Přesně před šedesáti lety proběhly v Praze Konfrontace – dvě neoficiální výstavy, které můžeme označit za mezníky ve vývoji českého výtvarného umění 20. století. Neměly význam jen pro pražské umělce, ale výrazně ovlivnily i dění v Bratislavě. Prakticky současně se stejnojmenné výstavy konaly také ve Varšavě. Rok 1960 byl v Polsku i v Československu rokem přelomovým, kdy se v obou zemích rozběhly procesy směřující k osvobození uměleckého projevu.
S nápadem uspořádat v Praze konfrontační výstavy přišel čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, sochař Jan Koblasa (1932-2017). Přizval k nim své kamarády a spolužáky Jiřího Valentu (1936-1991), Aleše Veselého (1935-2015), Čestmíra Janoška (1935-2019), Antonína Málka (*1937), Zdeňka Berana (1937-2014), Antonína Tomalíka (1939-1968) a jako určitou autoritu i Vladimíra Boudníka (1924-1968), který sice nepatřil do stejné generace, ale s Koblasou i dalšími mladými umělci se přátelil.
Obr. 1. Zdeněk Beran: Bez názvu, 1960, kombinovaná technika, 100x65 cm
Obr. 2. Antonín Tomalík: Obraz-Objekt, 1960-61, kombinovaná technika, 50x90 cm
Konfrontace I byla jednodenní výstava, která se konala se 16. března 1960 v ateliéru Jiřího Valenty na Palmovce v Praze-Libni. Vernisáž výstavy Konfrontace II proběhla 30. října 1960 v ateliéru Aleše Veselého na Žižkově. Z předchozích účastníků chyběl Zdeněk Beran, protože se mu nepodařilo dokončit nové obrazy, ale přibyli Zbyšek Sion (*1938), Václav Křížek (*1937), fotografové Karel Kuklík (1937-2019) a Jiří Putta (1935-2017). Teoreticky výstavy zaštiťoval mladý historik umění František Šmejkal (1937-1988). Jednotlivé účastníky nespojovalo pouze přátelství ze studií, ale podle Veselého „důvěra, že každý, do byl pozván, bude schopen vytvořit něco důležitého, něco závažného“.
Mladí umělci neměli žádný společný program, ale sdíleli kritiku akademismu i falešného modernismu. Prezentovali díla, která vznikala mimo akademie a nebyla v souladu s oficiálními požadavky doby. Byla to díla moderní a průlomová. Jednalo se o expresivně pojaté nefigurální syrové výpovědi s existenciálním podtextem, jež se projevovaly využíváním netradičních materiálů jako písku, textilií, drátů, dřev nebo umělých hmot, které umělci kombinovali nejrůznějšími způsoby – sbíjeli, propalovali, ryli, odkrývali, polévali barvou. V mnoha dílech převládala tlumená hnědá, šedá nebo černá barevnost. Jednalo se o přímý protiklad k tomu, co hlásala oficiální doktrína – o umění režimem zapovězené a zároveň revoluční.
Obr. 3. Jozef Jankovič: Erózia, 1963, strukturální grafika, 375x260 mm
Obr. 4. Eduard Ovčáček: Sešívaný obraz, 1962, kombinovaná technika, 80x64 cm
Pražské Konfrontace navštívili také umělci pocházející z Moravy – Eduard Ovčáček (*1938) a Miloš Urbásek (1932-1988), kteří byli studenty Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Po návratu do Bratislavy začali plánovat podobné akce i na Slovensku. Nejprve byly stejně jako v Praze neveřejné, konaly se v letech 1961, 1962, 1963 v ateliéru Jozefa Jankoviče (1937-2017) a v dalších soukromých bytech. Až v roce 1964 se mohly otevřít dvě polooficiální Konfrontácie: jedna ve vestibulu divadla Malá scéna a druhá v Galérii Cypriána Majerníka v Bratislavě. V roce 1965 následovala výstava v Nové síni v Praze. V témže roce mohli čeští výtvarníci oficiálně uspořádat Konfrontaci III v Galerii mladých Alšovy síně Umělecké besedy, ovšem již bez účasti Koblasy. Přibyla však nová jména: Stanislav Benc, Miloslav Hotový, James Janíček, Čestmír Krátký a Pavel Nešleha.
Skupina slovenských výtvarníků neměla jasně vymezený počet členů, ale ke kmenovým patřili Eduard Ovčáček, Miloš Urbásek, Jaroslav Koczis (1933-1990), Dagmara Koczisová (1932-2000), Pavel Maňka (1929-2015), Rudolf Fila (1932-2015) a Marian Čunderlík (1926-1983), kteří spolupracovali s historičkou umění Evou Ševčákovou (1935-2011), pracovnicí Slovenské národní galerie. Uskupení sdružovalo výtvarníky různých generací, kteří neměli společný program, ale usilovali o „jiné“ umění. Šlo o spojení, které se zakládalo na osobních přátelských sympatiích a názorové blízkosti. Ve skupině načas dominovala rovněž strukturální abstrakce jako jeden z nejradikálnějších výtvarných názorů na Slovensku.
