V loňském říjnu představila Národní galerie Praha novou stálou expozici Staří mistři II ve Šternberském paláci na Hradčanech, rozšiřující stálou výstavu ve Schwarzenberském paláci, otevřenou na podzim 2019. Krátce poté však provoz všech expozic přerušil nástup druhé vlny pandemie. Širší veřejnost má proto možnost se s „druhým dílem“ Starých mistrů seznámit teprve nyní.
Ze všech sídel Národní galerie je Šternberský palác na Hradčanech spjat s osudem této instituce historicky nejdéle a nejtěsněji. Její předchůdkyně Společnost vlasteneckých přátel umění, založená roku 1796 osmi představiteli české šlechty, jej v roce 1811 zakoupila od hraběte Leopolda ze Šternberka a po dobu 60 let jej užívala jako sídlo své Obrazárny. Čtyřkřídlý palác, při pohledu z Hradčanského náměstí skrytý za majestátní fasádou Arcibiskupského paláce, je významnou vrcholně barokní stavbou, kterou v letech 1698 - 1708 provedl Giovanni Battista Alliprandi, snad podle plánů Domenica Martinelliho.
Obr. 1. / Obr. 3. Pietro Lorenzetti: Sv. Mučedník / Sv. Antonín Poustevník, kolem 1330, tempera, dřevo
Obr. 2. Lorenzo Monaco: Oplakávání Krista, 1408, tempera, dřevo
Novou stálou expozici ve Šternberském paláci zahajuje sál se dvěma vzácnými kolekcemi, prezentujícími jednak italskou malbu 14. a 15. století, jednak byzantský a ruský ikonopis. Jádrem unikátní kolekce tzv. italských primitivů jsou díla ze sbírky arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, kterou následník rakouského trůnu získal dědictvím i vlastními akvizicemi a později deponoval na svém zámeckém sídle v Konopišti. Soubor byzantských a ruských ikon pochází se sbírky historika umění P. N. Kondakova, jednoho z předních ruských intelektuálů, kteří po bolševické revoluci nalezli azyl v prvorepublikovém Československu.
K největší chloubám kolekce italského trecenta patří dvě polopostavy světců od Pietra Lorenzettiho, jednoho z předních umělců sienské malířské školy. Trojúhelníkový formát obou desek z doby kolem roku 1330 prozrazuje, že se malby původně nacházely v nástavcích křídel oltářního polyptychu. Srovnatelným klenotem z období raného quattrocenta je emotivní scéna s početným komparsem, obraz Oplakávání Krista od Lorenza Monaca, původně součást oltářního triptychu datovaného rokem 1408.
Obr. 4. Hans Raphon: Göttingenský oltář, 1499, olejová tempera, dřevo
Německé pozdně středověké malířství zastupuje monumentální Göttingenský oltář s Pašijemi Krista od Hanse Raphona, vytvořený na přelomu 16. století pro pavlínský klášter v Göttingen. Oltářní polyptych, sestávající z rozměrného ústředního obrazu Ukřižování a 12 menších postranních desek s pašijovými výjevy, je instalován v tzv. Rotundě, hlavním oválném sále zahradního rizalitu Šternberského paláce. Jeho osvětlení směsí přirozeného a umělého světla bohužel není ideální. Vynikající ukázku německé renesanční malby představuje obraz Stětí sv. Doroty (1516) od Dürerova žáka Hanse Baldunga Griena.
Obr. 5. Následovník Rogiera van der Weyden: Ukřižování, pozdní 15. století
Obr. 6. Následovník Dirka Boutse: Oplakávání Krista, nedatováno
Velmi kvalitně je zastoupena malba vlámské rané renesance. Zmínku zaslouží zejména obraz Oplakávání Krista od následovníka Dirka Boutse či malba Ukřižování z okruhu Rogiera van der Weyden. Vlámskou vrcholně renesanční malbu reprezentuje sál věnovaný tvorbě rodiny Brueghelů, kde dominují díla Pietera II. (zemřel 1637/38), jenž kráčel v uměleckých stopách svého slavnějšího otce Pietera I. Brueghela. Podle otcovy předlohy namaloval Pieter II. obraz Klanění tří králů, biblický výjev zasazený do idylického zimního prostředí vlámské vesnice s ruinou gotického kostela. Pozornost diváka přitáhne určitě Zimní krajina s pastí na ptáky – alegorická scéna zimní venkovské krajiny s bruslaři na zamrzlé řece. Nechybí ani typicky vlámský žánrový výjev vesnické rvačky – obraz Selská rvačka (1622).
Obr. 7. Pieter II. Brueghel: Zimní krajina s pastí na ptáky, nedatováno, olej, dřevo
Obr. 8. Hans Baldung Grien: Stětí sv. Doroty, 1516, tempera, dřevo
V expozici umění 17. a 18. století dostalo zdaleka největší prostor vlámské a holandské malířství, které je instalováno v několika sálech podle malířských žánrů (krajina, zátiší, žánrové výjevy, portréty) a zastiňuje prezentaci ostatních kulturních oblastí. Slavný Peter Paul Rubens je zastoupen malířskou skicou k fresce Vyhnání z ráje (1620) nebo monochromní malbou na dřevě Navštívení Panny Marie (1632-34). Dílo Bartholomea van der Helst Podobizna muže s prázdnou sklenkou od vína (1649) je krásnou ukázkou portrétní školy holandského zlatého věku.
Obr. 9. Peter Paul Rubens: Vyhnání z ráje, 1620, olej, dřevo
Obr. 10. Bartholomeus van der Helst: Podobizna muže s prázdnou sklenkou od vína, 1649, olej, plátno
Na rozdíl od stálé expozice Staří mistři I, umístěné ve Schwarzenberském paláci, je instalace ve Šternberském paláci věnována výhradně evropskému umění. Deklarovaná koncepce první části expozice, totiž představit staré české umění v evropském kontextu, je určitě legitimní. Způsob rozvržení sbírky evropského umění mezi obě expozice však vzbuzuje pochybnost, zda nasvícení nadnárodních vazeb českého umění nepadly za oběť jiné, mnohem těsnější souvislosti.
Podle jakého logického klíče je například dílo Rubensovo či van Dyckovo rozděleno mezi oba paláce? Proč je Dürerovo dílo ve Schwarzenberském paláci, zatímco díla následovníků z jeho okruhu (Hans Dürer, Hans Baldung Grien) v paláci Šternberském? Podobné otázky mohou pokračovat. Podezření, že se do druhé budovy dostalo to, na co nezbylo místo v první, je snad přehnané, zároveň je však nutné přiznat, že koncepce rozdělení sbírky starého evropského umění mezi oba paláce se jeví jako nejasná až poněkud temná.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Národní galerie Praha (1–3,9,10), autor (4–8)
Fotogalerie výstavy (foto autor):
