Jednu z našich nejoriginálnějších křížových cest pro moderní sakrální prostor 20. století vytvořil v sedmdesátých letech navzdory komunistickému režimu sochař a restaurátor Karel Stádník. Jeho netradiční sochařské dílo je skutečným pokladem, ukrytým za nenápadným a poněkud fádním zevnějškem farního kostela Panny Marie Královny míru v Praze-Lhotce.
V dějinách českého umění 20. století je sochař a restaurátor Karel Stádník (1924-2011) zapsán jako jedna z vynikajících osobností, které se v letech 1948-1989 zabývaly sakrální tvorbou, a to navzdory všem důsledkům a rizikům, které tato činnost za komunistického zřízení přinášela. V prvních poválečných letech vystudoval sochařství u prof. Otakara Španiela na Akademii výtvarných umění v Praze, kam byl pro mimořádný talent přijat přímo do třetího ročníku. Po absolutoriu v roce 1949 pokračoval studiem teologie na bohoslovecké fakultě, neboť se u něj projevilo povolání k duchovnímu stavu. Pod vlivem stupňujících se represí vůči církvi, které zahrnuly i režimní kontrolu nad vzděláváním bohoslovců, opustil úmysl stát se knězem a rozhodl se zasvětit život záchraně památek sakrálního umění.
|
Obr. 2. Kostel Panny Marie Královny míru v Praze-Lhotce, pohled od severozápadu |
Obr. 3. Kostel Panny Marie Královny míru v Praze-Lhotce, pohled do presbytáře |
V roce 1951 absolvoval Karel Stádník postgraduální studium památkové péče a začal působit jako restaurátor. Ve své profesi zachránil dlouhou řadu unikátních uměleckých památek ze středověku i z doby barokní. K nejvýznamnějším patří pastoforium z dílny Petra Parléře ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta, oltář sv. Jana Křtitele v chrámu Panny Marie před Týnem a další díla Monogramisty IP, sousoší Kalvárie F. M. Brokofa v kostele sv. Havla, sochy na zpovědnicích a na oltáři Očištění Panny Marie z dílny M. B. Brauna v kostele sv. Klimenta v Klementinské koleji. Mimo Prahu lze zmínit například restaurátorské práce ve františkánském klášterním kostele v Hejnicích a v premonstrátském klášteře v Nové Říši na Moravě.
|
Obr. 4. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 1. zastavení (Smrtelná úzkost Ježíše v Getsemanech) |
Obr. 5. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 2. zastavení (Bičování Ježíše) |
Třebaže restaurátorská profese zajistila umělci obživu, nemohla naplnit jeho touhu po vlastním tvůrčím vyjádření v oboru sakrálního sochařství. Příležitost se mu naskytla až v první polovině šedesátých let, kdy realizoval křížovou cestu pro kapucínský kostel Panny Marie Andělské na Hradčanech. V následujících desetiletích vytvořil Karel Stádník početná další díla pro posvátný prostor v Čechách i na Moravě, včetně křížové cesty v katedrále sv. Václava v Olomouci (1973-74). Vedle volných soch a křížových cest byl také autorem oltářních stolů, ambonů a sedes a navrhoval i celkové úpravy liturgického prostoru. Jeho nejznámějším sochařským dílem je křížová cesta v kostele Panny Marie Královny míru v Praze-Lhotce. Toto dílo z let 1973-75 společně s moderním oltářem (s kopií Madony ze zbořeného Mariánského sloupu od Břetislava Bendy) zcela proměnilo konstruktivistický, až nevlídně strohý interiér kostela ze třicátých let 20. století.
