstské Skalce, dlouho usilovalo o nahrazení provizorní dřevěné stavby důstojným zděným kostelem. Díky podpoře významných šlechtických donátorů byl roku 1730 konečně položen základní kámen nového chrámu podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ten vyprojektoval mimořádně dynamické průčelí s dominantní edikulou, rámující konvexní střední pole s portálem a kasulovým oknem, a dvojicí nakoso vytočených věží s helmicemi. Štít je završen obeliskem nesoucím reliéfní poprsí světce v nadživotní velikosti. Půvabný kostel, situovaný na terase nad úrovní dnešní Vyšehradské ulice a doplněný později dvouramenným schodištěm s balustrádou a sochařskou výzdobou, patří k nesporným klenotům českého vrcholného baroka.
Půdorysná dispozice chrámu vychází z konkávního oktogonu centrální lodi. Presbytář sestává ze dvou částí: příčného oválného prostoru, který je rozměrově identický s protilehlou chrámovou předsíní, a téměř kruhového kněžiště, které je vloženo mezi dvě symetrické sakristie. Toto uspořádání stavebních jednotek v hlavní ose kostela rytmizuje a opticky prodlužuje jeho vnitřní prostor. Celou plochu baldachýnové klenby centrální lodi vyplňuje Apoteóza sv. Jana Nepomuckého, velkolepá freska s početným komparsem od Františka Antonína Müllera. Na hlavním oltáři z dílny Františka Ignáce Platzera je dnes umístěna pozlacená dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa. Jedná se o původní model bronzové sochy na Karlově mostě z roku 1683, který se stal ikonografickým vzorem pro pozdější světcovy sochy. Kostel sv. Jana na Skalce nyní slouží německojazyčné personální farnosti.
|
Obr. 10. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, pohled do klenby centrální lodi |
Obr. 11. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, Nepomuk, pohled od jihovýchodu |
Nepomuk, 1734-38. Na domnělém místě světcova rodného domu v Nepomuku nechali páni ze Šternberka vystavět v polovině 17. století kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli. O výstavbě dnešního poutního chrámu sv. Jana Nepomuckého rozhodl roku 1734 nový držitel panství hrabě Adolf Bernard z Martinic. Hlavní průčelí kostela s dvojicí hranolových věží a volutovým štítem je nesourodou směsí stavebních prvků, náležejících k odlišným fázím barokního stylu. O to větší je překvapení návštěvníka, když v interiéru objeví stylově jednotný dynamický prostor sklenutý monumentální baldachýnovou klenbou. Centrální loď na oktogonálním půdorysu a příčně oválné prostory předsíně a presbytáře prozrazují i v tomto případě účast Kiliána Ignáce Dientzenhofera, ačkoli vnější podoba kostela tuto skutečnost důsledně zatajuje.
Aureola s pěti hvězdami, která se stala nezaměnitelným atributem sv. Jana Nepomuckého, odkazuje k legendickému nalezení jeho mrtvého těla ve Vltavě. Pět chrámů mimořádné umělecké hodnoty, vystavěných k poctě světce krátce po jeho blahořečení a kanonizaci, vytváří podobnou symbolickou aureolu na mapě barokních Čech a Moravy.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1-4, 6-8,10), www.nepomuk.cz (11)
