Jedním z nápadných důsledků, kterými  se již rok trvající pandemie promítla do běžného života, je pro mnohé z nás zmírnění jeho hektického tempa. Zpomalení, ba i zastavení v obvyklém všedním shonu však může přinést i své ovoce.  To naznačuje Pavlína Bartoňová ve svém zamyšlení nad obrazy Ivany Lomové, kterým doprovází virtuální výstavu malířky, přístupnou na webové stránce galerie Art for Good.

lomova 01Obr. 1.  Tatínek, 2007, olej, plátno, 100x120 cm
Obr. 2.  U okna, 2000, olej, plátno, 81x80 cm

Světe div se! Děti se těší do školy a dospělí do práce. Byl by to ideál, kdyby to nebyla znouzecnost. Otřesem jsme snad nuceni přehodnotit trochu svoje životy a zaposlouchat se do dechu planety. Nestali jsme se časem zrychlenými běžci do záhuby? K tomu už Jindřich Chalupecký: Píše se a tiskne se na světě dnes tak rychle, že nezbývá než být naschvál pomalý. Jen ubožáci se chlubí pracovním nasazením 24/7. Jeden takový, údajně v zájmu veřejného blaha a lepších zítřků, už prý ani nespí.

V téhle době malířka Ivana Lomová zachycuje pomalé, kteří se čas od času povalují v kavárnách, civí z okna nebo bloumají po ulicích a pozastavují se nad skutečným světem. Protože na tu chvíli nejsme jati tím, co je za obzorem, ale koukáme k obzoru a do sebe. „Fungující“ člověk není dost lidská bytost. Žije, až když se zastaví.

lomova 02Obr. 3.  Úřad, 2019, olej, plátno, 150x106 cm
Obr. 4.  Oddělení právnických osob, 2020, olej, plátno, 95x150 cm

Obrazy Lomové jsou jako zastavení při cestě, kdy přicházíme k sobě. Na jejích plátnech se tak často děje v profánním prostoru každodennosti, když člověk nasazuje sluchátka anebo těká v mobilu, aby zahnal nudu. Zastavení na ulici, ve vlaku, na zastávce, v čekárně, nebo v kavárně. Ivana Lomová nabízí spásnou alternativu pro běžně utrácené chvíle – zůstat sám (se) sebou v tichu. V hlavě pak vytanou smotky pocitů, vzpomínky anebo přichází úleva z nicnemyšlení, díky němuž nás zase něco kloudného může napadnout.

Malířka vědomě nenavazuje na umělecké směry, žánry ani jejich předchůdce a řídí se intuicí. Ostatně nestudovala umění, ale architekturu, které se ovšem profesně nikdy nevěnovala. Maluje sice věcně, tedy realisticky, ale realita a fotografie jsou pro ni jenom skicou. Život, kterého se dotýká, není zoufalý, ani šťastný, je dobrodružstvím ve svobodném světě, ke kterému patří obojí, a ve kterém máme štěstí žít. Její obrazy tak nevzbuzují prudké emoce, ale potřebnou dávku nostalgie a melancholie. Civilní velikost pláten dokládá, že nabubřelost je jí cizí.

lomova 03Obr. 5.  Tramvajová zastávka v Libni, 2013, olej, plátno, 70x140 cm

Ivana Lomová maluje v cyklech. Za posledních dvacet let jich vytvořila šestnáct. Ze série obrazů Samota, Cestující, Kavárny a Praha I, II, III, jsem vybrala převážně ty liduprázdné. Se sympatií jsem sledovala autorčinu dlouholetou tendenci, lidí na plátně se zbavit úplně. Figury a jejich představitelné příběhy totiž odvádějí naši pozornost. Její obrazy bez živáčka nejsou mrtvé, spíš připomínkou, že v posledku jsme na světě sami a je snad lepší to přijmout, než zastírat.

Na obrazech z cyklu Praha rekonstruuje malířka svět svého dětství. Konkrétně je postižená vizualitou starých Střešovic, kde vyrůstala a stále žije. Na jednom z obrazů zachytila kostel sv. Norberta, na který léta koukala oknem ze školy. Postupně se zaměřila na detaily, pražská okna, dveře, schránky nebo fleky na zdi. Hledala nositele emocí a vzpomínek, přitom se zbavovala nánosů nevkusu a místům navracela jejich originální tvary. Ty nové už jsou podle ní povětšině bezduché. I tam, kde už nejsou, namalovala oloupaná okna, omšelé zdi, orezlá vrata nebo popraskanou koženku na sedačkách. Nebude se to zdát půvabné každému, ale jen tomu, kdo má důvěrnější vztah ke skutečnosti a k jejím průvodním projevům jako je stárnutí. Svoje město si uchovala osobitě hezké. Zachytila ho s odstupem času a tím, který získala pobytem v cizině. Díky tomu vyvolává, podle našeho založení, od sentimentálně banálních až po zásadní vzpomínky.

lomova 04

Obr. 6.  Zeď se skříňkou, 2020, olej, plátno, 85x102 cm
Obr. 7.  Jarní hřbitov, 2016, olej, plátno, 135x150 cm

Sžíváme se s místy, kde rosteme a stárneme. Sžívat se, znamená i vzájemně se měnit. Trvá to dlouho, takže většinou nepozorovaně. Obrazy Ivany Lomové jsou o to pochopitelnější, oč máme před očima svoje rutinně známější situace a místa. Jak nás ovlivňují a co o nás vypovídají tyhle novodobé kulisy, v nichž se, slovy Chalupeckého, odehrává každodenní, úděsné a slavné drama člověka? Proč působí ve srovnání s minulými věky čím dál umělejší a nevkusnější? Co ztělesní naši duchovní tradici, když i naše rodné domy ztratily duši?  Od domů si chce malířka zase odpočinout. Děťátko v rodině ji přivedlo na další pozoruhodné téma. Ivana Lomová přitom nefantazíruje a je jí jasné, že naše vnoučata nečeká bůhvíjaká budoucnost. Ale ještě se může stát něco nečekaného, jako před 2020 lety. 

Autorka: Pavlína Bartoňová

Odkaz na virtuální výstavu Ivany Lomové zde.