Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích vystavuje pod názvem V souznění se zemí průřez tvorbou malíře a fotografa Miroslava Kovala (1944-2022), osobitého umělce a pronikavého pozorovatele přírodního světa. Výstavu prací Miroslava Kovala, reflektujících ne tolik vnější podobu krajiny, jako spíše struktury a procesy, které ji utvářejí, můžete navštívit v Litoměřicích do 28. ledna 2024.
“Všechno, co jsem hledal kresbou, malbou nebo fotografií, bylo nahlížením do řádu přirozeného světa; pokusem přiblížit se znakovém písmu knihy země, kde každý drn trávy je celistvým vesmírem,” napsal Miroslav Koval v jednom ze svých nečetných textů, které se vždy vyznačují vytříbenou formou a podstatným sdělením. Jeho cesta k výtvarnému umění byla dlouhá a trnitá. Jako dítě prožil sedm let v dětském domově, když matka i otec byli uvězněni v jednom z politických procesů na počátku padesátých let. Přes nesporný talent nemohl pomýšlet na uměleckou školu, proto se nejprve vyučil a nastoupil jako lučebník chemických provozů v Lovosicích. Teprve roku 1965 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde mu však výuka Františka Jiroudka, vedoucího ateliéru, vůbec nekonvenovala. Mnohem důležitější podněty pro jeho příští tvorbu přineslo setkání s Jiřím Johnem.
|
Obr. 2. Miroslav Koval: Pole, 1980, kaseinová tempera, písek, překližka |
Obr. 3. Miroslav Koval: Stráň, 1980, kaseinová tempera, písek, překližka |
Pod dojmem z Johnova díla se jeho zájem postupně přesouval od vnější podoby krajiny k jejím vnitřním strukturám a dále pak k silám a procesům, které elementární krajinné prvky utvářejí. Později tento vývoj pregnantně označil jako posun od krajiny k přírodě. Na Akademii nalezl také přátele, kteří s ním souzněli lidsky i umělecky: Michala Ranného, Svatopluka Slovenčíka a Anežku Jílkovou, svou pozdější životní partnerku. V roce 1974 se novomanželé Kovalovi trvale usadili v obci Sobotín na Šumpersku, kde nejprve bydleli pod střechou Anežčina otce, sochaře Jiřího Jílka, poté si koupili a adaptovali vlastní venkovské stavení. V této podhorské vesnici na úpatí Jeseníků spolu strávili bezmála padesát let krajně prostým, leč šťastným životem v těsném sepjetí s přírodou, jejíž každodenní blízkost nikdy nepřestala inspirovat jejich tvorbu.
Pro malířský projev Miroslava Kovala je charakteristická výrazná formální redukce a barevná askeze, omezující se výhradně na zemité tóny a bělobu. Obrazy ze zralého období tvorby jsou malovány kaseinovou temperou s příměsí jemného či hrubšího písku na podložce z překližkové nebo sololitové desky. Do hrubších vrstev barevného písku bývají hlavní linie proškrabávány. Umělec zpracovává v mnoha variantách především dva náměty: dynamiku geologických vrstev země a dynamiku vodních mas moře. Stejná škála zemitých barev i podobné formy používané v obou případech napovídají tomu, že v autorově pojetí jde vlastně o námět dvojjediný: reliéf zemského terénu i zvlněná hladina moře jsou projevem analogických vnitřních procesů, které se v podstatě liší pouze diametrálně rozdílným časovým měřítkem.
|
Obr. 4. Miroslav Koval: Moře, 1984, kaseinová tempera, písek, překližka |
Obr. 5. Miroslav Koval: Moře III, 1987, kaseinová tempera, písek, překližka |
V průběhu osmdesátých let však Miroslav Koval malbu překvapivě opouští, aby se nadále věnoval především kresbě. V té době u něho dochází k zásadní proměně v chápání kresby. Z dosud studijního a přípravného média se mu kresba stává nástrojem plnohodnotného a definitivního výtvarného vyjádření. Zásadní roli v tom sehrály mimořádně rozsáhlé cykly tušových kreseb, věnované především dynamickým přírodním jevům a jejich vnitřním rytmům: pohyb vodních mas v moři, vířivé proudění vody v potoce, vlnění rostlin a stromů ve větru. Postupným nacházením analogií v těchto fenoménech směřoval umělec k stále obecnějšímu kresebnému vyjádření jejich dynamiky, k jakémusi univerzálnímu slovníku přírodních procesů. Je zcela logické, že tento vývoj vedl k postupnému oprošťování od všeho nepodstatného, od konkrétních dějů ke stále abstraktnějším principům universa.
