Pro letošní letní sezónu připravila Východočeská galerie v Pardubicích výstavu Kořeny a toulky malíře a ilustrátora Jaroslava Panušky. Expozice v Pardubickém zámku představuje široký průřez umělcovou tvorbou, sahající od rané symbolicko-dekadentní tvorby přes krajiny, veduty a historické reminiscence až k pohádkovým a pitoreskním motivům. Výstavu Jaroslava Panušky můžete navštívit do 25. září 2022.
Malíř Jaroslav Panuška (1872 – 1958) se narodil jako syn geometra v Hořovicích. Pro své výtvarné nadání byl již v sedmnácti letech přijat na pražskou Akademii, kde studoval figurální malbu v ateliéru Maxmiliána Pirnera a poté krajinomalbu u Julia Mařáka. Spolu s Antonínem Slavíčkem, Otakarem Lebedou a Františkem Kavánem patřil k nejtalentovanějším žákům Mařákovy krajinářské školy. V současné době je připomínána a známa především jeho raná tvorba z přelomu 20. století, vyznačující se spirituálními a symbolickými náměty a řazená do kontextu umění české secese, symbolismu a dekadence.
|
Obr. 2. Jaroslav Panuška: Umrlec pronásledovaný krkavci, 1898, uhel, papír |
Obr. 3. Jaroslav Panuška: Dušičky na popravišti, 1900, akvarel, kvaš, karton |
Koncepce aktuální výstavy, jejímž autorem a kurátorem je Tomáš Vlček, se vyznačuje snahou o adekvátní zastoupení obou hlavních tematických linií Panuškova díla. Spirituální a fantastickou sféru, převládající v rané umělcově tvorbě, představují početné obrazy a kresby se zásvětními náměty duchů, přízraků, upírů, umrlců, ale i s fantaskními motivy strašidel, vodníků a další bájných či pohádkových bytostí. Druhou linii Panuškovy tvorby zastupuje reprezentativní výběr krajinomaleb z různých období tvorby, rozšířený o historizující díla s dávnověkými náměty. Nechybí ani ukázky z ilustrační tvorby, v níž se prolínají různá témata umělcova zájmu.
Osobnost Jaroslava Panušky, krajináře tíhnoucího ke spirituálním námětům, přímo volá po srovnání s jiným spiritualistou, rovněž talentovaným krajinářem – Josefem Váchalem (1884–1969), který byl žákem Mařákova žáka Aloise Kalvody. Na rozdíl od Panušky si Váchal své krajinářské kvalifikace příliš nevážil. Zatímco v Panuškově zralé a pozdní tvorbě jednoznačně dominují krajinářské náměty, Váchal ve svém zralém období krajinu téměř opustil a naplno se obrátil ke světu vnitřních představ. Jeho zájem o transcendentno byl celoživotní, intenzivnější a hlouběji fundovaný: systematicky se zaobíral teosofickými, esoterickými a spiritistickými texty ale rovněž i křesťanskou mystikou, homiletikou, démonologií a hereziologií. Co však bylo oběma umělcům nepochybně společné, byl ironický nadhled, smysl pro nadsázku a sarkasmus.
|
Obr. 4. Jaroslav Panuška: Zimní krajina, 1911, olej, lepenka |
Obr. 5. Jaroslav Panuška: Jarní sníh na Sázavě, 20. léta 20. st., olej, plátno |
Spirituální malbu Jaroslava Panušky z přelomu 20. století charakterizuje nezaměnitelná typologie postav z transcendentního světa. Figury duchů, přízraků a jiných bytostí ze zásvětí se vyznačují extrémně dlouhými a útlými končetinami a trupy, jako by utkanými z mléčné mlhy. Pavoučí křehkost a poloprůsvitnost bílých těl na obrazech Duch mrtvého na hřbitově a Duch mrtvé matky (oba 1900) či v kresbách Umrlec pronásledovaný krkavci (1898) a Smrtka nahlížející do okna umírajícího (1900) účinně sugeruje éterickou povahu těchto nehmotných bytostí. Na soudobých kresbách (Sen, Upíři) je tato typologie je ještě vystupňována při zobrazení upírů, jejichž tenká hmyzí těla mají na místě hlav pouze jakési přísavky, jimiž ohrožují spící lidské bytosti. Protipólem k děsivosti přízraků a upírů jsou početné transcendentní a fantastické náměty, pojednané karikaturně a sarkasticky. Pitvorné křepčení duchů v kresbě Dušičky na popravišti (1900) vyvolá v divákovi spíše než hrůzu pobavený úsměv.
