Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy nabízí pod názvem Heda: Kameni, promluv! setkání s dílem pozoruhodné ženy, sochařky Hedviky Zaorálkové (1900 - 1982). Výstava, ihned po loňském otevření nadlouho přerušená pandemií, připomíná 120. výročí narození umělkyně. Expozici je možné navštívit do 22. srpna.

„Milovala jsem bláto, tu tvárnou kaši, do níž se s takovou rozkoší otiskla chodidla. Dívala jsem se na ty stopy nohou a rukou v blátě, dívala jsem se, až je voda vyčistila. Tam někde u potoka začala moje posedlost. Brala jsem do rukou hlínu a pokoušela se z ní tvořit podoby lidí…“ Hedvika Zaorálková patří k prvním ženám-umělkyním, které mohly ve dvacátých letech minulého století navštěvovat uměleckou školu, k ženám, jejichž jméno zůstalo dodnes pozapomenuté, k ženám, o kterých se mluví v souvislosti s mužem. V případě Zaorálkové to byli hned muži dva. Prvním byl její manžel, překladatel Jaroslav Zaorálek, druhým osobitý umělec Alén Diviš. Hedvika Zaorálková byla sochařkou, malířskou, básnířkou, zabývala se hudbou. K sochařkám průkopnicím patřily vedle ní také Mary Duras nebo Hana Wichterlová, s nimiž se společně ve třicátých letech prezentovala na členských výstavách Mánesa či v Kruhu výtvarných umělkyň.

Nesnadného úkolu představit sochařské dílo Zaorálkové se ujala autorka výstavy Lucie Váchová. Ne všechna díla umělkyně se zachovala a ani její náhrobky zhotovené pro pražské hřbitovy nejsou zcela zmapovány. Přesto jsou na výstavě zastoupena všechna její sochařská témata, z nichž hlavním je ženská figura v rozmanitých podobách. Jednu skupinu prací tvoří ženský akt, druhou ženy v běžných životních situacích a při běžných činnostech. Heda se však věnovala i ženám nevšedním, ženám světicím, které často ztvárňovala v momentu vnitřního vytržení. Například v padesátých letech vytvořila pro brněnský špitál alžbětinek postavu sv. Alžběty.

K biblickým motivům v Zaorálkové díle patří hrubě tesaná Eva, u které jsou záměrně vynechány detaily a která otevírá období jejího zájmu o syrové formy primitivního „barbarismu“. Umělkyně se také obrací k motivům pohanky či pramatky. Tyto figury pak doprovázejí ženská torza zasazená do různých poloh. Pokud se světice vyznačují určitou lyrizací a spíše klasičtějším provedením, torza patří opravdovým ženám z masa a kostí. Sochařské provedení ženských postav na výstavě doplňují kresebné studie ženských aktů.

zaoralkova01 boria

  Obr. 1. Portrét Miloše Borii, nedatováno, sádra 

zaoralkova02 dama v klobouku

  Obr. 2. Hlava dívky, 30. léta, pískovec

 Ve třicátých letech zpracovávala Zaorálková i další biblické náměty, včetně výjevů z Kristova života. Jeden z nich, olověný reliéf Ukřižování, najdeme hned při vstupu na výstavu, stejně jako Ruku maminky tesanou do kamene, která představuje nejstarší sochařskou práci Zaorálkové v roztockém muzeu. Na začátku padesátých let pak vytvořila pro piaristický klášter v Bílé vodě, který leží u polských hranic a do kterého byly násilně sváženy sestry z rušených ženských klášterů, soubor čtrnácti reliéfů Křížové cesty a podílela se i na dalších realizacích.

Výstava v Roztokách představuje Zaorálkovou také jako nadanou portrétistku. Její dovednost nespočívala v naturalistické věrnosti, ale především na schopnosti vcítit se do člověka a ztvárnit jeho vnitřní život a podstatu. Zpodobňovala nejen svoji rodinu a přátele, na výstavě si můžeme prohlédnout busty jejího manžela i jejího syna, ale také významné osobnosti našeho kulturního života. Známé jsou především portréty lidí z hudebního světa. Prvním v této řadě byl Václav Vačkář, jehož portrét vytvořila na objednávku České obce baráčnické. Následovaly busty Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany podle fotografií. Z její ruky pochází celkem 21 sochařských portrétů hudebníků.

Ve čtyřicátých letech vznikají lidé práce, například Havíř, Pískař, Kovák. Jsou provedeni v loděnickém mramoru, pískovci a sliveneckém mramoru. Povrch mramorových hlav však umělkyně nepojednala jako hladkou bílou plochu, ale pomocí svých nástrojů vytvořila živoucí povrchy podobně, jako by pracovala s hlínou. Sochy jako Pískař současně připomínají výtvory přírodních národů či lidovou plastiku. Silný zájem dvacátých letech o dílo „neškoleného člověka“ reflektovala ve své tvorbě i Zaorálková. Vytvořila však svůj vlastní rukopis, který se vyznačoval abstraktní zkratkou v modelování rysů tváře, plností hmoty a živoucím drsným povrchem, pro který jsou charakteristické drobné vrypy, neskrývané stopy po nástrojích.

Některá její díla může návštěvník potkat i v roztockém zámeckém parku. Jsou to sochy Píseň nebo Žena líbající housle. Pokud zajedeme na hřbitov v Levém Hradci můžeme se tam setkat se Čtenářkou, kterou darovala svému muži. Na stejném místě se nachází i její památník věnovaný obětem transportu vypraveného z litoměřického koncentračního tábora.

zaoralkova03 zaoralek

  Obr. 3. Jaroslav Zaorálek, 1952, hadec 

zaoralkova04 novak

  Obr. 4. Vítězslav Novák, 1960, sádra

 Na sklonku života postihly Zaorálkovou zdravotní problémy. Začal jí slábnout zrak a zhoršovat se sluch. V této době se však již nevěnovala intenzivně sochařství a obrátila pozornost však k malbě. V letech 1975-1980 vytvořila 58 pláten, jejichž motivem je pouze kámen, materiál, který tak důvěrně znala. V jistém slova smyslu tak svoji sochařskou práci neopouští, pouze zkoumá kámen jiným způsobem. V jejich malbách je minerál masou, barevnou hmotou, která vyplňuje skoro celý prostor obrazu. S barvou pracuje skoro jako s plastickou hmotou a modeluje na dvoudimenzionální ploše kamenná těla. Celkový dojem však zůstává spíše plošný.

Vedle fotografií, korespondence a dokumentů ze života Hedviky Zaorálkové, uvidí návštěvník také ukázku z díla Aléna Diviše, s nímž sochařku spojovalo dlouholeté přátelství. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy vydalo k výstavě katalog, který podrobně mapuje tvorbu Zaorálkové, čerpá z archiválií uložených v muzeu a přináší dobový fotografický materiál. Jedná se o první celistvý pohled na dílo této umělkyně, která se přes všechny překážky a nepochopení manžela nevzdala cesty za svým životním posláním.

Text a foto: Eva Čapková