V letošním roce, 7. prosince 2023, uplynulo právě 300 let ode dne, kdy v Praze zemřel autor jedinečných sakrálních staveb v Čechách a na Moravě, architekt italského původu a tvůrce barokní gotiky Jan Blažej Santini-Aichel. Co víme o jeho osobnosti a díle a proč je obojí označováno za geniální?
Přívlastek geniální je v naší době častým nadužíváním poněkud zdevalvován. Z pohledu historie umění však můžeme Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi (1677-1723) tento superlativ přiznat bez váhání, třebaže budeme jeho dílo poměřovat nejnáročnějšími kritérii. Jeho osobnost zůstává znepokojivou záhadou, protože o jeho životním příběhu se nedochovalo žádné solidní svědectví. Drobné střípky zpráv, které o životě architekta z rodu italských kameníků usedlých v Praze máme, byly vyčteny ze strohých matričních záznamů, soudních spisů a útržků korespondence. To podstatné o jeho duchovním a intelektuálním světě, originalitě geometrických představ a geniální tvůrčí síle můžeme hledat a nacházet jedině ve stavbách, které po sobě zanechal.
Obr. 2. Jan Blažej Santini-Aichel: klášterní bazilika v Sedlci u Kutné Hory, 1703-08, západní průčelí |
Obr. 3. Jan Blažej Santini-Aichel: klášterní bazilika v Sedlci u Kutné Hory, 1703-08, arkády a plackové klenby v jižním postranním dvoulodí |
Nezachoval se žádný doklad o tom, u koho se mladý Jan Blažej vyučil. Pouze nepřímé důkazy nasvědčují tomu, že jeho pravděpodobným učitelem byl francouzský, v Římě školený malíř a architekt Jean-Baptiste Mathey. Po návratu z tovaryšské cesty se Santini objevuje roku 1700 jako projektant obnovy cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, vypáleného husity již v roce 1420. Patří k největším záhadám, kdo přesvědčil ctihodného opata Wolfganga Lochnera, aby svěřil 23-letému mladíkovi bez profesní minulosti takto výjimečný a finančně nákladný úkol. Třebaže velkorysý projekt, který nepochybně zahrnoval i novostavbu klášterní baziliky, nebyl nikdy dokončen, realizovaná část konventu budí stále respekt. Není to práce začátečníka, ale dílo zralého mistra, prozrazující znalost nejnovějších forem barokního stylu ve spojení s nespoutanou osobní invencí a originalitou. Díky této stavbě se Santini záhy stává obdivovaným a vysoce váženým architektem, vyhledávaným vzdělanými a uměnímilovnými stavebníky z řad vysoké církevní i světské aristokracie.
Velké přízni se architekt Santini těšil u představených starobylých řádů: cisterciáků, benediktinů a premonstrátů, kteří mu svěřovali zvláště ambiciózní a náročné úkoly. Opat Jindřich Snopek jej zaměstnal na obnově cisterciáckého klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory, rovněž poničeného za husitských válek. Tato výjimečná pětilodní bazilika s trojlodním transeptem byla založena již koncem 13. století jako první gotická stavba katedrálního typu v českých zemích. Santini sklenul vysoký a mimořádně dlouhý prostor hlavní lodi valenou klenbou s výsečemi a dvojicí průběžných žeber. Klenební obrazec štukových žeber vyvolává iluzivní pohyb, strhující oko diváka od vstupu do kostela až k oltáři v presbyteriu. Vznosné západní průčelí s monumentálním lomeným oknem dotvořil soustavou fiál, sochou madony ve vrcholu štítu a subtilním baldachýnovým portikem s visutým svorníkem v klenbě. V klášteře v Sedlci se tak počátkem 18. století zrodila barokní gotika, nový stavební styl, vyjadřující barokní organizaci prostoru s použitím gotického tvarosloví.
