Po delší pauze byl letos v červnu otevřen pro veřejnost Belveder, letohrádek v zahradách Pražského hradu, vystavěný Paolem della Stella a pokládaný za jednu z nejčistších realizací italské renesanční architektury severně od Alp. Tato událost byla spojena se zahájením sólové výstavy umělce, jehož volba vzhledem k charakteru místa nemohla být příhodnější. Malby Jiřího Štourače, významnou měrou inspirované autorovým obdivem k italskému výtvarnému umění, můžete zhlédnut v Královském letohrádku do 31. října 2023.
Jiří Štourač (1960) je dokonalým prototypem umělce-solitéra, jehož tvorba konzistentně vychází ze silného individuálního názoru a pevných osobních zásad. Důsledně ignoruje všechny módní formy uměleckého aktivismu a zůstává nepoznamenán “progresivními” výtvarnými trendy, těšícími se oficiální podpoře. Žije na venkově, daleko od nezdravého kvasu velkých kulturních center. Prezentuje se výhradně svým malířským dílem a nestará se o mediální obraz své osoby. Pracuje usilovně, poctivě a pomalu, veden svým vnitřním přesvědčením a spoléhaje se pouze na vlastní talent, invenci a technické kompetence. Napomáhají mu v tom také zkušenosti z restaurátorské praxe. V neposlední řadě čerpá i ze svých obsáhlých znalostí, získaných soustavným studiem klasického umění, zvláště pak italské renesanční malby.
|
Obr. 2. Jiří Štourač: Zvonění, 2021-22, olej, plátno, 180x160 cm |
Obr. 3. Jiří Štourač: U studny I, 2007-08, olej, plátno, 160x170 cm |
Svou první návštěvu Itálie uskutečnil Jiří Štourač, rodák z Nového Města na Moravě, jako dvacetiletý student Akademie výtvarných umění roce 1980. Když se mladík oddělil od turistického zájezdu s Čedokem, průvodkyně se domnívala, že chce emigrovat. Ve skutečnosti byl však rozhodnut pouze navštívit místa významných nástěnných maleb, které nejvíce toužil poznat: slavné Giottovy fresky v bazilice San Francesco v Assisi, klášter San Marco ve Florencii s malbami Fra Angelica a především Arezzo s velkolepým cyklem Legendy o nalezení svatého kříže od Piera della Francesca. Tento mistr jej zasáhl nejhlouběji racionálním geometrickým řádem svých kompozic, prací s barvou a světlem i záhadnou hermetičností svých postav, o kterých říká: “jako by nesly určité vědění, jehož obsah nám zůstává nedostupný.” Od pádu železné opony se Jiří Štourač vrací do zaslíbené vlasti evropského malířství stále znovu a znovu.
Dominantním tématem malířské tvorby Jiřího Štourače je zobrazení osamocené postavy v interiéru nebo v jiném architekturou definovaném prostoru, přičemž zvýšený zájem je věnován vztahu mezi figurou a prostorem, který ji obklopuje. Podobné vztahové téma pojednávají i početná kontemplativní zátiší, v nichž se autor soustředí nejen na vyjádření vztahů mezi předměty navzájem, ale též mezi předměty a prostorem místnosti, v níž se nacházejí. Třetím nejčastějším námětem jsou člověkem opuštěné interiéry historických staveb. V obrazech Chodba a Schodiště je architektura interpretována jako vnitřní prostor pevného hmotného skeletu, jehož otvory, okny a arkádami, volně protéká světlo zvenčí. Vnější svět je zde odsunut mimo obrazové pole a zůstává neviditelný, přesto však projevuje svou existenci slunečním svitem, který na dlažbě, schodech a stěnách vykresluje pruhy světla a stínu, měnící stále svůj úhel podle denní polohy Slunce.
|
Obr. 4. Jiří Štourač: Chodba, 2017-22, olej, plátno, 190x160 cm |
Obr. 5. Jiří Štourač: Schodiště, 2017-22, olej, plátno, 190x150 cm |
V souboru figurativních obrazů, vybraných pro aktuální výstavu kurátorem Norbertem Schmidtem, se divák setká výhradně s ženskými postavami. S výjimkou dvou portrétů dcery Marušky (v dětském a v teenagerském věku) a dalších dvou podobizen jde většinou o volně stylizované tváře. Jejich postavy nejsou nijak subtilní, ale vyznačující se naopak pevnými konturami, výraznou objemovou modelací a záměrně navozenou statičností, která je patrná i tehdy, a možná zejména tehdy, když jsou zachyceny v pohybové akci (Zvonění, U studny I, Na půdě). Vzniká tak napětí mezi vnitřním životem postav, naznačeným jejich postojem, pohledem či pohybem, a jejich osobitým malířským pojednáním, vytvářejícím dojem sošné nehybnosti.