|
Obr. 6. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 3. zastavení (Ježíš odsouzen) |
Obr. 7. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 4. zastavení (Ježíš přijímá kříž) |
Podobně jako ostatní křížové cesty ze sochařské dílny Karla Stádníka je lhotecká cesta pojednána figurativně, liší se však tematicky rozvolněným pojetím, vymykajícím se tradičnímu ikonografickému programu. Na ideové koncepci díla se podílel i jeho objednavatel, lhotecký farář P. Vladimír Rudolf. Na rozdíl od tradiční ikonografie, kde Kristus je ústřední postavou každého ze 14 zastavení, se zde Ježíšova osoba objevuje pouze třikrát (jako tvář otisknutá do Veroničiny roušky, jako Ukřižovaný a Vzkříšený z mrtvých). Ostatní zastavení jsou pojednána alegorickým způsobem a jednotlivé motivy jsou vyjádřeny pomocí nebiblických historických příběhů nebo výjevů z 20. století, reflektujících strádání a bolesti soudobých lidí. V podstatě se jedná o alegorické zobrazení historie spásy, v němž je příběh Ježíšových pašijí zasazen doprostřed dějin utrpení lidstva.
|
Obr. 8. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 7. zastavení (Šimon z Kyrény) |
Obr. 9. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 13. zastavení (Ježíš uložen do hrobu) |
Až šokující dojem vyvolává hned 1. zastavení křížové cesty, znázorňující zoufalou matku a vyděšené děti. Výjev, odehrávající se na pozadí atomové exploze, je symbolickým vyjádřením úzkostí a obav lidstva z fatálních následků jaderného konfliktu. Pilátovo odsouzení Ježíše k smrti na kříži alegoricky vyjadřuje nespravedlivý soud nad sv. Janou z Arku v 15. století. Ježíšovo přijetí kříže symbolizují odchody prvotních křesťanů na popravy v římském Koloseu. Šimona z Kyrény, který pomáhal nést Ježíšovi kříž, zastupuje příběh sv. Maxmiliána Kolbe, františkánského kněze, který se v Osvětimi dobrovolně vydal na smrt za jiného vězně, otce početné rodiny. Výjev Kladení do hrobu reprezentuje scéna z napoleonských válek, kde generál na koni obhlíží bitevní pole bez jediné známky života.
|
Obr. 10. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 8. zastavení (Veroničina rouška) |
Obr. 11. Karel Stádník: Křížová cesta v Praze-Lhotce, 11. zastavení (Ježíš umírá na kříži) |
Jednotlivá zastavení jsou provedena v patinované sádře. Podobně jako u ostatních raných děl Karla Stádníka nejsou povrchy plastik hlazené, ale nesou stopy autorových rukou a nástrojů, což jim dodává bezprostřední autenticitu a živost. Střídmé použití několika málo barevných tónů, mezi nimiž dominuje bílá, hnědá a zlatá, má symbolickou hodnotu. Vyvrcholením díla je závěrečné 14. zastavení křížové cesty. Postava zmrtvýchvstalého Krista v nadživotní velikosti napřahuje ruku k světcům a dalším zástupcům vzkříšeného lidstva, v jejichž středu se nachází svatá eucharistie v podobě zářícího slunce. Výjev provází nápis, který je parafrází citátu z Matoušova evangelia: “Pojďte požehnaní mého Otce, vejděte v radost, vládněte královstvím.” Křížová cesta ve farním kostele v Praze-Lhotce je právem považována za umělcovo neoriginálnější dílo.
|
|
Karel Stádník se roku 1956 oženil a postupně se stal otcem tří dětí. Navzdory tomu jej touha po zasvěceném životě neopustila a roku 1984 v Berlíně byl německým kardinálem Meisnerem tajně vysvěcen na trvalého jáhna. Tuto službu aktivně vykonával i po pádu komunismu až do počátku našeho století, kdy odešel na odpočinek. Jako trvalý jáhen působil dlouhá léta ve starobylém kostele sv. Jana Křtitele na vrchu Velíz u Kublova, který je pozůstatkem zaniklého benediktinského probošství. O jeho hluboké víře a osobním nasazení svědčí i to, že v tomto původně románském kostele prováděl vlastníma rukama nejen úpravu liturgického prostoru, ale i opravy stavebních konstrukcí v havarijním stavu. Umělec zemřel 12. ledna 2011 v Praze a byl pochován na hřbitově u kláštera sv. Markéty na Břevnově.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Boženka Šárková (1,4-12), autor (2,3)