Obr. 4. Jan Blažej Santini-Aichel: kaple sv. Anny v Panenských Břežanech, 1705-07, pohled od západu |
Obr. 5. Jan Blažej Santini-Aichel:poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách, 1718-50, pohled od jihozápadu |
Objednavatelkou projektu kaple sv. Anny v Panenských Břežanech byla Helena Pieroni da Gagliano, abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Na tomto raném Santiniho díle z let 1705-07 již můžeme sledovat suverénní ovládnutí motivů paprsčité centrály, dutého pilíře a dalších stěžejních podnětů italské radikálně barokní architektury 17. století (Francesco Borromini, Guarino Guarini). Do centrální lodi na půdorysu pravidelného šestiúhelníka, pronikají v úhlu 120 stupňů tři vedlejší prostory na pentagonálním půdorysu. Centrální loď je zastřešena helmicí, z níž vystupuje vysoký šestiboký tambur, nesoucí mansardovou střechu s vrcholovým křížem. Boční prostory jsou zastřešeny nižšími helmicovými střechami s pětibokými lucernami. V interiéru se centrální loď paprsčitě otevírá do postranních prostorů, odkud přichází nepřímé rozptýlené světlo. Tyto prostory s vloženými emporami plní funkci dutých pilířů, na něž dosedají tři pendentivy nesoucí vysoký tambur centrální kupole.
Množství realizovaných staveb a formální bohatost Santiniho díla vedla starší badatele k tomu, že v něm nacházeli dva až tři různé styly. Jeho přední znalec prof. Mojmír Horyna však typologickým rozborem prokázal, že navzdory pluralitě forem je toto dílo ve své podstatě projevem jednoho vnitřně konzistentního stylu. Ke stejnému závěru dospěl později nezávislou cestou Ladislav Moučka nalezením jednotného proporčního systému, který je důsledkem shodných geometrických projekčních postupů: systém protínajících se kružnic určující hlavní konstrukční body, vepisování obrazců do polygonů a kružnic, rotace pravidelných polygonů ad. Santini, brilantní znalec geometrie s jasnozřivou prostorovou představivostí, tyto postupy středověkých stavebních mistrů dokonale ovládal a dokázal s jejich pomocí vytvářet nové formy vlastního originálního stylu.
Obr. 6. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách, 1718-50, půdorysné schéma |
Od roku 1718 Santini buduje pro řád premonstrátů areál poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách v Moravském krasu. Velkorysá stavební dispozice s centrálním chrámem na půdorysu řeckého kříže, se symetrickou dvojicí ambitů a budovou probošství v prodloužené hlavní ose rozvíjí půdorysné schéma použité již roku 1710 v projektu poutního kostela a cisterciáckého převorství v Mariánské Týnici na Plzeňsku. Protože však se Santini ve svých návrzích nikdy neopakuje, moravský projekt je v několika aspektech ještě sofistikovanější. Půdorysná dispozice kostela je založena na centrálním válcovém prostoru, který se ve čtyřech směrech otevírá do vedlejších hranolových prostorů na pentagonálním půdorysu. Původní Santiniho projekt nepočítal s osovou věží v hlavním průčelí chrámu, předpokládal však odlišné zastřešení kostela vysokými mansardovými střechami nad centrální lodí i postranními prostory. Oběma ramenům ambitu měly dominovat vznosné věžové kaple na pentagonálním půdorysu, realizován však byl pouze východní ambit s kaplí sv. Anny.
Obr. 7. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, pohled v ose předsíně |
Obr. 8. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, pohled v ose kaple |
Poutní areál sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře vystavěl Jan Blažej Santini ve službách žďárského cisterciáckého opata Václava Vejmluvy, který se osobně podílel na ikonografickém programu stavby. Poutní kostel má dispozici pětiosé paprsčité centrály zcela ojedinělých kvalit, která nemá srovnání v architektuře předchozí ani následující. Válcová centrální loď kostela je obklopena deseti stavebními subdominantami: pěticí oválných předsíní s funkcí dutých pilířů a pěticí sféricky trojúhelných kaplí, které se střídají po jejím obvodu. Poutní ambit na půdorysu konkávního desetiúhelníka je v osách svých ramen doplněn rovněž deseti subdominantami: pěticí bran a pěticí kaplí. Slovně obtížně popsatelná skladba hmot kostela se v exteriéru projevuje pronikáním sférických tvarů bez jasného vrstvení etáží gradujících vzhůru ke středu. Vertikální dojem završuje impozantní zvonovnicová střecha se štíhlou vysokou lucernou.
