Výstava Dobré dílo v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě byla nejen holdem osobnosti myslitele, překladatele a vydavatele Josefa Floriana (1873 – 1941) ze Staré Říše, ale především skvělou prezentací jeho ediční činnosti, ve své době výjimečně komplexní, objevitelské a inspirativní. Expozice byla zaměřena na ilustrace, knižní úpravu a typografii staroříšských tisků a obohacena o ukázky z volné tvorby umělců, kteří s Florianovým vydavatelstvím spolupracovali.

Roku 1900 se Josef Florian, mladý profesor přírodopisu na reálce v Náchodě, náhle rozhodl opustit solidně zajištěnou profesi, vrátit se na rodnou Vysočinu a zbytek života věnovat nejisté dráze vydávatele hodnotných knih. Zásadním impulsem k tomuto životnímu obratu bylo setkání s myšlenkami Léona Bloy, francouzského esejisty a spisovatele katolické orientace. Většinu jeho díla Florian postupně přeložil a vydal ve vlastních edicích. Spolu s dalšími francouzskými autory (J. Barbey d´Aurevilly, E. Hello, Ch. Péguy, G. Bernanos, J. Maritain) uvedl představil českým čtenářům řadu významných osobností z německé (F. Kafka, G. Trakl, R.M. Rilke, M. Picard, R. Guardini), anglické (T. de Quincey, W.B. Yeats, G.K. Chesterton, R.H. Benson), italské, americké, polské a ruské kultury. Souběžně vydával díla prvotřídních domácích autorů, jako byli Jakub Deml, Jaroslav Durych či Karel Schulz.

dd01Obr. 1.   Josef Florian (1873 – 1941)
Obr. 2.  Obálka sešitu Kurs einsteinovský (1926)  z ediční řady Kursy, obálku navrhl Willi Wessel

Staroříšský ediční program vycházel z hluboce promyšlené koncepce vzdělávání, kterou Josef Florian nazýval Horou studia. Jeho cílem nebylo nic menšího než vůči rozmáhajícímu se scientismu a hodnotovému relativismu postavit alternativu v podobě univerzální vzdělanosti, která je autentickým zdrojem evropské křesťanské kultury. Plán stavby symbolizoval dům o třech podlažích, kde přízemí odpovídá specializovaným vědám, první patro reprezentuje umění a nejvyšší druhé patro teologii. Tímto velkorysým rozvrhem se řídil ediční plán vydavatelství, které publikovalo odborné texty humanitní i přírodovědné, dále soudobou světovou i českou poezii, prózu a esejistiku a konečně také duchovní četbu, zahrnující teologické studie, papežské encykliky, životy svatých a mystiku středověkou i novodobou.

Jako první titul vydal Josef Florian roku 1903 ve vlastním překladu dílo Léona Bloy Exegeze. Po uzavření své první ediční řady Studium v roce 1911 pokračoval ve vydávání nových edic, nazvaných Kursy, Nova et vetera, Archy a zejména Dobré dílo – nejobsáhlejší a nejvýznamnější z nich. Pro realizaci mimořádně náročného edičního programu dokázal Florian nadchnout obětavé spolupracovníky z řad erudovaných překladatelů, jako byli Antonín Ludvík Stříž, Otto Albert Tichý, Ludvík Vrána, Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Jan Čep nebo Otto František Babler. Rovněž většina z Florianových dvanácti dětí se větší či menší měrou podílela na knižních úpravách, ilustracích, tisku a jiné ediční činnosti. Zásluhou dětí pokračovaly aktivity rodinného vydavatelství i po otcově smrti v roce 1941, a to až do roku 1948, kdy je definitivně přerušil komunistický převrat. Do té doby vyšlo ve Staré Říši celkem přes 400 titulů beletrie, odborných textů, sborníků a výtvarných alb.

dd02

Obr. 3.  Georges Rouault: Tři grácie, 1914, kvaš
Obr. 4.  Karel Schulz: Legendy, 1948, ilustroval kolorovanými dřevoryty Michael Florian

Ideálem Josefa Floriana byla kniha, spojující hodnotný obsah s adekvátně kultivovanou výtvarnou formou, proto věnoval rostoucí zájem kvalitě knižní úpravy, typografie, obálek a ilustrací vydávaných svazků. Pro spolupráci na výtvarné podobě svých tisků získal významné soudobé malíře a grafiky, mezi nimi Františka Bílka, Josefa Váchala, Jana Konůpka, Jaroslava Bendu, Vlastislava Hofmana, Josef Čapka či Bohuslava Reynka. K nevýznamnějším spolupracovníkům Staré Říše z řad zahraničních umělců náležel Karl Schwetz, člen vídeňských uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, a od konce dvacátých let skupina mladých vestfálských umělců, reprezentovaná zejména trojicí Otto Coester, Willi Wessel a Albert Schamoni. Josef Florian udržoval též přátelství s francouzským fauvistou Georgesem Rouaultem, jehož vybrané kvaše vydal v kvalitních světlotiskových reprodukcích.

