Letos uplynulo právě 400 let od bitvy  na Bílé hoře, kde 8. listopadu 1620 zvítězila katolická vojska nad armádou protestantských stavů. Bílá hora však není pouze bojištěm a historickým milníkem, ale také významným místem na poutní mapě Čech, kde se obsah náboženské úcty pojí s uměleckou formou jedinečných  kvalit. Všem těmto aspektům je věnována výstava, která je do konce roku 2020 přístupná v nádvoří poutního areálu.

01celek

Obr. 1.  Poutní areál Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, celkový pohled od jihu

Výstavu 400 let od bitvy  na Bílé hoře připravil Národní archiv ve spolupráci s benediktinským opatstvím Venio. Expozice se zabývá historickými příčinami českého stavovského povstání, průběhem bitvy na Bílé hoře a jejími důsledky, úctou k obrazu Panny Marie Vítězné, historií výstavby poutního areálu a tradicí bělohorských poutí. Bohatý a kvalitně zpracovaný textový a obrazový materiál je profesionálně prezentován na  výstavních panelech, instalovaných v ambitech kostela.Výstavní panely jsou doplněny sérií třídimenzionálních modelů, které dokumentují stavební vývoj poutního místa v letech 1624 až 1920. Nejdůležitějším a jediným autentickým "exponátem" je samotný poutní areál s kostelem Panny Marie Vítězné, ambitovým nádvořím s kaplemi a domem administrátora. Výstava je volně přístupná denně od 9.00 do 16.30 hodin až do konce roku.

03portalkupole

Obr. 2.  Hlavní jižní portál se sousoším Zvěstování Panně Marii, vpopředí dvojice soch od J. O. Mayera
Obr. 3.  Pohled na trojici kupolí s lucernami a vížku nad sakristií kostela Panny Marie Vítězné

Historie

V srpnu 1619 prohlásili vzbouřené protestantské stavy císaře Ferdinanda II. za zbavena českého trůnu a za krále si zvolili kurfiřta Fridricha Falckého. Na podzim 1620 vstoupila do Čech vojska Katolické ligy vedená hrabětem Johannem Tserclaesem Tillym a spojila se s císařskou armádou pod velením hraběte Karla Bonaventury Buquoye. Dne 8. listopadu kolem poledne se na návrší Bílá hora západně od pražských hradeb odehrála rozhodující bitva tzv. české války, v níž katolické síly porazily vojska protestantských stavů vedená knížetem Kristiánem I. z Anhaltu. Již následujícího rána uprchl z Prahy „zimní král“ Fridrich Falcký, aniž by se o obranu města vůbec pokusil. Bitva, která je v evropských dějinách zapsána pouze jako jeden z mnoha ozbrojených střetů třicetileté války, představuje v české historii významný mezník spojený s definitivní porážkou tzv. stavovského povstání.

Vznik poutního místa na bělohorské pláni je těsně spojen s úctou k pozdně gotickému deskovému obrazu Adorace Krista, po roce 1620 nazývaném Panny Marie Vítězné. Obraz, znázorňující adoraci narozeného Ježíše Pannou Marií a sv. Josefem, byl nalezen zneuctěný v zámecké kapli ve Štěnovicích během tažení ligistického vojska proti stavovské Praze. Španělský karmelitán Dominik à Jesu Maria, který tažení doprovázel jako zpovědník vévody Maxmiliána I. Bavorského a vojenský kaplan, žehnal tímto obrazem katolickým vojákům před Bílou horou a modlil se k němu v průběhu bitvy. Po vítězství začal být obraz uctíván jako zázračný. Dominik à Jesu Maria jej odvezl do Říma, kde byl roku 1622 umístěn na hlavní oltář kostela Santa Maria della Vittoria. Obraz, jehož originál byl zničen při požáru kostela v roce 1833, se zachoval dodnes v několika kopiích. Nejvýznamnější tři české kopie milostného obrazu se nacházejí v kostele johanitské komendy ve Strakonicích, v karmelitánském klášterním kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně a v kostele stejného zasvěcení na Bílé hoře.

02Santa Maria della Vittoria

Obr. 4.  Karmelitánský kostel Santa Maria della Vittoria v Římě (architekti Carlo Maderno a Giovanni Battista Soria, 1608-26)
Obr. 5.  Kopie milostného obrazu Panny Marie Vítězné (Adorace Krista) z kostela johanitské komendy ve Strakonicích

Již v letech 1622-24 byla na paměť bitvy zbudována na bělohorské pláni kaple sv. Václava. Roku 1628 byla se souhlasem císaře Ferdinanda II. zahájena východně od kaple stavba servitského kláštera, která však vlivem neklidné válečné doby zůstala nedokončena. Nový život vdechlo poutnímu místu na počátku 18. století působení bratrstva Panny Marie Vítězné, sdružujícího významné pražské měšťany a umělce té doby. V letech 1705-06 byl k drobné kapli přistavěn presbytář s kupolí a lucernou. Při konsekraci bylo patrocinium kostela změněno ze sv. Václava na Pannu Marii Vítěznou. V následujících letech byl kostel rozšířen o sakristii, severní a jižní kapli a areál doplněn stavbou ambitů s nárožními kaplemi a domu pro duchovního správce. Hlavní etapa budování poutního areálu byla ukončena v roce 1729 a jeho stavební vývoj byl uzavřen v druhé polovině 18. století zřízením kaple Božího hrobu při severní stěně ambitu.

04oltar

Obr. 6.  Hlavní oltář kostela Panny Marie Vítězné, celkový pohled
Obr. 7.  Hlavní oltář kostela Panny Marie Vítězné, detail střední části s milostným obrazem
Obr. 8.  Hlavní oltář kostela Panny Marie Vítězné, detail nástavce s postavou žehnajícího Boha Otce

Architektura a umělecká výzdoba

Za původce ideového konceptu první fáze výstavby kostela, nevymykající se dobovému průměru, bývá pokládán malíř Kristián Luna, představený bratrstva Panny Marie Vítězné. Druhá stavební fáze, při níž byla nad presbytářem sklenuta nová vznosná kupole na vysokém tamburu a zbudován ambit s nárožními kaplemi a domem administrátora, prozrazuje účast architekta výrazně nadprůměrných kvalit. Profesor Mojmír Horyna přesvědčivě doložil stylovou analýzou stavby, že jejím projektantem nebyl nikdo menší než Jan Blažej Santini Aichel. Vedle některých stavebních detailů o tom nepochybně svědčí nárožní kaple ambitu, založené nad hexagonálním půdorysem a sklenuté báňovou klenbou nad oválnou patní římsou. Řešení na podobném principu je uplatněno na soudobých Santiniho stavbách konventu v Plasech a probošství v Mariánské Týnici.

05fresky

Obr. 9.  Pohled do centrální kupole kostela s freskou Oslavení Církve Cosmy Damiana Asama
Obr. 10. Nástropní freska na klenbě ambitové kaple sv. Jana Nepomuckého

Půdorys kostela má podobu kříže, sestávající z pěti relativně autonomních buněk. Centrální a dominantní prostor představuje presbytář s kupolí na vysokém tamburu, západní buňka tvoří kostelní loď a východní sakristii. Zbývající dva prostory na severu a jihu, oba sklenuté podobně jako ústřední buňka kupolemi s lucernou, ale bez tamburu, obsahují boční kaple sv. Hilária a sv. Feliciána (dříve sv. Rozálie). Spojení obou kaplí s přilehlým ramenem ambitu zastřešenou arkádou integruje kostel a ambit v jediný hmotový celek. Vysokým tamburem, prolomeným osmi okny s trojlistými záklenky, proudí do centrálního prostoru záplava světla. Svým zásahem architekt Santini geniálně proměnil prostorové poměry i světelný režim dříve stísněného interiéru původního kostelíka.