Obr. 5. Erna Rosenstein: Znaki, 1961, olej na plátně, 61x86 cm
Obr. 6. Tadeusz Kantor: Kompozycja, 1957, olej na plátně, 81x100 cm
Prostřednictvím Eduarda Ovčáčka měli slovenští výtvarníci zprávy o dění v Polsku, zejména o výstavách ve varšavské galerii Krzywe Koło. Také Marián Čunderlík byl v srpnu 1958 na tzv. studijním pobytu v Polsku, kde se setkal s Marianem Boguszem, ředitelem Galerie Krzywe Koło, a malířem a sochařem Bogusławem Szwaczem. V Polské lidové republice vládl volnější režim než u nás, a proto se tam nové umění mohlo rozvíjet svobodněji.
Galerie Krzywe Koło byla založena v roce 1956 a brzy se jí podařilo navázat kontakty i se zahraničními umělci. V roce 1958 vystavovala v Polsku skupina z Československa Máj 57 a o rok později skupina německých malířů a naopak polští umělci vystavovali v západním Německu. Polské progresivní umění bylo zastoupeno i na individuálních či tematických výstavách v dalších západních zemích, včetně velkých mezinárodních výstav soudobého umění. Nechybělo například v roce 1959 na výstavě Documenta II v Kasselu, která byla přehlídkou nefigurativní tvorby. Díky liberálnějšímu režimu mohli polští umělci cestovat a navázat vztahy se západní kulturou, prostřednictvím Tadeusze Kantora a Jerzy Kujawského především s francouzským uměním.
Obr. 7. Vladimír Boudník: Stopy materiálu, 1959, aktivní grafika, 109x150 mm
Obr. 8. Čestmír Janošek: Sazovka, 1960, 224x348 mm
Jedním z nejdůležitějších počinů galerie bylo uspořádání Konfrontacjí, které prezentovaly práce současných polských umělců. Jednalo se o dílo Mariana Bogusze, Tadeusze Brzozowského, Tadeusze Dominika, Stefana Gierovského, Bronisława Kierzkowského, Jerzy Nowosielského, Jana Tarasina, Jerzy Tchórzewského, Rajmunda Ziemského, Alinu Szapocznikowou, Alinu Ślesińskou a Magdalenu Więcek. Autoři výstavy Bogusz, Gierowski a Wojciechowski výstavu uspořádali v čase konání mezinárodního kongresu AICA (Association Internationale des Critiques d’Art) v září 1960 s cílem ukázat mezinárodní odborné veřejnosti nejnovější polské umění. Na rozdíl od pražských Konfrontací, které probíhaly tentýž rok v soukromých ateliérech, se mohly polské Konfrontacje konat na institucionální půdě.
Přestože galerie plánovala pořádat konfrontační výstavy každoročně, další se uskutečnila až roku 1962. Následovaly Konfrontacje 1963 a Konfrontacje 1964. Posledními byly Konfrontacje 1965, které se konaly v Galerii EL v Elblagu. V létě roku 1962 mohla proběhnout v rámci festivalu Jesień Warszawska i konfrontační výstava československých a polských výtvarníků Argumenta. Pro československé umělce byla Galerie Krzywe Koło „zjevením“. Mladí Čechoslováci až doposud vystavovali pouze v soukromých prostorách, oficiální prezentace nebyla možná. Varšavská galerie poskytla mnohým z nich první příležitost veřejně představit svou tvorbu a utvrdila je tak v přesvědčení o správnosti zvolené cesty.
Obr. 9. Jiří Valenta: Dvě části Triptychu, 1959, kombinovaná technika, každá část 198x97 cm
Obr. 10. Antonín Málek: Bez názvu, 1960, kombinovaná technika, 100x137 cm
Rok 1960 přinesl, alespoň na krátkou dobu, změnu jak v Československu tak v Polsku. Konfrontace pražské, bratislavské i varšavské ovlivnily nejen vývoj výtvarného umění v obou zemích, ale staly se ukázkou spolupráce českých, slovenských a polských umělců šedesátých let, kteří se dokázali semknout, nastoupit novou cestu a společně vzdorovat tlakům, které na ně ze státních míst doléhaly. Pak přišel rok 1968...
Autorka: Eva Čapková
Zdroje fotografií:
M. Nešlehová: Poselství jiného výrazu, Praha 1997 (1, 7, 9, 10)
S. Jankovičová, J. Mojžiš: Bratislavské Konfrontácie, Bratislava 2010 (3, 4)
Galeria Krzywe Koło. Katalog wystawy retrospektywnej, Muzeum Narodowe w Warszawie, Warszawa 1990 (5, 6)
Archiv autorky (2, 8)
