Rakouský malíř Gustav Klimt je znám především jako autor alegorických, mytologických i skutečných portrétů, vyznačujících se podmanivou krásou a rafinovanou smyslovostí, které se často pojí s víceméně zjevným erotickým nábojem. V císařské Vídni na přelomu 20. století byl však váženou uměleckou osobností, předsedou uměleckého sdružení Secese a vykonavatelem prestižních veřejných zakázek.
Pojem secese označuje poslední velký internacionální sloh, který ovládal evropské umění v období Fin de siècle, tedy přibližně od roku 1890 do první světové války. Ve výtvarném umění jej charakterizuje důraz organické, zvláště vegetabilní tvary, asymetrie, elegantní křivkové linie, klidný rytmus, harmonie barev, inklinace k plošnosti a dekorativnosti. V době na přelomu století sesesní sloh ovládl nejen malířství, sochařství a architekturu, ale také šperkařství, nábytkářství, sklářství a další umělecká řemesla. K evropským centrům secese patřila zejména Paříž, Brusel, Barcelona, Mnichov, Berlín a Vídeň. Nejvýraznějším představitelem secesního slohu v hlavním městě rakousko-uherské monarchie byl jednoznačně malíř Gustav Klimt.
|
Obr. 2. Gustav Klimt (1914) |
Obr. 3. Gustav Klimt: Březový háj, 1902 |
Gustav Klimt (14. 7. 1862 Baumgarten u Vídně – 6. 2. 1918 Vídeň) se narodil do chudých poměrů jako druhé ze sedmi dětí ve vesnici poblíž Vídně. Jeho otec Ernst Klimt byl zlatníkem a rytcem s českými kořeny. Gustav již v mládí projevoval výrazné nadání pro kresbu a malbu a umělecké sklony měly i oba jeho bratři. Ve čtrnácti letech byl přijat na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Ještě v průběhu studia vytváří Gustav umělecké trio se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem a společně se ucházejí o zakázky. Z jejich dílny pochází například výzdoba divadla v Karlových Varech nebo v Liberci, kde dodnes můžeme vidět původní malovanou oponu. Věhlas jejich ateliéru ve Vídni roste, získávají prestižní státní zakázku na výzdobu hlavního schodiště císařského divadla, která jim otevírá dveře do nejvyšší společnosti. Gustav Klimt je za práci na tomto projektu oceněn samotným císařem.
|
Obr. 4. Gustav Klimt: Portrét Sonji Knipsové, 1898 |
Obr. 5. Gustav Klimt: Portrét Hermíny Galliové, 1904 |
Rok 1892 znamená v životě Gustava Klimta tragický milník, protože nečekaně umírá jeho otec a o něco později i bratr Ernst. Kromě toho, že se musí vyrovnávat s jejich náhlým skonem, stává se živitelem rodiny, protože matka a sestra jsou na něm závislé, a navíc podporuje i bratrovu vdovu s dcerou. V období smutku Gustav Klimt prakticky netvořil, nebo jen málo. Významnou zakázkou se tak stala až roku 1894 výzdoba velké auly Vídeňské univerzity. Projekt však zůstal nedokončen vinou kontroverze, kterou vzbudily některé výjevy považované tehdejší společností za pornografické.
|
Obr. 6. Gustav Klimt: Danae, 1907-08 |
Obr. 7. Gustav Klimt: Judita I, 1901 |
V roce 1897 se Gustav Klimt stal prvním předsedou uměleckého sdružení Secese, které založil společně s architekty Josephem M. Olbrichem a Josefem Hoffmannem a dalšími významnými osobnostmi. Sdružení začalo pořádat výstavy, vydávat časopis Ver Sacrum a výrazně ovlivňovat umělecký život Vídně. V té době vznikají také první Klimtovy krajinomalby. V roce 1902 pořádají členové Secese výstavu k výročí úmrtí Ludwiga van Beethovena, které se Gustav Klimt rovněž zúčastní monumentálním dílem – Beethovenovým vlysem. Protože však mezi členy Secese k dochází neshodám a konfliktům, Klimt sdružení v roce 1905 opouští. Později spolupracuje s komunitou Wiener Werkstätte, která se podobně jako britské hnutí Art and Crafts orientuje na obnovu kvality uměleckých řemesel.
|
Obr. 8. Gustav Klimt: Portrét Adély Bloch-Bauerové I, 1907 |
Obr. 9. Gustav Klimt: Polibek, 1907-08 |
Unikátní styl Gustava Klimta, kterému umělec vděčí za svou dnešní celosvětovou proslulost, se formoval v období let 1898–1908, tedy v době práce pro Vídeňskou univerzitu a členství ve sdružení Secese. Tehdy vznikla díla jako Polibek, Pallas Athéna, Danae, Judita I, Portrét Adély Bloch–Bauerové I. V pozdní fázi tvorby se Klimtův styl proměňuje, což se projevuje mimo jiné v odklonu od používání zlacení a ornamentálnosti. V roce 1918 utrpěl umělec záchvat mrtvice, po kterém mu ochrnula polovina těla a byl upoután na lůžko. Krátce poté zemřel na následky španělské chřipky. V jeho pozůstalosti se dochovalo množství náčrtků nahých žen v nejrůznějších polohách, včetně těch nejintimnějších. Je zřejmé, že tato explicitně erotická linie jeho tvorby zásadně ovlivnila jiného velkého rakouského umělce té doby – předčasně zemřelého Egona Schieleho, který byl horlivým Klimtovým obdivovatelem a považoval se za jeho žáka a legitimního následovníka.
|
Obr. 10. Gustav Klimt: Alej na zámku Krammer, 1912 |
Obr. 11. Gustav Klimt: Venkovská zahrada se slunečnicemi, 1907 |
Text: Lucie Šimánková
Foto: Wikimedia Commons