Portálový hlavní oltář převyšuje postavou žehnajícího Boha Otce balustrádu nad korunní římsou presbytáře a zasahuje do prostoru tamburu zalitého světlem. V stříbrném a zlaceném rámu na oltáři se nachází kopie milostného obrazu Panny Marie Vítězné, původně Adorace Krista. Klenba kupole i lucerny presbytáře je vyzdobena malbou vynikajícího bavorského barokního freskaře Cosmy Damiana Asama s námětem Oslavení Církve (Madony s Dítětem). Fresky na klenbě v severní a jižní kapli zobrazují výjevy z bitvy na Bílé hoře a pocházejí od Václava Vavřince Reinera a Johanna Adama Schöpfa. Klenby i stěny ambitu jsou bohatě vyzdobeny freskami s náměty mariánských poutních míst. Před hlavní trojosou jižní bránou ambitu s volutovým štítem jsou umístěny sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha od Jana Oldřicha Mayera.

06pruceli

Obr. 11.  Východní průčelí kostela Panny Marie Vítězné
Obr. 12.  Západní průčelí kostela s reliéfem bitvy na Bílé hoře ve štítu, se sochou sv. Václava a dvojicí andělů

Architekt Jan Blažej Santini a Praha

Pražský měšťan Jan Blažej Santini Aichel obýval od roku 1705 tzv. Valkounský dům na Malé Straně, tj. dům č.p. 211-III v Ostruhové, dnešní Nerudově ulici. Jeho průčelí nese dodnes stopy Santiniho úpravy, zčásti překryté pozdně barokním dekorem. Přímo naproti domu se nachází Morzinský palác (dnešní rumunské velvyslanectví) a nedaleko na téže straně ulice Kolowratský palác (dnešní italské velvyslanectví). Obě stavby, navržené architektem Santinim, náleží k umělecky nejcennějším klenotům vrcholně barokní Prahy. Třetím významným pražským šlechtickým sídlem podle Santiniho projektu byl palác hrabat z Lissau, který stál v severní frontě Staroměstského náměstí do sklonku 19. století, kdy byl stržen při asanaci. Santiniho stopou, nalézající se přímo v areálu Pražského hradu, je průčelí děkanství svatovítské kapituly, tzv. Mladotova domu.

Velkolepým Santiniho dílem je konvent cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi, budovaný v prvních třech desetiletích 18. století. Trojkřídlé nádvoří konventu mělo být uzavřeno novostavbou velkého opatského chrámu, kterou se již nepodařilo uskutečnit, takže kostel sv. Jakuba zde zůstal trvalým provizoriem. Originalitu a vyspělost Santiniho architektury reprezentoval také kostel sv. Petra a Pavla při klášteře křižovníků Strážců Božího hrobu na Novém Městě pražském. Ten však sdílel nešťastný osud paláce pánů z Lissau a byl v roce 1905 zbořen. Pomineme-li nevelkou kapli Svatých schodů v klášteře augustiniánů kanovníků na Karlově a drobné úpravy kostela Panny Marie Pomocné při klášteře theatinů v Nerudově ulici, zůstává jedinou na území Prahy zachovanou sakrální stavbou architekta Santiniho poutní kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře.

07bozi hrobdum adm

Obr. 13.  Kaple Božího hrobu při severní stěně ambitu
Obr. 14.  Dům administrátora s dvojicí nárožních kaplí v západním křídle ambitu

Svým sepjetím se zlomovou událostí národních dějin i čtyři století trvající tradicí náleží Bílá hora k nejdůležitějším poutním místům v Čechách. Vrcholně barokní architektura kostela Panny Marie Vítězné s jeho ambitovým nádvořím vytváří přirozenou krajině urbanistickou dominantu bělohorské lokality. Význam poutního areálu umocňuje z uměleckého hlediska skutečnost, že jde o jedinou větší sakrální stavbu Jana Blažeje Santiniho zachovanou na území hlavního města a klenby kostela zdobí díla předních mistrů středoevropské barokní freskové malby – Cosmy Damiana Asama a Václava Vavřince Reinera. Kostel Panny Marie Vítězné nepřestal nikdy sloužit svému duchovnímu poslání. Poutní areál na Bílé hoře, který je od roku 2007 sídlem německo-české komunity benediktinských mnišek Venio, byl v roce 2018 prohlášen národní kulturní památkou.

Autor: Jiří Bernard Krtička

Další čtení:
Jan Blažej Santini Aichel – Geometrie posvátného prostoru

Fotogalerie výstavy: