Eduard Ovčáček: Fotografika

Eduard Ovčáček, všestranný umělec a neúnavný experimentátor v oblasti výtvarných technik, představuje  jednu ze svých osobitých autorských metod na současné pražské výstavě, nazvané stručně Fotografika.  Pražané tak mají možnost se poprvé seznámit s reprezentativním souborem prací, vytvořených touto originální technikou. Výstava, kterou pořádá Artinbox Gallery, potrvá do 21. dubna 2022.

Eduard Ovčáček (1933) je známý jako jeden z nejosobitějších představitelů umění lettrismu, nejen v českém, ale i celosvětovém kontextu. Od samých počátků tvorby jej více než klasické výtvarné postupy přitahovalo ohledávání nových možností výtvarného projevu, spojených s novými médii a technikami. V českém umění sehrál průkopnickou roli v etablování serigrafie v šedesátých a digitální grafiky v devadesátých letech. Vedle toho vyvinul i několik vlastních autorských technik, mezi nimi i propalovanou lettristickou koláž a propalovaný lettristický reliéf či objekt, kterým se dostalo širokého uznání. Do řady originálních autorských metod Eduarda Ovčáčka patří poněkud méně známá a neprávem opomíjená fotografika, kterou představuje právě probíhající výstava v Artinbox Gallery.

Název fotografika odkazuje k fotografii, kterou se autor zabýval již od sklonku padesátých let, kdy získal svou první zrcadlovku – Flexaret. Zrod fotografiky spadá do roku 1964, kdy začal pracovat tzv. sendvičovou metodu, při níž na fotografický papír kontaktně pokládal pozitivní nebo negativní filmy a přes ně exponoval fragmenty ženských aktů pomocí zvětšovacího přístroje. Filmy, kladené jednotlivě nebo ve vrstvách, obvykle reprodukovaly autorovy vlastní práce, zprvu nejčastěji strojopisné vizuální básně. Sendvičovou metodu lze přiblížit jako strategii dvou tematických (nikoli perspektivních) plánů, které soupeří o divákovu pozornost, vytvářejí psychické napětí v jeho mysli a vnášejí tak do obrazu dynamiku. Lettristické fotografiky jsou esteticky působivou syntézou dvou protichůdných výtvarných principů – zobrazení ženského těla a obrazového pole grafémů. Zatímco první je předmětný, emocionální, organický a prostorový, druhý je nepředmětný, racionální, geometrický a plošný.

V prvním cyklu fotografik, nazvaném Tetovaná žena, propojil Eduard Ovčáček motivy aktů s urbanistickými plány a projekty. V dalších variantních řadách fotografik zkoumal vizuální spojení aktů s vlastní tvorbou v rozmanitých médiích a technikách. Vedle zmíněných strojopisných vizuálních básní to byly perokresby, strukturální grafiky, propalované koláže, lettristické reliéfy a práce z ručního papíru. Například v sérii ze šedesátých let prokládané motivy strukturálních grafik jsou akty jako by přioděny do hrubých, místy perforovaných tkanin. Ve spojitosti s jinými díly – reliéfními ručními papíry a propalovanými reliéfy – vznikly fotografiky se silnou iluzí třetího rozměru. Charakter fotografik se tak proměňuje v závislosti na charakteru děl, zvolených pro zpracování sendvičovou metodou, a jejich výrazová škála je proto velmi široká.

Pro tvůrčí přístup Eduarda Ovčáčka je charakteristické, že se i po dlouhé době navrací ke svým starším dílům, aby je reinterpretoval v konfrontaci s mladšími díly a novými technologickými možnostmi. Zásadním přelomem byl rok 1991, kdy začal používat k tvorbě a tisku fotografik výhradně digitální technologii. „Digitální technika ve fotografii,“ říká umělec, „má mnoho odpůrců, ale i přesvědčených zastánců a obhájců. Je asi třeba najít jakousi střední cestu – modus vivendi, která by vedla k toleranci a respektu.“ Fotografiky, ať již zpracované klasickým způsobem v temné komoře, nebo na monitoru počítače digitální cestou, představují jednu z fazet díla Eduarda Ovčáčka, které je ve svých projevech mimořádně objevné a inventivní, jehož vývoj však nepostrádá vnitřní logiku a konzistenci.

Autor: Jiří Bernard Krtička