Podobné napětí, jaké pozorujeme ve figurativních obrazech je ostatně přítomno i v autorových zátiších, kde sémantickou funkci lidské figury přejímá někdy tichý život všedních věcí, jindy fiktivní neobvyklý objekt. V pozměněném smyslu je nalezneme i v námětech liduprázdných chodeb a schodišť, osvětlovaných ze skrytého zdroje, kde architektura reprezentuje princip stálosti, zatímco vnější prostor pronikající dovnitř světly a stíny princip změny. Domnívám se, že právě toto napětí mezi proměnlivým a věčným, mezi vnitřním a vnějším, mezi duchem a hmotou je podstatou enigmatické nejednoznačnosti, vytržení z proudu času a transcendentního vyznění obrazů označovaných jako pittura metafisica. Je jisté, že Jiří Štourač ve své tvorbě přemýšlivě uplatňuje nejen poznatky načerpané studiem italské renesanční malby (Piero della Francesca), ale též podněty moderní italské metafyzické, případně neoklasické malby (Giorgio de Chirico, Giorgio Morandi, Felice Casoratti).
|
Obr. 6. Jiří Štourač: Madonna del Sasso, 2004, olej, lepenka, 50x60 cm |
Obr. 7. Jiří Štourač: Fiesole, 2019, olej, plátno, 116x160 cm |
Třebaže se umělec vyznává z obdivu k otevřenému prostoru středomořské italské krajiny, který inspiroval velkorysé freskové kompozice mistrů quattrocenta, ve své vlastní tvorbě výrazně preferuje námět figury v interiéru. Na výstavě je krajinomalba zastoupena pouhými dvěma obrazy (Madonna del Sasso a Fiesole), které, jakkoli kvalitní, jsou v značné disproporci vůči malbám ostatních žánrů. Zdá se, že tento autor přirozeně inklinuje k intimitě uzavřených prostorů svých figurálních výjevů a zátiší. Krajina tak častěji než přímo vstupuje do obrazu pohledem z okna místnosti. Krásným příkladem je malba Večer, kde ženská figura stojící zády k divákovi sleduje soumrak v horské krajině za oknem. O jejím vnitřním pohnutí svědčí rozepjaté dlaně, jimiž se dotýká okenní tabule a symbolicky tak propojuje prostor interiéru s vnějším prostorem. V případě obrazů Krystalická mřížka a Dívka s mřížkou můžeme dokonce uvažovat o propojení tří různých úrovní prostoru, totiž krajiny za oknem, interiéru a částicového mikrosvěta.
|
Obr. 8. Jiří Štourač: Krystalická mřížka, 2019-22, olej, plátno, 142x190 cm |
Obr. 9. Jiří Štourač: Dívka s mřížkou, 2020, olej, plátno, 170x160 cm |
Výtvarným prostředkem zásadního významu je pro Jiřího Štourače rovněž světlo, které spoluutváří perspektivu výjevu, modeluje tělesné tvary a, jak bylo již naznačeno, spojuje interiérové scény s venkovním prostorem. Na obraze Madonna del Sasso vidíme typické panorama středomořské krajiny s chvějivou horkou atmosférou zalitou odpoledním světlem. Ve výjevu Na půdě ženská postava otevírá střešní okno, jímž vpadá do temného interiéru intenzivní proud světla, který se rozlévá po pleti její tváře a rukou i po zelené látce jejích šatů. V obraze Zvonění se setkáme s méně dramatickou světelnou režií, zato však s virtuózní ukázkou dokonale promyšlené a disciplinované práce s barvou. Celý výjev je pojednán různými valéry pouhých dvou základní barev: červené a modré. Žena rozhoupávající zvon, oděná v modrých šatech a červených punčochách, stojí na červené podlaze před modrou stěnou. Navzdory očekávání, že její postava splyne s pozadím, působí scéna naprosto plasticky a hodnověrně.
|
Obr. 10. Jiří Štourač: Cela, 2005-06, olej, plátno, 145x160 cm |
Obr. 11. Jiří Štourač: Večer, 2012, olej, plátno, 160x190 cm |
Vedle prostoru a světla patří k esencím umění Jiřího Štourače také ticho, které je přítomno takřka hmatatelně v neustále se vracejícím leitmotivu osamocené postavy v prostém interiéru. Pouze malá část zvuků, kterými nás dnešní společnost obklopuje, slouží mezilidské komunikaci nebo přináší estetický podnět. Většinou se jedná o sémantický balast, kterému jsme vystavováni nedobrovolně a který se naše mozky snaží odfiltrovat: všudypřítomné zvuky reklamy, politických kampaní, dotěrné populární hudby. Ticho, které je základní lidskou potřebou, je nezbytné také proto, abychom slyšeli šumění větru, monotónní zurčení vody, hlasy ptáků, ale i vážný, slavnostní tón zvonu, vytrhující nás z otupujícího rytmu všedních dnů. Vedle privátního prostoru vlastní mysli a našeho domova již zbývá jen umění vzácného druhu, které nám azyl ticha dnes dokáže poskytnout. Metafyzické malby Jiřího Štourače jsou výsostným příkladem právě takového umění.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: archív umělce (1-6,8-11), autor (7)
