Jméno Jana Zuziaka (1946–2021) je pevně spjato s brněnským prostředím a uměleckou scénou města, ačkoli vždy stál mimo hlavní proud a oficiální směry. Rok po jeho úmrtí mu Dům umění města Brna splácí dluh výstavou Insiderství outsidera, kterou můžete vidět v Domě pánů z Kunštátu do 12. března 2023.
Kurátor Jozef Cseres uspořádal Zuziakovo dílo do pěti rozlehlých sálů. Prvnímu z nich vévodí pracovna, kterou tvoří nejen psací stůl s lampou a příruční knihovnou, intimní prostor, v němž umělec trávil svá poslední léta, ale také vše, co měl rád a čím se obklopoval. Zuziak byl umělcem sběratelem a jeho místo k žití tak připomínalo kunstkomoru, v níž shromažďoval nejrůznější přírodní unikáty, ať už se jednalo o sbírku šišek, motýlů, brouků či korýšů. Z těchto přírodnin pak čerpal svou prvotní inspiraci. Mezi exponáty však najdeme i takové, jež oko člověka dosud nespatřilo a v nichž se manifestuje umělcův smysl pro humor. Zdá se, jako by zde byl přítomen sám autor, který se stal jejich neoddělitelnou součástí, smazal hranice mezi vnějším a vnitřním, mezi přírodou a uměním. Setkáváme se tu se Zuziakem obdivovatelem, sběratelem, umělcem a zejména člověkem.
|
Obr. 2. Výstava Insiderství outsidera, pracovní stůl Jana Zuziaka |
Obr. 3. Jan Zuziak: Místo činu II, 90. léta, kombinovaná technika na překližce |
Se zálibou ve sbírání souvisí i projekt z roku 2008, kdy Zuziak požádal své přátele z řad výtvarných umělců, aby pojednali podle svých představ entomologickou krabici. Vzniklo šedesát dva rozličně pojatých prosklených krabic. Je zajímavé sledovat, jak jednotliví tvůrci k zadanému úkolu přistoupili. Někteří zůstali u představy spojené se sběratelstvím, zachovali primární funkci objektu a umístili do něj své brouky či motýly ztvárněné nejrůznějšími výtvarnými technikami. Mezi nimi například Aleš Lamr, J.H. Kocman nebo Jan Kobylák, který přidal do krabice také preparovaný exemplář brouka. Oldřich Hamera prezentoval v prostoru za sklem sbírku trilobitů vytvořených grafickými technikami a Václav Stratil pojal svého Bróka v konceptuální rovině.
Další z oslovených umělců se od představy přírodvědné sbírky zcela oprostili. Zbyšek Sion a Milan Koutný pojednali jim propůjčenou plochu figurativně. Milivoj Husák vsadil do krabice abstraktní barevnou strukturu, Marian Palla vlastní diplom z dětství. Na výstavě jsou prezentovány i další nápady, jak uspokojit vášeň sběratele. Stejně různorodé jsou i použité techniky, které se pohybují od kresby tužkou, přes malbu po asambláž z přírodních či umělých materiálů. Jednotlivé entomologické krabice jsou uzavřené světy samy pro sebe. Dohromady však tvoří ucelený systém, kterým prochází jako pověstná červená nit jejich prvotní hybatel – Zuziak.
