Německá umělkyně Antoinette náleží k lipské malířské škola a pohybuje se na hraně symboliky a skutečnosti. Výstava se v souladu s názvem zabývá především evropskou mytologií. Podobně jako další němečtí autoři se však malířka Antoinette musí vyrovnávat s dědictvím nacismu či zcela současnou uprchlickou krizí. Z technik se objevuje expresivní malba, kresba a skulptury. “Sami si můžeme klást otázky, co pro každého z nás Evropa znamená, i když zůstaneme jen u pohádkového diskurzu,” uvádí majitelka Musea Montanelli Dadja Altenburg-Kohl, která je současně autorkou koncepce výstavy.
Opakovaně je na obrazech Zeus v podobě statného býka. Podle antické mytologie bůh Zeus unesl princeznu Europu ze Sýrie na ostrov Kréta a zplodil s ní tři syny. Když se poté musel vrátit ke své manželce Heře, tak Europě dal na ochranu tři dary — zlatý šíp, zlého psa a bronzového rytíře. Obraz, který návštěvník spatří hned ode dveří, rovněž zobrazuje býka, na kterém jede postava s tváří autorky. Velkou část scény pak zabírá tzv. Steckbrief. To je listina, kterou tradičně v německých zemích dostávali muži odcházející do války od nejstarší ženy z rodiny. Obsahoval poselství a doporučení do života. Na dalším podobném námětu je apokalypsa I. světové války vyjádřena kostrami andělů.
Ve feministických úvahách Antoinette nastoluje otázku, co udělaly tisíciletí s postavením ženy. V dřívějších dobách měly ženy větší možnost trávit čas ve společnosti dalších žen. Mohly tak rozvíjet názory a vyměňovat zkušenost. Dnes je žena více izolovaná ve své domácnosti. Kdyby dnes mohly být ženy více ve společenství se svými dětmi a ostatními ženami, tak by se všem ulevilo. Antoinette je toho názoru, že z žen se stávají agresivní fúrie kvůli frustraci.
Fenoménem ženství se zabývá také série madon, které rodí výhradně ženy a to z různých tělních dutin. Die Frauenfresserin je požíračka žen a ženství. Jiný výjev zobrazuje předválečné Německo se známkami společenského úpadku. Europa na infuzi, znásilnění, krokodýl jako symbol agrese. Žena, která vyklepává bílou vlajku kapitulace od děsů války. Soška vyjadřující, že v každém výjimečném muži dřímá výjimečná žena.
Ve sklepní místnosti je série madon se škálou ženských vlastností. Žena s maskou lišky se přibližuje k narcistnímu autoritativnímu muži. Opět se tu objevují podobizny samotné autorky včetně copánku, který vyjadřuje dívčí sexualitu.
Špehýrkou v zazděných dveřích můžeme pozorovat výjev v červeně ozářené komoře. “Jeden z obrazů se totiž nehodil do výstavy. Jde o červenou malbu rodící ženy. Porozená bytost vypadá jako ďábel, ale nesmíme se nechat mást. Pakliže se z toho opravdu vyvine ďábel, tak je namístě se chránit. Někdy je však agrese voláním o pomoc a bytostí může být anděl. Jediným logickým řešením tak bylo místnost uzavřít a nechat každého, aby si otázku zodpověděl sám,” vysvětluje Altenburg Kohl.
Kovové sošky animus a anima jsou v jakémsi dramatickém očekávání dalšího vývoje vtahu. Můžeme očekávat konflikt či smíření. Prostor je doplněn o symboly různých kultur. Dadja Altenburg-Kohl poukazuje na skutečnost, že v některých asijských městech žije i třicet milionů obyvatel a v míru tu koexistují muslimové, křesťané, hinduisté, budhisté a další.
Černá místnost s madonami zahrnuje mimo jiné prázdný černý obraz, který zrcadlí okolní kresby či samotné diváky. Opět se tu setkáváme se symbolikou tří darů boha Dia. Na kresbách se vyskytují symboly očí, například na ženské sukni, které mohou vyjadřovat rozvinutou intuici. Ďábel i anděl tu mají opět tvář malířky Antoinette.
Místnost pojmenovaná Mezi dnem a nocí představuje podsvětí. Synové Europy a Dia měli totiž jako božští potomci do podsvětí přístup. Boj příšer na troskách antických budov ukazuje kulturní apokalypsu.
Závěr výstavy je mementem nedávné a temné historie. Fašistický otec s církevními preláty za zády zrodil fašistického syna a ten dalšího. Autorka klade otázku, nakolik je fašismus v našich žilách. Ženy jsou pak používány jen jako nástroj pro rození synů. Druhá malba “Krmit stáří” ukazuje dceru, která krmí starého otce. “Starý fašoun sedí ještě s doutníčkem, ale dcera už ho musí krmit. Býk — Zeus je zavřený do klece, protože tam panuje domácí peklo. Musíme reflektovat názory našich rodičů, ale ne je slepě následovat,” uzavírá Dadja Altenburg-Kohl.
Prof. Dadja Altenburg-Kohl se narodila 30. května 1949 v Praze. Po absolvování lékařské fakulty Univerzity Karlovy z politických důvodů emigrovala. Od roku 1973 pracovala v Německu jako chirurg a založila i vlastní praxi. Od osmdesátých let se podílela na budování firmy Kohlpharma, kde je v současnosti spolumajitelkou. V roce 2002 iniciovala zdravotně preventivní onkologickou kampaň Ruce na prsa. Od roku 2009 provozuje muzeum současného umění Montanelli v Nerudově ulici, jehož patronem se stal Václav Havel. Čestný titul profesor získala v roce 2012 za podporu kulturní scény v Sársku a německo-českou spolupráci. Finančně podporuje celou řadu kulturních projektů, je čestným členem Mecenášského klubu Národního divadla.
Další informace o výstavě Mythos Europa - Odkud pocházíme – kam míříme