Obr. 9. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, půdorysné schéma kostela |
Obr. 10. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, půdorysné schéma ambitu |
Vnitřní prostor centrální lodi sestává na způsob gotického katedrálního závěru ze tří vertikálních stupňů, které jsou vymezeny emporami, obkružujícími prostor ve dvou etážích nad sebou. Na vizuálním působení prostoru se podstatnou měrou podílí světlo, jehož proměnlivá intenzita graduje od příšeří v úrovni první etáže až po oslnivý jas v prostoru pod klenbou. Oběžná empora v horní etáži ukrývá výběhy báňové klenby a spolu s intenzivním proudem světla z bočních prostorů vyvolává dojem nehmotného vznášení klenby. Ve svém vrcholném díle, poutním kostele na Zelené hoře ve Žďáru, přivedl Santini princip paprsčité centrály k absolutní dokonalosti: postranní prostory dvou odlišných typů jsou vzájemně propojeny a vytvářejí souvislý druhý prostorový plášť, regulující intenzitu světla, které ze všech směrů proudí do centrální lodi.
Obr. 11. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, pohled z dolní empory k hlavnímu oltáři |
Obr. 11. Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, 1719-22, pohled z centrální lodi k hlavnímu oltáři |
Dvacet tři let svého profesního života strávil Jan Blažej Santini horečnou prací na projektech pro početný zástup objednavatelů a stálým cestováním po různých lokalitách Čech a Moravy za dohledem nad realizací staveb. Nutno alespoň připomenout, že nebyl pouze autorem sakrálních, ale také hospodářských, rezidenčních, palácových a zámeckých staveb, mezi nimiž je vrcholným dílem zámek Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou. Byl dvakrát ženat a měl několik dětí, z nichž většina se nedožila dospělého věku. S přibývajícími léty intenzita jeho práce stále narůstala. Spěchal, jako by tušil, že osud mu vyměřil příliš krátký život a čas na dovršení díla mu rychle ubývá. Zemřel po náhlé nemoci 7. prosince 1723 ve věku pouhých 46 let. Jeho hrob na hřbitově u sv. Jana Křtitele v Oboře zmizel již na sklonku 18. století, kdy byl hřbitov spolu s kostelem zrušen.
Žádný portrét Jana Blažeje Santiniho se nedochoval, takže jeho tvář zůstane navždy tajemstvím stejně jako jeho život. Vše podstatné, co o něm víme, jsme poznali studiem jeho staveb. V náboženském ohledu byl nepochybně typickým člověkem barokní epochy, prodchnutým přirozenou, hlubokou a každodenně žitou vírou. Intelektuálně byl formován barokní vzdělaností, vkusem a kulturou. Odhalil tajemství stavitelů středověkých katedrál a pochopil nejvyspělejší díla mistrů své doby. Poznal zákony stylů, aby je vzápětí překročil a vytvořil svůj individuální, nikam nezařaditelný a zcela originální styl. Jeho život byl krátký a tajemný jako záblesk perseidy uprostřed nočního nebe. Jan Blažej Santini-Aichel, excelentní geometr a znalec kabaly, geniální vizionář a tvůrce barokní gotiky, architekt bez předchůdců a bez následovníků...
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1-5,7,8,11,12)
Reprodukce výkresů (6,9,10) z knihy Ladislav Moučka: Jan Blažej Santini Aichel
Další čtení k tématu: Jan Blažej Santini Aichel – Geometrie posvátného prostoru
Video: Santini dotýkání podstaty