Miroslav Koval kreslil na papír tuší a namísto pera používal seříznuté přírodní stvoly. O své kresbě napsal: “Tíhne k detailu přírodních tkání, míří k jednoduchosti. Kdysi dávno to byla krajina viděná z jednoho místa. Jejím procházením zdůvěrnělá, měnila se v dějiště časových proměn a rovnocenného prolínání velkého s malým. V tušení obecného řádu dohledával jsem se jakési anatomie jejího sebeutváření. Víc než povrch těles vábilo mne vcítění se do procesů proudění životadárných sil. Cestu mi otevřela voda, bez nádoby beztvará, ale nekonečně tvárná. Hmatatelně potvrdila známý výrok, že stejně jako ona “teče” všechno: i tráva ve svém růstu a vlání, že zkamenělou vlnou jsou tvary kopců a ustavičným pohybem je prostoupena veškerá příroda, včetně nás samých, těla i mysli, obrazů a vzpomínek ve vrstvách paměti. Proto dávno mým tématem není cosi jasně pojmenovaného, ale všudypřítomně celistvý řád světa jako takový. Jednolitý hymnus členění živé hmoty v prostoru.”
|
Obr. 6. Miroslav Koval: Bez názvu, 1981, tuš, běloba, papír |
Obr. 7. Miroslav Koval: Bez názvu, 1989, tuš, papír |
Souběžně s kresbou a malbou se Miroslav Koval zabýval také klasickou černobílou fotografií. Spíše než krajinné celky fotografoval detaily všedních přírodních jevů, vedle oblíbených námětů proudění vody a vlnění stébel například koruny stromů, krůpěje na listech, stopy v tajícím sněhu. Z výběru těchto nejprostších námětů je zřejmá těsná příbuznost mezi Kovalovou fotografií a kresbou. Umělec pracoval také se speciální technikou, označovanou jako fotoprůsvit, při níž preparáty z drobných přírodnin používal jako negativ k přímému zvětšení na fotografický papír. Výsledné fotoprůsvity odhalují fascinující architekturu rozmanitých přírodních detailů, ať se jedná o tobolku pupavy, blánu pórku či cibule, anebo kapří šupinu. Tyto “samokresby” přírody uvádějí diváka v úžas nad jemným důmyslem, s nímž příroda utváří strukturu každé své součásti nezávisle na jejím původu, materiálu či rozměru.
|
Obr. 8. Miroslav Koval: Zmrzlá vlna, 1981, fotografie |
Obr. 9. Miroslav Koval: Blána pórku, 2002, fotoprůsvit |
“Umění je naléhavé tam, kde ptá se po našem místě v řádu světa, a sebe zrazuje, kde se chce zalíbit a je sebepředváděním.” Toto lakonické krédo Miroslav Koval definitivně potvrdil svým celoživotně pevným hodnotovým postojem a hlubokou autenticitou vlastní tvorby, radikálně se míjející se všemi módními a “progresivními” trendy. Brzy pochopil, že jediným trvale platným měřítkem pravdivosti uměleckého díla je míra jeho vnitřního souznění s objektivním řádem přírody a kosmu. V nezdravé společnosti, která si cení angažovaný postoj autora nad vnitřní pravdivost díla, je cesta uměleckého solitéra jedinou morální volbou. Odkaz Miroslava Kovala spočívá nejen v odvaze a důslednosti, s níž solitérní cestu přijal, ale také v obětavosti, s níž jako dlouholetý kurátor Galerie Jiřího Jílka v Šumperku pomáhal nést tíži této volby početným dalším tvůrcům.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1-3), archiv umělce (4,5,8,9), Oto Palán (6,7)