|
Obr. 4. Jan Zuziak: Bachaděj, 1979, email a olej na překližce |
Obr. 5. Jan Zuziak: Ianus, 1984, email a olej na plátně |
Ve druhé místnosti se setkáváme s ranou Zuziakovou tvorbou sedmdesátých a osmdesátých let. Z obličejů Bachaděje, Zločizla nebo Rozumbrady Smarta Alece je znát surrealistické východisko doplněné o strukturální podněty. Informační text uvádí: „Obličeje modelované s expresivní naléhavostí ještě nezapřou surreální obrazotvornost, ale strukturní tvárností připomínají spíš obličej-krajinu. Umělec intuitivně artikuluje obličej jako zvrásněný prostor, od jedinečné tváře přechází k obecnému stavu „tvářovosti“ (deleuzovské visagéité), výrazu obličeje dostává topografickou kvalitu. Ohýbá obličej a spolu s ním i pojem obličeje, když zobrazenou antropomorfní představu usouvztažňuje s lingvistickým tvaroslovím skrze neologizmy v názvech svých obrazů.“
Ve třetím sále se můžeme ponořit do Zuziakových monotypických prací ze sedmdesátých let, jež se vyznačují energickým pojetím a reagují na podněty, které dal české výtvarné scéně Vladimír Boudník. Dále je tu představen cyklus asambláží Šamoty a výkřiky z devadesátých let, kde Zuziak prostřednictvím sádry, vosku, barvy a nalezených předmětů vede své dialogy s hmotou. Návštěvník uvidí i návrhy poštovních známek různých autorů pro fiktivní stát Zuziland, v němž umělec přečkával nejen čas normalizace, ale i následného kapitalismu, a pro nějž vytvořil státnické insignie, ustanovil měnu, akumuloval státní poklad z krabů a cizokrajných šišek. Součástí výstavy je i mail-artová korespondence se známkami Zuzilandu, pečetidlo a raznice státu.
|
Obr. 6. Jan Zuziak: Z cyklu Šamoty a výkřiky, 90. léta, kombinovaná technika na překližce |
Obr. 7. Jan Zuziak: Z cyklu Šamoty a výkřiky, 90. léta, kombinovaná technika na překližce |
V následující místnosti se setkáme se Zuziakovými entomologickými krabicemi. Tyto asambláže jsou instalovány na notovém papíru a s využitím nejrůznějších přírodnin, například kořenových systémů rostlin nebo brouků roháčů, vytvářejí Poctu undergroundu, Mezipřistání kozí brady anebo Partituru Musical Score. Objekty obdivu a sběru se uplatnily také v sérii Slzy třešní, jejichž roztodivné tvary umělec nabízí divákovi k vlastní interpretaci.
Poslední sál vyplňují „portréty“ Zuziakových přátel a známých. Pravé podoby v nich však nehledejme. Jedná se totiž o manipulované xerotisky, ve kterých dochází k několikanásobnému odcizení. Umělec si přisvojil název Facebook, který zbavil současné primární konotace a uvedl zpět do původního významu: kniha tváří. Kniha je však neukončená, jednotlivé listy se mohou libovolně zaměňovat, redukovat či rozšiřovat. Jednotícím elementem jsou „ukradené“ tváře Zuziakových blízkých. Technologickou manipulací umělec narušil podstatu reprodukce, zpochybnil její spolehlivost, opakovatelnost a předvídatelnost, a vyvolal tak znejistění generující estetický zážitek. Současně v tomto prostoru zaznívá text Jiřího Kratochvíla Návštěvou v Zuzilandu, dokreslující celkový obraz umělce a jeho života.
|
Obr. 8. Jan Zuziak: Z cyklu Facebook, 2019 |
Obr. 9. Jan Zuziak: Františkánská 10, 2005, asambláž v rámu |
Je paradoxem, že Jan Zuziak se nejprve uzavřel do vlastního státu, který, jak by se mohlo zdát, byl neproniknutelnou hradbou chránící ho před diktátem a tlaky vnějšího světa. Poté se však začlenil do skupiny komunikujících umělců a výsledkem vzájemné komunikace se stal estetický artefakt. Vybudoval si kolem sebe – stejně jako strom v lese – jemnou, ale velmi širokou síť, která prorůstala ke každému, kdo byl jen trochu citlivý k jejím dotekům, a takto se z nenápadného outsidera stal nezapomenutelný insider českého výtvarného umění. Výstava Insiderství outsidera je důstojnou přehlídkou Zuziakova celoživotního díla, s nímž by se měla širší veřejnost jistě seznámit. Jsou v něm totiž akumulovány podněty jak pražské, tak brněnské výtvarné scény, ze kterých umělec dokázal vytěžit to nejlepší.
Text a foto: Eva Čapková