Největší část expozice zaujímá obsáhlý výběr z krajinomalby Jaroslava Panušky, zahrnující díla z různých tvůrčích období. Také v Panuškových krajinách může divák odhalit různé výrazové polohy. Zatímco noční vodní hladina na obraze Měsíční svit (1906) navozuje svou mystickou atmosférou klidné, zádumčivé a meditativní spočinutí, jiné obrazy jako Zimní krajina (1911), Zlaté žito (1913) či Jarní sníh na Sázavě (20. léta) mají charakter impresí, vystihujících specifickou náladu místa a chvíle. Panuška se intenzivně zajímal o archeologii a v mládí se dokonce zapojil do archeologických výzkumů v terénu. V roce 1906 na něj silně zapůsobila pražská výstava ruského malíře Nikolaje Konstantinoviče Roericha (1874–1947), který byl rovněž archeologem, etnografem, filozofem a náboženským myslitelem. Jako malíř se nechával inspirovat ruským lidovým uměním a náměty z ruských dějin a pověstí. Setkání s Roerichovým dílem posílilo Panuškův zájem o malířské zpracování motivů ze slovanského dávnověku. Vynikající ukázku této tematické vrstvy v jeho tvorbě představuje obraz Staroslovanská osada v bažinách labských (30. léta).
|
Obr. 6. Jaroslav Panuška: Měsíční svit, 1906, olej, lepenka |
Obr. 7. Jaroslav Panuška: Staroslovanská osada v bažinách labských, 30. léta 20. st., olej, plátno |
Své místo v expozici nalezla též Panuškova ilustrační tvorba, tematicky spadající zejména do oblasti pohádkových příběhů a prehistorických výjevů. Zmiňme alespoň knihu Letní noc (1905), společné dílo malíře Jaroslava Panušky a prozaika Václava Tilleho, píšícího pod pseudonymem Václav Říha. Vyprávěný příběh vznikl obratným uspořádáním pohádkových motivů již dříve malířem zpracovaných v kresbách a litografiích. Svůj dlouhodobý zájem o prehistorickou archeologii zúročil Panuška v ilustračním doprovodu k próze Lovci mamutů (1918) od Eduarda Štorcha a prvního dílu knihy Pravěk Čech (1921) od Rudolfa Richarda Hofmeistera.
V posledních desetiletích se zájem o Jaroslava Panušku omezoval takřka výhradně na jeho ranou tvorbu, řazenou do kontextu českého symbolistního a dekadentního umění. Příkladem je výstava V barvách chorobných, reprezentativní přehlídka umění české dekadence, probíhající v letech 2006-07 v pražském Obecním domě a v následujícím roce v Moravské galerii v Brně. Navzdory tomu se domnívám, že postoj, pozitivně přijímající pouze tu část umělcovy tvorby, která se v kontextu vývoje umění jeví jako „progresivní“, je sám o sobě dnes již zastaralý. Nesporným přínosem současné výstavy v Pardubickém zámku je to, že se snaží vyváženě prezentovat obě stěžejní tematické linie Panuškovy tvorby, totiž spirituální i krajinářskou, a rehabilituje tak druhou z nich, dosud neprávem přehlíženou.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Arbor vitae (1), autor (4,5,7), Východočeská galerie v Pardubicích (2,3,6)
