Anglický romantický krajinář William Turner se zapsal do dějin výtvarného umění svým originálním zobrazováním atmosférických jevů v přírodě. Třebaže jeho současníci jej považovali za podivína, od sklonku 19. století je obdivován jako osamělý předchůdce impresionistické malby, který předběhl svou dobu. Výstavu jeho tvorby pod názvem Turner: Tři horizonty můžete navštívit do neděle 10. března 2024 v mnichovské galerii Lenbachhaus.
Umělecká pozůstalost Josepha Mallorda Williama Turnera (1775-1851), kterou dnes spravuje britská Tate Gallery, zahrnuje na 300 olejomaleb a několik tisíc skic a akvarelů. Kurátoři aktuální výstavy v Mnichově rozdělili dílo malíře do dvou hlavních skupin. Na jedné straně výstavní síně jsou instalovány známé obrazy, které Turner za svého života vystavoval například v Královské akademii v Londýně nebo ve své soukromé galerii, naproti nim visí práce, jež nikdy neopustily jeho ateliér. Výběr je navíc obohacen o výukové tabule, které Turner jako profesor na Královské akademii vytvořil k lekcím perspektivy.
|
Obr. 2. William Turner: Pád laviny u Graubündenu, 1810, olej, plátno |
Obr. 3. William Turner: Sněhová bouře, 1842, olej, plátno |
Mnohá díla Williama Turnera vyvolávala za umělcova života kontroverze. Již po roce 1800 se mu kvůli nekonvenčnímu „přehnanému“ přístupu k zobrazení přírodní reality začalo hanlivě přezdívat „Over-Turner“. Proměna jeho malířského stylu je dobře patrná na výjevech z Benátek. V roce 1819 navštívil malíř město poprvé a zhotovil tam několik skic a akvarelů. Jeho první malba Benátek však vznikla až v roce 1833 těsně před jeho druhou návštěvou. Je poctou italskému baroknímu mistru Canalletovi, který je na obraze dokonce zachycen, jak maluje vedutu města ve zlatém rámu.
Anekdota vypráví, že Turner malbu zhotovil během pouhých tří dnů poté, co se dozvěděl, že jeho kolega z Akademie Clarkson Stanfield představí na výroční výstavě právě obraz Benátek. Po dalších pobytech v Benátkách v letech 1833 a 1840 vystavoval malíř jejich veduty často a s úspěchem. Ve své malbě využíval stále volnější tahy štětce a jeho obrazy ztrácely na ostrosti v detailu. Barvu nanášel a roztíral špachtlí, takže je těžké rozeznat, kde končí vodní hladina a začíná v břeh. Reakce v britském tisku však byly velmi rozpolcené. Psalo se například o tom, že obrazy nejsou hotové, že jsou to pouhé studie kompozic, barev a atmosféry.
|
Obr. 4. William Turner: Most nářků, Dóžecí palác a celní úřad v Benátkách, 1833, olej, plátno |
Obr. 5. William Turner: Walhalla na Dunaji v Donaustaufu u Regensburgu při západu slunce, ca. 1840, akvarel |
Také Sněhová bouře, jedna z nejslavnějších Turnerových maleb, vyvolala u obecenstva protichůdné reakce. Obraz byl poprvé vystaven v roce 1842 v Královské akademii. Jeho celý titul “Sněhová bouře - Parník na mělčině před vjezdem do přístavu vysílá světelné signály. Autor byl v této bouři v noci, když loď Ariel opouštěla Harwich” měl poukázat na to, že se nejedná o fantazijní představy, ale o přímou zkušenost autora. Dobová kritika, která doposud označovala Turnerovy malby za nehotové, viděla v tomto díle definitivní konec jeho umělecké kariéry. Psalo se například o tom, že se jedná o vtip, že obraz připomíná masu mýdlových bublin při praní nebo že malíř, který již dříve používal ke svému řemeslu šlehačku, vaječné žloutky nebo rybízové želé, využil tentokrát celou svou kuchyňskou paletu.
Třebaže malba evokuje bezprostřední prožitek, opak je pravdou. Turner atmosférické jevy zkoumal nejen ve svých skicách, ale četl i soudobou vědeckou literaturu, zejména z optiky a teorie barev. Byl v kontaktu s fyziky Mary Somerville a Michaelem Faradayem. V kontrastu s dobře přijímanou ranou tvorbou bylo Turnerovo pozdní dílo veřejností nepochopeno a odmítnuto. Dokonce i jeho přítel John Ruskin, který malíře nejednou veřejně obhajoval, označil po Turnerově smrti jeho práce posledních pěti let za podřadné, jelikož se v nich odráží duševní nemoc, kterou prý malíř trpěl. Teprve impresionisté jako Claude Monet nebo Camille Pissarro tyto pozdní obrazy znovu objevili a docenili.
|
Obr. 6. William Turner: Benátská slavnost, ca. 1845, olej, plátno |
Obr. 7. William Turner: Dóžecí palác, ca. 1844, olej, plátno |
Můžeme se jen dohadovat, jak by asi dobová kritika reagovala na plátna, která jí Turner vůbec nepředložil a která chránil ve svém ateliéru. Patří mezi ně i další pohledy na slavné italské město. V nich se již předmětnost, například střechy budov a kostelů nebo průvody lidí při karnevalu, doslova vytrácí divákovi před očima. To skutečné, uchopitelné se stává pouhým stínem, mlhou, světelným odrazem, barevnou hmotou. Objekt je v malbách sice stále, tedy alespoň pro dnešního diváka, přítomen, avšak rozplývá se ve světle a balancuje na hraně viditelna.
Na rozdíl od oficiálně vystavené Sněhové bouře si u těchto maleb můžeme mizení objektu vysvětlit atmosférickými jevy jen částečně. Jedná se o svítání, mlžné opary, příliv slunečních paprsků? Turner zvolil světlou paletu, v níž převažuje bílá, žlutá, růžová. Jeho utajený způsob zacházení s barvou vycházel nejen z osobní zkušenosti, ale především ze studia barev a snahy plně rozvinout jejich potenciál. Myšlenky Goetheho a teorie Mosese Harrise a George Fieldse, kterými se zabýval, jej dovedly až k bodu obratu, kde se tématem obrazu stává samotné světlo. Na tomto místě se nevyhneme srovnání s díly prvních abstraktních malířů, která se však objevují více než půl století po Turnerovi.
Text: Eva Čapková
Foto: Tate Gallery