Kurátor výstavy Ivo Binder zvolil koncepci, představující reprezentativní výběr z knižních titulů a výtvarných alb vydaných Josefem Florianem, obohacený o ukázky z volné tvorby spolupracujících umělců. Z prezentovaných knižních skvostů je nutné zmínit zejména titul T. de Quinceyho Levana a matky žalu (1927), který je stejně jako Román zajícův (1920) od F. Jammesa graficky upraven Josefem Čapkem a doprovázen jeho kolorovanými linoryty. Próza M. Schwoba Křižácká výprava dítek i kniha A. Parenta Očistec končí rájem pozemským jsou plodem krátkého období spolupráce Staré Říše s grafikem Josefem Váchalem: obě byly vydány roku 1912 s doprovodem Váchalových dřevorytů. Jedinečným dokladem Florianova smyslu pro rozpoznání umělecké hodnoty je vydání prvního českého překladu Kafkovy povídky Proměna, která vyšla roku 1929 s perokresbami Otto Coestera. Výstava představila i druhou variantu Coesterových kreseb k Proměně, vydanou téhož roku jako samostatné album světlotiskových reprodukcí.

dd03

Obr. 5.  Vlastimil Hofman: Plačící žena, 1921, kolorovaný linoryt ze souboru Fysiognomie
Obr. 6.  Thomas de Quincey: Levana a matky žalu, 1927, ilustroval kolorovanými linoryty Josef Čapek

Ze staroříšských souborů výtvarných děl, prezentovaných výstavou, je třeba uvést šest sešitů Souborných prací Františka Bílka, připravemých k vydání Jakubem Demlem roku 1905. Výše zmíněné světlotiskové reprodukce kvašů Georgese Rouaulta vyšly v albu Oeuvres (1915). Pod názvem Obrázky nové i staré vydal Josef Florian roku 1921 dva výtvarné soubory, obsahující celkem 73 listů, mezi jinými práce H. Matisse, J. Čapka či B. Reynka. Nelze opomenout také album Osmero linoleí Josefa Čapka (1919) a jiné dva soubory linorytů z ateliéru Vlastimila Hofmana – Fysiognomie a Ethiopie.

Mezi ukázkami z volné tvorby umělců staroříšského okruhu přitahovaly nejvíce pozornost Rouaultův kvaš Tři grácie (1914), kresba tuší Posmívání Kristu od Alberta Schamoniho (1928), slepotisky Františka Bílka či dřevoryty Josefa Váchala. Nechyběly ani ukázky z tvorby výtvarně nadaných Florianových dětí, které se na otcově vydavatelské produkci nejvíce podíleli – synů Methoděje, Michaela a Josefa a dcery Marie. Malbami Výbuch na parníku a Žlutý kůň z poloviny třicátých let byl prezentován Otto Stritzko, manžel Marie Florianové. Skvostnou raritou byla ukázka rukopisných knih, kaligrafovaných a ilustrovaných Florianovými dětmi.

dd04

Obr. 7.  Karel Jaromír Erben: Poklad, 1935, ilustrovala kolorovanými linoryty Marie Florianová
Obr. 8.  Lidové legendy o bretaňském kajícníku Petru le Gouvello de Kerioletovi, 1946, ilustroval dřevoryty Michael Florian

Josef Florian byl nadán mimořádnou jasnozřivostí v rozpoznání nadčasových hodnot, duchovních, literárních i uměleckých. Své životní poslání nalezl ve vydávání dobrých knih, aby tyto hodnoty nabídl všem, kdo mají mysl otevřenou k sebevzdělávání a touhu po duchovnímu růstu. Díky hlubokému zaujetí, nezlomné vůli i obětavé pomoci četných spolupracovníků a rodiny dokázal ze zapadlého moravského městysu na Vysočině vytvořit jedno z nejvlivnějších kulturních center v českých zemích první poloviny 20. století, avšak povědomí o jeho významu zůstává dosud omezeno na okruh znalců. Výstavu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě je proto namístě ocenit jako významný edukativní projekt, představující osobnost Josefa Floriana a jeho Dobré dílo širší veřejnosti.

Autor: Jiří Bernard Krtička

Fotogalerie výstavy: Archiv Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě